Vzpomínka na prof. MUDr. Miloslava Kršiaka, DrSc.

Jak oznámeno, 28. srpna tohoto roku nás navždy opustil prof. MUDr. Miloslav Kršiak, DrSc. Odešel tak další čestný člen ČSEtS. V etologii dosáhl prof. Kršiak světové proslulosti svým modelem plachého chování laboratorní myši jako metody pro testování účinků farmak na chování. Díky tomu významně přispěl k vytvoření nového oboru, tzv. behaviorální farmakologie, pro kterou se později ustálil termín „etofarmakologie“. Už jenom proto si zasloužil plným právem čestné členství naší společnosti, přestože byla etologie jen částí jeho odborného zájmu.

Na úplný výčet jeho úspěchů jsou povolanější (teprve na rozloučení jsem se kupříkladu dozvěděl, že za svou vědeckou činnost byl vyznamenán více než 80 medailemi!) a lze je dohledat na internetu. Omezím se proto na konstatování, že Web of Science uvádí pod jeho jménem úctyhodných 152 publikací, celkový počet odborných článků však dosáhl 500 počinů.

Nejdříve pracoval asi 30 let na Farmakologickém ústavu ČSAV v Praze, kde se především věnoval rozpracování svého modelu plaché myši, a od roku 1991 byl přednostou Ústavu farmakologie 3. lékařské fakulty UK v Praze. Rád bych při této smutné příležitosti připojil dvě osobní vzpomínky, z nichž ta první byla pro mne osobně z hlediska orientace na odbornou budoucnost klíčová.

Myslím, že to bylo tak asi v roce 1973. Nejsem si dnes už jistý, jestli to bylo v rámci tehdy každoročního školení o laboratorních zvířatech na Hrubé skále nebo už na Pokladu, jak se tenkrát říkalo prvním etologickým konferencím podle místa konání. V rámci programu „přijela delegace z Prahy“. Ve velmi svižném, věcném tempu přednesli čtyři lidé informaci o tom, co je to etologie, a jak každý ze zúčastněných etologické principy používá ve vlastní výzkumné práci. Jakožto začínající, po promoci se rozhlížející mladíček jsem byl tímto vystoupením unesen a nadšen. Z těch lidí čišelo nadšení, věděli, o čem mluví, a podali to strhujícím způsobem. Vůbec jsem do té doby netušil, že se dá něčím tak úžasným a zajímavým dokonce uživit! (Pro zasazení do historických událostí: V té době se u nás ještě nikde nedala studovat etologie jako obor, samotné slovo „etologie“ se teprve začínalo zabydlovat v češtině.) Pro mne to byl okamžik prozření a dál už jsem o ničem jiném než o etologii ani nechtěl slyšet.

Jedním z členů této skupinky byl právě Miloš Kršiak. Byl jsem tehdy zaměstnán na Fysiologickém ústavu Fakulty všeobecného lékařství UK na Albertově a věnoval se laboratorním zvířatům. Zjistil jsem, že Miloš sídlí hned v protější budově. Ani už nevím, jak jsem k němu pronikl, ale podařilo se. Miloš v rámci svého bádání filmoval agonistické chování myší a hledal někoho, kdo by mu překreslil typické momenty z tohoto chování. Natočeno to bylo na osmimilimetrový film, protože video u nás ještě neexistovalo. Promítali jsme to na stěnu laboratoře a já jsem z toho pak udělal pár kresbiček, které Miloš posléze používal ve svých přednáškách. Dodnes jsem na to hrdý…

Miloš byl první lékař, s nímž jsem se setkal, a na dlouhou dobu prakticky také lékař jediný, který nejenže nepohlížel na zvířata jako na něco podřadného, což byl tehdy obecný přístup lékařů na fakultě, ale naopak v nich spatřoval ten obrovský potenciál, který právě on ve farmakologii dokázal tak dokonale využít ve prospěch lidských pacientů.

Plynula léta, Miloš dobýval vědecké úspěchy, v rámci své pedagogické činnosti navíc obohatil studium medicíny o etologii člověka. V posledních létech dokonce začal prosazovat nový koncept, který nazval „humanitní etologie člověka“.

Osobnost člověka se nejlépe prověří v mezní situaci. Až do počátku devadesátých let byly po dlouhou dobu etologické konference, později konference ČSEtS, více méně nesourodým uskupením odborníků a laických nadšenců. A tak vedle kvalitních, skutečně vědeckých výsledků byly prezentovány úvahy různých jedinců, kteří sice s nadšením, ale mnohdy bez jakékoliv vědecké erudice přednášeli o „zvířátkách“ a jejich chování. Logickým krokem ke zvědečtění společnosti bylo začít s recenzí příspěvků a na základě kvality filtrovat, kdo bude přednášet a kdo nikoliv. Dnes to je běžná praxe, tehdy revoluční krok. Mnoho do té doby pravidelných účastníků konferencí se nedokázalo smířit s tím, že anonymní recenzenti neshledali v jejich abstraktu patřičnou vědeckou kvalitu a doporučili jim místo orální prezentace poster. Mnoho, zejména starších účastníků to naštvalo do té míry, že přestali na konference vůbec jezdit. Někteří to později dokonce pojali jako důvod pro celoživotní vendetu, ale to je už zase o něčem jiném…

Obecně se tento systém osvědčil, ale jak to tak bývá, ne vždy se všechno podaří. A tak se stalo na konferenci ČSEtS v Jihlavě, že Milošův abstrakt neprošel jako přednáška a byl doporučený na poster. Miloš byl v té době na svém vrcholu, vědecky i společensky. Jako mezinárodně uznávaný vědec procestoval půl světa a byl zván přednášet na lecjakém prestižním pracovišti v těch nejvyspělejších zemích. A najednou poster! Miloš ale nehnul brvou, připravil poster a na konferenci s ním přijel. Ve vyhrazený čas pak postával tento světově uznávaný člověk u svého posteru a trpělivě odpovídal na otázky účastníků.

Pro mne to byla životní lekce velikosti ducha, za kterou Milošovi nepřestanu být do smrti vděčný.

Luděk Bartoš