Abstrakty z 26. etologické konference
Potravní chování jezevce lesního (Meles meles)
Výzkum naší největší lasicovité šelmy, jezevce, probíhal na lesní chatě v polesí Cvilín u Krnova v letech 1997 - 98. Mladého samce jsme získali na základě potřebných povolení odchytem v prostoru vojenských lesů v polesí Libavá a dvě mladé samice ve věku 6 týdnů z brněnské zoologické zahrady.
U všech tří chovaných jezevců jsme se snažili, aby došlo pouze k částečnému ochočení a habituaci na autory tohoto sdělení. Mohli jsme se pak pohybovat v blízkosti jezevců a monitorovat jejich chování ve volné přírodě, kde vykazovali přirozené vzorce chování. Soumračná a noční aktivita všech tří jedinců byla převedena na aktivitu denní a soumračnou, abychom mohli provádět pozorování potravního chování v plném rozsahu. Jezevci byli přikrmováni pouze minimálně. Byl jim však umožněn každodenní výběh do volné přírody, kde se stali při získávání potravy soběstační. Registrovali jsme tak poměrně detailně jak skladbu jejich potravy, chování při jejím získávání, tak částečně i její kvantitu.
Z analýzy našich pozorování vyplývá, že jezevec preferuje energeticky bohatou živočišnou potravu. Některé fyziologické a morfologické znaky (např. rozšířené korunky stoliček, anatomie a funkce střeva) mu umožňují konzumovat i potravu rostlinnou, která může zejména v podzimním období převažovat (jsou to zejména švestky, hrušky, maliny, třešně, angrešt, ostružiny, rybíz, jahody, plody dřínu, vlašské ořechy, semena kukuřice, semena některých obilovin aj.)
Živočišnou potravu tvoří především ty druhy, které
- nemají schopnost uniknout (např. mláďata králíků, která nejsou schopna opustit doupě, mláďata a vejce ptáků hnízdících na zemi či vypadlá z hnízda, plazi lovení v noci, kdy nejsou aktivní aj.);
- mají většinou malé rozměry (kromě uhynulých, zraněných či nemocných zvířat);
- mají vysokou denzitu na relativně malé ploše, čímž je kompenzován jejich malý rozměr (žížaly, larvy, kukly i imaga vos, plži, larvy a imaga různých druhů brouků včetně těch, kteří se vyvíjejí na mršinách aj.).
Pozoruhodný je způsob získávání larev vos, která mají hnízda pod zemí. V letním období jezevec tato hnízda registruje, začne je však postupně vyhrabávat během krátké doby až v období prvních přízemních mrazíků, kdy poklesne aktivita dělnic a nehrozí mu nebezpečí masového napadení dělnicemi. Jde o naučené chování se schopností tvorby určité mentální prostorové mapy.
Jezevec lesní se může stát do jisté míry regulátorem drobných hlodavců, zejména hraboše polního, kterého dovede pomocí vynikajícího čichů snadno pod zemí zjistit a rychle obratně vyhrabat. V lesních ekosystémech je jeho důležitou kořistí norník rudý, zvláště při přemnožení. Zmocňuje se i větších zvířat, která jsou oslabená, zraněná nebo nemocná a plní tak v naší přírodě i významnou sanitární funkci.
Cieľom našeho experimentu bolo popísať vzťah medzi klovaním peria a stavom operenia u sliepok rozličného veku a veľkosti chovnej skupiny. Sliepky znáškového typu (Hisex biely) boli chované na hlbokej podstielke v skupinách po 15, 30, 60 a 120 sliepok, každá skupina v štyroch opakovaniach. Behaviorálne pozorovania boli uskutočnené vo veku 22, 27, 32 a 37 týždňov. Pozorovania boli zamerané na počet klovnutí na perie (hrubé klovanie, jemné klovanie), časť tela ktorá bola klovaná a na agresívne správanie. Detailné skórovanie operenia na jedenástich oblastiach tela bolo robené vo veku 18, 23, 28 a 33 týždňov.
Vo veku 27 a 32 týždňov narastajúca frekvencia agresívnych klovnutí bola signifikantne asociovaná so zníženou telesnou hmotnosťou. V každom sledovanom veku frekvencia prijatých hrubých klovnutí signifikantne korelovala so stavom operenia (čím viac klovnutí, tým horší stav operenia) a s poraneniami pokožky. Pri jemnom klovaní sa takáto súvislosť nepotvrdila. Najviac klovanými oblasťami boli chvost, kostrč a chrbát, avšak najrýchlejšie odperené boli oblasti brucha, kostrče a chrbta. Signifikantný vplyv na stav operenia mala aj velkosť chovnej skupiny - s narastajúcim počtom zvierat v skupine sa zhoršoval stav operenia. Kanibalizmus sa vyskytol len v najväcšej skupine 120 sliepok.
Na ekonomiku a kvalitu jatočného produktu vplýva viac faktorov. Ak je hlavnou úlohou výrobcov zlacniť výrobu 1 kg prírastku a zvýšiť mäsovú úžitkovosť potom treba vytvoriť taký program, ktorý by vo svojom komplexe mohol túto požiadavku riešiť. Jednou z možností je aj import špičkových špecializovaných mäsových plemien ošípaných na Slovensko.
V práci sme vyhodnotili produkčné ukazovatele importovaných plemien Pietrain (PN) a Yorkshire (YC) v kombinácii s domácim plemenom Slovenské mäsové (SM). Jednotlivé kombinácie dvojplemenného kríženia boli testované na vlastnú úžitkovosť. a na testačných staniciach ošípaných v SR
Z dosiahnutých výsledkov vyplýva, že najlepšie hodnoty v priemernom dennom prírastku od 30 - 100 kg dosiahla kombinácia SM x YC - 949 g, v hrúbke chrbtovej slaniny SM x PN - 1,59 cm a v percente cenných mäsových častí kombinácia SM x PN - 56,48 %, pri hodnotení na vlastnú úžitkovosť CMČ - Pig Log SM x PN 60,8 % a SM x YC - 59,9 %.
Na základe súčasných produktov v kombinácii s importovanými plemenami PN a YC zo šľachtiteľských chovov je možné produkovať jatočné ošípané s podielom chudého mäsa na úrovni 56 - 60 % CMČ pri 100 - 105 kg porážkovej hmotnosti pri hodnotení ošípaných EUROP - systémom.
V práci sa hodnotí pohoda prasníc a ciciakov v podstielaných pôrodných kotercoch s voľným pohybom (7,5 m2) a v bezpodstielkových vyvýšených kotercoch s roštovou podlahou a fixáciou prasníc v boxe (3,4 m2) na základe ich správania. Prasnice sme pozorovali 1x pred a 3x po oprasení, ciciaky 3x počas dojčenia po dobu 24 hodín. Pri prasniciach sme základné etologické prejavy sledovali metódou skupinových snímok. Frekvenciu vstávania, skúmania, komfortného a materského správania sme zaznamenávali permanentným spôsobom. Pri ciciakoch sme sledovali ležanie v jednotlivých priestoroch kotercov a pri vemene prasnice. Z aktivít sme sledovali cicanie a pohybové aktivity.
Prasnice celkovo dlhšie ležali v bezpodstielkových kotercoch s boxom ako v kotercoch s podstielaním a voľným pohybom (89,8 oproti 77,3 %). V podstielaných kotercoch bolo ležanie prirodzenejšie a odpočinok prasníc kvalitatívne lepší. V ležaní na boku prakticky neboli rozdiely (61,7 a 61,2 %). V bezpodstielkových kotercoch prasnice ležali na bruchu o 12 % dlhšie ako v podstielkových. V obidvoch typoch kotercov ležali kratšie na bruchu ako na boku. Žranie v podstielaných kotercoch, v ktorých sa skrmovala zmes v suchom stave, trvalo takmer dvakrát dlhšie ako v bezpodstielkových, kde sa podávala tekutá zmes (7,9 oproti 4 %). Prispelo k tomu aj žranie podstielkovej slamy. Pohyb, státie a sedenie boli výraznejšie v kotercoch s voľným pohybom. V kotercoch s boxom bol pohyb prakticky nemožný a zaznamenali sme v nich aj neprirodzené správanie prasníc - hryzenie častí koterca a žuvanie naprázdno. Prasnice v bezpodstielkových kotercoch vstávali dvakrát častejšie ako v podstielaných kotercoch, z toho takmer polovicu tvorilo vstávanie iba na predné nohy.
Ciciaky celkovo ležali dlhšie v bezpodstielkových kotercoch ako v podstielaných (69,9 % oproti 65,9 %). V podstielaných kotercoch ciciaky najdlhšie ležali v lokálne vyhrievanom ležovisku a najmenej v kŕmisku. V bezpodstielkových kotercoch ciciaky najviac využívali na ležanie drevenú podlahu a najmenej priestor pre prasnicu - pôrodný box. Pri vemene prasnice ležali dlhšie v podstielaných kotercoch. Pohybové aktivity ciciakov boli v podstielaných kotercoch s voľným pohybom iba o 3,9 % času dlhšie, pričom ich plocha bola výrazne väčšia ako bezpodstielkových kotercov. Cicanie bolo dlhšie v podstielaných kotercoch (o 2,5 %) a v obidvoch typoch kotercov tvorilo viac ako polovicu z celkovej aktivity. V podstielaných kotercoch pohybové aktivity ciciaky vykonávali najviac v priestore pre prasnicu. Najmenej aktivít vykonávali v ležovisku, ktoré bolo najmenej rušeným priestorom. V bezpodstielkových kotercoch ciciaky boli najaktívnejšie v ležovisku, v ktorom bolo umiestnené kŕmne zariadenie.
Z hľadiska pohody a prirodzených potrieb vhodnejšie podmienky boli v podstielaných pôrodných kotercoch s voľným pohybom. Prasnice i ciciaky v nich mohli vykonávať základné potreby a manifestovať životné prejavy prirodzenejším spôsobom a vo väčšej miere ako v bezpodstielkových kotercoch s fixáciou prasnice v boxe.
Použilo sa 92 teliat – jalovičiek, ktoré boli v prvom dni života rozdelené do 5 skupín: A – búdy od 2. do 7. dňa, od 7. dňa koterec s napájacím automatom; B – búdy od 2. dňa; D – od narodenia do 7. dňa s matkou, potom koterec s dojčiacou kravou; M – od narodenia do 7. dňa s matkou, potom búdy do odstavu; N – od narodenia do 7. dňa s matkou, potom koterec s napájacím automatom. Bludiskový test sa robil vo veku 15 týždňov v zariadení s dĺžkou 16,5 m, šírkou 4,5 m a výškou 1,6 m .Vnútri bolo nainštalovaných 5 zábran, ktoré vytyčovali cestu od štartu do cieľa a zároveň vytvárali jednotlivé časti bludiska. Každé teľa absolvovalo jedno tréningové a 8 testovacích kôl v dvoch po sebe nasledujúcich dňoch, vždy 2 kola doobeda a 2 kola poobede. Teľatá riešili dve úlohy. Pri prvej úlohe bola cesta otvorená na ľavej strane (1. deň) a pri druhej úlohe (2. deň) bola voľná cesta na pravej strane. Keď teľa zostalo stáť na jednom mieste 3 minúty bolo jemným spôsobom nasmerované smerom k východu (nútené vyhnanie). Každé vstúpenie do časti P3 (úloha A) alebo P4 (úloha B) bolo považované za chybu. Čas státia v bludisku sa v 1. dni znižoval od 1. do 4. kola, najdlhší čas státia sa štatisticky preukazne prejavil pri skupine D v 2. až 4. kole. V 5. kole (2. deň sledovania) po zmene úlohy sa ukazovateľ výrazne predĺžil vo všetkých skupinách a rozdiely neboli signifikantné, ale najdlhší čas státia sa zaregistroval opäť pri jalovičkách skupiny D. V ďalších kolách č. 6 až 8 sa zvieratá ostatných skupín rýchlo zadaptovali na zmenu úlohy, ale pri skupine D sa trend stále udržoval. Rozdiely medzi skupinou D a ostatnými boli signifikantné aj v hodnotení jednotlivých dní. Najkratšie časy státia v bludisku sa zaznamenali pri skupine A (15 sec. v 1. dni a 49 sec. v 2 dni). Čas prebehnutia bludiskom sa v 1. kole signifikantne nelíšil, k preukaznému diferencovaniu došlo až v 2 kole. Tu ako aj v 3. a 4. kole boli štatisticky preukazne najpomalejšie jalovičky skupiny D. V 5 teste po zmene dispozície bludiska sa časy všeobecne predĺžili a k zníženiu hodnoty F-testu na hladinu P<0,05 došlo v nasledujúcom kole (6.). Tendencia najdlhšieho času prebehnutia pri skupine D sa zachovala až do konca sledovania. V obidvoch dňoch sledovania boli najrýchlejšie zvieratá skupiny A (36 sec. a 72 sec.). V hodnotení priemerného času za všetkých 8 kôl prebehli bludisko skupiny v tomto poradí: A za 54 sec., N za 64 sec., M za 65 sec., B za 70 sec. a D za 139 sec. Najmenej chýb v úlohe A urobili teľatá skupín A a N (0,12 chýb na 1 zviera) a najviacej zvieratá skupiny D (0,65/kus). Aj počet nútených vyhnaní zo zariadenia bol najvyšší v skupine D (0,82/kus). V počte chýb urobených v úlohe B boli najlepšie skupiny N a M (2,19 a 2,20 chýb/kus), najhoršie skupiny B a D (3,17 a 3,00 chýb/kus). Najmenej vyhnaní mali skupiny M a A (0,32 a 0,37/kus), naopak najviac skupina D (0,82/kus). V hodnotení za celý bludiskový test sa ako najadaptabilnejšie prejavili skupiny A, M a N a ako najmenej prispôsobivé teľatá skupiny D.
Etologický prístup hodnotenia behaviorálnych dysfunkcií vo vývinovej toxikológii
Vývinová toxikológia sa zaoberá štúdiom štrukturálnych a funkčných zmien, ktoré vznikajú účinkom rôznych faktorov pôsobiacich v priebehu prenatálneho a skorého postnatálneho vývinu jedinca. Funkčné zmeny vznikajú hlavne v priebehu 3. trimestra gravidity a v perinatálnom období. Vo väčšine prípadov sa neprejavia hneď po narodení, ale až neskôr, v priebehu detstva, dospievania alebo dospelosti ako behaviorálne dysfunkcie, zmenená psychoreaktivita alebo zvýšená citlivosť centrálneho nervového systému. Odhalenie možných behaviorálnych dysfunkcií si vyžaduje špecifické prístupy, akými sú neurochemická analýza transmiterových systemov mozgu, histologické vyšetrenie mozgu a v neposlednom rade hodnotenie správania. Metódy hodnotenia správania vo vývinovej toxikológii vychádzajú z klasických etologických štúdií. Veľkou výhodou týchto metód je možnosť presnej kvantifikácie jednotlivých aktivít a foriem správania zvierat. V rámci testovania sa venuje pozornosť hodnoteniu somatického rastu a dospievania mláďat (hmotnosť, odlepovanie ušných boltcov, osrstenie, prerezávanie hryzákov, otváranie zvukovodov a očí, zostup semenníkov, otváranie vaginálneho lumenu), reflexného a neuromotorického vývinu (napr. righting reflex, negatívna geotaxia, sila úchopu predných končatín, rovnováha na rotujúcej tyči), senzorického vývinu (reflex preľaknutia), úrovne aktivity a emocionálnej reaktivity (exploračné správanie v otvorenom poli, miera defekácie a urinácie, freezing, grooming) a učenia a pamäťových procesov (habituačné procesy, aktívne učenie vyhýbaním, bludiskové učenie). Uvedené metódy hodnotenia správania sa využívaju v rámci testovania relatívnej bezpečnosti liečiv a iných xenobiotík a umožňujú identifikovať a znížiť riziko behaviorálnych dysfunkcií.
Na populačních datech nasbíraných za patnáct let (v období 1972-1981 a 1993-1997) výzkumu populace bílé formy jelena evropského (Cervus elaphus) v Žehušické oboře jsme studovali změny, ke kterým dochází v reprodukčním chování tohoto druhu pri změnách populační hustoty.
Zameřili jsme se na změny ve dvou hlavních obdobích během reprodukčního chování, kterými jsou u tohoto druhu: 1. období říje a 2. období porodu a dále nás zajímalo, jak se zmeny v populační hustote projevily na 3. mortalite kolouchů.
- Výsledky naší analýzy ukázaly, že doba trvání říje se v Žehušicích zkracovala v souvislosti se zvyšujícím se počtem samců, byla zde zřetelná tendence k pozdějšímu začátku tvorby a obhajoby harému a docházelo ke zkracování periody od prvního zaznamenaného troubení do utvoření prvního harému. Protože troubení má význam během říjných soubojů, výsledek naznačuje, že se samci pravděpodobne snažili v době snížené sociální stability co nejméne upoutat pozornost svých soků tím, že začínali troubit co nejpozději a zároveň si šetřili síly na dobu, kdy říje v oboře vrcholila a kdy je pravdepodobnost koncepce laní nejvyšší.
- Rozsah období porodu se zkracoval s nárůstem počtu samců a zvyšováním nestability. Toto zkrácení by mohlo být důsledkem spontánní synchronizace ovulačních cyklů samic behem říje v souvislosti s nárůstem počtu samců v oboře, kteří tak mohli stimulovat reprodukci samic. Vlivem synchronizace laní a zabřeznutím během prvních ovulačních cyklů by se dalo očekávat zkrácení a celkové uspíšení období porodu, což by mohlo vést ke snížení úmrtnosti kolouchů v zimním období. Zkrácení období porodů v obore Žehušice však bylo dáno predevším posunem data prvního porodu, což znamená, že se porody sice synchronizovaly, ale zároveň se celá porodní perioda opožďovala, což mohlo být důsledkem sociální frikce mezi samicemi v souvislosti se zvýšením jejich počtů. Opožďování data porodu obecně ovlivňuje přežívání kolouchů negativne. To také potvrdila následná analýza závislosti procenta uhynulých kolouchů na načasování porodů. Čím menší bylo rozpětí porodů v oboře a čím později byl zaznamenán první porod, tím vyšší procento kolouchů uhynulo během následujícího roku. Nárůst počtů zvířat v oboře tak může odrážet odlišné strategické zájmy obou pohlaví.
- Zvýšený úhyn kolouchů byl také korelován s nárůstem počtu samců a zvyšováním nestability, což mohlo být způsobeno zvýšenou kompeticí o zdroje v uzavřené oboře a částečně také zvýšenou pravděpodobností infanticidního chování samců.
Metakomunikace je definována jako "komunikace o komunikaci" (Bateson, 1955), jako "signál o signálu" (Morris, 1978). Soudí se, že je to vlastnost, která není v živočišné říši příliš rozšířená (Ramsay, 1988). Popisuje se u fylogeneticky vyšších živočichů v souvislosti se hrou. Metakomunikace byla nejlépe prozkoumána u masožravců a u opic. Podle Batesona (1955) jsou zvířata vybavena schopností tvořit signály, které jim pomohou rozlišit mezi aktivitami, které jsou sice morfologicky příbuzné, ale mají jinou motivaci, odlišný význam. Důležitá je signalizace přátelské (neagonistické) motivace před iniciováním hry. Ve fylogenezi představuje vznik metakomunikace novou vlastnost, pro níž musely být vytvořeny předpoklady:
- Prodloužená fáze mláděcího období. Živočichové jsou sice vybaveni paletou hotových behaviorálních vzorců (vrozených automatismů), ale význam mnohých komunikačních signálů si osvojují během života. Podle Hocketta (1963) se vytvářejí asociační vztahy mezi signálními prvky a rysy vnějšího světa. Schopnost správně interpretovat význam je rozvíjena individuálními zkušenostmi, které získává živočich v průběhu ontogeneze. Učí se spojovat určité prvky, kombinuje množství náhodných jednotek (podnětů) do jednotek, které dávají smysl.
- Složitější způsob sociálního života, který vyžadoval přesnější a obsažnější výměnu informací, rozvinutí bohaté vzájemné komunikace. Dosavadní repertoár komunikačních prostředků již nestačil pro všechny situace.
- V evoluci se vyvinula schopnost sémantických reprezentací. To znamená, že zvíře získalo dovednost spojovat původně náhodné vztahy mezi znakem, jehož nositelem je signál a jeho důsledky- významem pro jedince. Metakomunikace, je-li vázána na schopnost tvořit reprezentace, je vlastností rozvinuté CNS, která umožňuje příjem, zpracování, reorganizaci, uchování informací v paměti a jejich transfer do nových souvislostí.
- U nižších živočichů je signál obvykle diskretní, fyzikálně přesně definovaný. Komunikační kanál je jednoduchý, informace, obsažená v signálu je jednoznačná. Komunikace vyšších živočichů je však obvykle komplexní, neexistuje jediný komunikační kanál. Živočich přijímá informace, které pro něho mají význam prostřednictvím zraku, sluchu, čichu a dalších receptorů. Jednotlivé signály, přicházející do CNS z různých kanálů, musí být integrovány. Z množství různých, i rozporných signálů je abstrahován správný význam.
Příjemce zprávy musí být vybaven schopností tvorby koncepce "doopravdovosti", hodnocení významu (váhy) motorických prvků, jestliže se vyskytnou v určité konfiguraci nebo časových vztazích. To evidentně předpokládá dosti složité reprezentační systémy v mozku.
Není náhodou, že se metakomunikace u zvířat vyskytuje v souvislosti se hrou. Právě hra má všechny typické rysy chování, ve kterém se spojují jakoby nelogicky motorické prvky, původně charakterizující odlišné motivace. Signální význam prováděných motorických aktů musí být nějakým způsobem jasně prezentován partnerovi. Uvažuje se o metakomunikaci z hlediska její důležité funkce - zabránit agresi, přeorientovat možné agonistické vyladění partnera na přátelské. Zvířata k tomu mohou používat různé prostředky neverbální komunikace (mimiku, gesta, pohybové vzorce).
Jak je tomu u člověka? Způsobem života ve skupině musel být člověk brzy vybaven mechanismy, které zpřesňovaly jeho komunikační schopnosti jak ve způsobu vysílání a přijímání signálů, tak v chápání jemných rozdílů ve verbálních i neverbálních projevech.
U člověka došlo ke kvalitativnímu zlomu v komunikaci v s vývojem jazyka i zmnožením sociálních interakcí. Jazyk působí sám o sobě jako zdroj metasignálů nebo v kombinaci s evolučně staršími prostředky neverbální komunikace. Metakomunikace se prohlubuje a stává se součástí nejrůznějších sociálních aktivit. Může mít podobu verbální i neverbální. Může předcházet (jako u jiných živočichů), ale i doprovázet jeho aktivity, nebo je vysvětlovat ex post. Metakomunikace je u člověka neúmyslná (někdy dokonce i v rozporu s jeho úmysly), nebo záměrná. Může vysvětlovat, upřesňovat záměry nebo prováděné pohybové vzorce, jazykové projevy, ale také zatemňovat, klamat. Vyskytuje se v dyadické komunikaci i v interakcích s více jedinci.
Lze shrnout, že u člověka plní metakomunikace různé funkce:
- kognitivní: vysvětluje, zpřesňuje význam verbálních či neverbálních projevů,
- motivační: směřuje k redirekci agrese do přátelského či alespoň indiferentního vyladění,
- sociální: zapojuje se do hry, relaxace, zábavy, modelování sociálních situací.
Literatura:
Bateson, G.: The message : "This is play". In: B. Schaffner (Ed.): Group processes, vol. II. Macy, New York, 1955.
Eibl-Eibesfeldt, I.: Human ethology. Aldine de Gruyter, New York, 1989.
Křivohlavý, J.: Neverbální komunikace. Řeč pohledů, úsměvů a gest. Akademie múzických umění, SPN Praha, 1988.
Morris,D.: Man watching. A field guide to human behaviour. Triad Panther, St. Albans, 1978.
Ramsay, A.: Time, space, and hierarchy in zoosemiotics. In: Sebeok a Ramsay, 1969.
Sebeok, T.A., Ramsay, A.: Approaches to animal communication. Mouton, Hague, Paris, 1969.
Scheflen, A.E.: How behavior means. Doubleday, New York, 1974.
(Další literatura u autorky)
Zistenie zvyklostí a správania sa zvierat v rôznych systémoch chovu môže pomôcť pri vytvorení optimálnych podmienok pre sledované zvieratá. Zamerali sme sa na pozorovanie druhu, ktorý nie je najpočetnejším z hľadiska stavov, ale aj napriek tomu ide o významný druh hospodárskych zvierat a to z hľadiska produkcie, ale aj z dôvodu pôsobenia na ráz krajiny. Kozy, zvieratá často zaznávané, sú v súčasnosti významným druhom, o ktorom však nemáme veľké množstvo informácií, najmä čo sa týka správania sa vo väčších koncentráciách. Z tohoto dôvodu sme sa zamerali na sledovanie kôz počas celodenného ustajnenia.
Pri sledovaní etologických ukazovateľov v chove Kravany sme sa zamerali na ukazovatele: žranie, chodenie, státie, státie a prežúvanie, ležanie resp. spánok, ležanie a prežúvanie. Zvieratá sme rozdelili do troch skupín podľa produkcie mlieka a zisťované ukazovatele sme porovnávali vzhľadom na vytvorené skupiny.
Počas sledovania kozy najmä ležali a spali, prijímali krmivo, stáli, ležali a prežúvali a len krátko stáli a prežúvali resp. chodili. Kozy s nízkou produkciou mlieka najdlhšiu dobu chodili a stáli, najmenej prijímali krmivo, prežúvali či už v leže alebo v stoji a ležali prípadne spali. Kozy s vysokou produkciou najviac ležali prípadne spali a najmenej chodili, v ostatných etologických ukazovateľoch vykazovali priemerné hodnoty.
Z analýz, ktoré sme použili pri vyhodnocovaní vyplýva, že existuje vzťah medzi dĺžkou príjmu krmiva a výškou produkcie mlieka. Potvrdilo sa, že zvieratá s nízkou produkciou mlieka najkratšie žrali, avšak na druhej strane kozy s vysokou resp. stredne vysokou produkciou mlieka žrali dlhšie, pričom rozdiel medzi týmito skupinami bol minimálny. Pri sledovaní chodenia zvierat sme zistili, že so zvyšujúcou sa produkciou mlieka sa znižuje doba chodenia kôz. V ležaní a prežúvaní sme zaznamenali, že kozy s nízkou produkciou mlieka najkratšie prežúvali v leže a u zvierat so strednou a vysokou produkciou mlieka bol rozdiel v dĺžke prežúvania malý. Tak, ako sme predpokladali, potvrdilo sa, že kozy s nízkou produkciou mlieka kratšie prijímajú krmivo a zároveň trávia menej času prežúvaním, na druhej strane, rozdiel medzi zvieratami so stredne vysokou a vysokou produkciou mlieka boli veľmi malé.
Cílem této studie bylo zjistit, jakou funkci má vzájemné pokládání samců ('inter-male mounting') daňka skvrnitého (Dama dama) a zda toto chování podléhá sezónním změnám. Toto chování u kopytníků je v literatuře diskutováno bez jednotného názoru na jeho funkci. Jednou z teorií je, že pokládání má význam dominanční. S ohledem na jeho funkci v sexuálním kontextu jsme si položili otázku, zda není závislé na hladinách testosteronu. Studie probíhala v letech 1996 – 1998 na populaci daňka skvrnitého v Žehušické oboře. Během pozorování jsme zaznamenávali s jakou frekvencí se chování vyskytuje, kdo koho pokládá (zda silnější jedinec slabšího nebo naopak), reakci pokládaného a kde dochází k pokládání, zda ve středu, či na kraji skupiny. Pro vyjasnění možnosti, že by toto chování bylo závislé na sezónních hladinách testosteronu, stanovovali jsme orientační hladiny tohoto hormonu u dvou samců držených v zajetí.
Pokládání bylo pozorováno pouze v měsících květen, červen a červenec. Během těchto tří měsíců bylo zaznamenáno celkem 314 případů pokládání, s maximální aktivitou v červnu (květen-108, červen-134, červenec-72).
Log-lineární model neprokázal žádné interakce mezi tím, kdo pokládal koho a žádným jiným faktorem, ani mezi kterýmikoliv dalšími testovanými faktory navzájem. S výjimkou jediného případu (1,4%), vždy pokládal pouze slabší jedinec silnějšího (n=69, c2=17,55, P<0.001). V naprosté většině případů (95.9%) pokládané zvíře na pokládání nijak nereagovalo (n=12, c2=19.12, P<0.001). Ze všech případů (n=302) bylo pokládání pozorováno ve středu skupiny v 55.3% a na okraji skupiny ve 44,7% případů (c2=3,38, P=0.06). Nebyl pozorován žádný rozdíl ve výskytu krátkých a dlouhých pokládání (n=314, krátká pokládání 48,1%, dlouhá pokládání 51,9%, c2=0.56, NS).
Nebylo prokázáno, že by existoval jakýkoliv vztah mezi frekvencí výskytu pokládání a sezónními hladinami testosteronu.
Naše výsledky dokládají, že výskyt pokládání mezi samci daňků skvrnitých má zřetelný sezónní průběh a že toto chování zřetelně není chováním dominančním. Prokázali jsme rovněž, že toto chování není závislé na sezónních hladinách testosteronu.
Sledovali jsme výživu 305 psů držených v domácnostech ČR (v bytech i rodinných domech) za použití dotazníku. Výsledky jsme hodnotili pomocí chí kvadrát testu.
Zjistili jsme, že téměř všichni psi měli vodu k dispozici nepřetržitě. Potravu dostávali buď jednou denně (59,6%), nebo dvakrát (29,8%) či ještě častěji (9,5%). Mladí psi (do 1 roku věku) byli krmení více než 2 x denně frekventněji (p < 0,05).
Psům byla nabízena potrava, předtím než stolovala rodina (74,1%). Během stolování však někteří dostávali sousta (24,3%); pudli (62,5%) daleko častěji než knírači (7,1%); (p < 0,01).
Zbytky pokrmů lidí dostávali psi jen v 7,9% případů.
Nutriční stimuly byly používány i při výcviků psů (66,9%). O své pamlsky se s nimi lidé dělili velmi často (81,0%); mladí psi je dostávali vzácněji (55,6%) než psi věku středního (82,9%) a senioři (93,3%); (p < 0,01, p < 0,05). Psi potravu i kradli (43,3%), mladí častěji ( 63,0% ) než psi středního věku (41,8%) či senioři (33,3%), (p < 0,05). Psi konzumovali i fécés (36,1%), a to feny (45,3%) frekventněji než psi (30,5%)
(p < 0,01).
Tyto údaje dokládají vysokou četnost a těsnost nutričních interakcí členů českých domácností a jejich psů.
Pro kojící prasnice se v Evropě stále častěji užívá následující systém ustájení: až do zhruba 10-ti dnů po porodu jsou prasnice zavřeny v individuálních boxech. Potom je vždy několik prasnic i se selaty přemístěno do skupinových stání. Cross sucking (sání křížem) nastává po promísení selat. Proto je důležité vědět, zdali prasnice dokáží rozlišit vlastní selata od stejně starých cizích.
Testovali jsme reakce prasnic na dva typy zvuků buď jejich vlastních nebo cizích selat. Isolation Calls (zvuky v izolaci) jsme nahrávali od jednotlivých selat na 5 minut oddělených od matky a sourozenců. Return Calls (zvuky při návratu) jsme nahrávali, když se selata vracela zpět. Zvuky jsme sestavili do 1min testovacích záznamů tak, že každý záznam obsahoval vždy vokalizace jednoho typu vydávanou postupně třemi selaty ze stejného vrhu. Prasnice jsme testovali individuálně ve vizuálně a akusticky izolované místnosti 10. den po porodu. Na začátku pokusu jsme prasnice vždy po kojení oddělili od selat. Playback potom trval 1 minutu, po níž následovala 5-minutová perioda ticha. Pokus se opakoval čtyřikrát, dvakrát se zvuky vlastních a dvakrát se zvuky cizích selat. Střídali jsme pořadí zvuků a místo, z kterého playback vycházel (dva rohy boxu). U 12 prasnic jsme testovali reakci na Isolation Calls a u 8 prasnic na Return Calls. Hodnotili jsme dva typy reakcí prasnic: počet zvuků, které vydala a dobu, kterou strávila s hlavou v prostoru sousedícím s reproduktorem (1x1 m). Výsledky jsme analyzovali pomocí "Repeated Measures GLM Procedure" s těmito třídami: prasnice, vlastní vs. cizí selata, pozice reproduktoru. Při nahrávkách obou typů zvuků reagovaly prasnice častější vokalizací při přehrávání záznamu vlastních selat než při záznamu cizích selat (Isolation Calls: F(1,24) = 6,53, p = 0,028, reakce na vlastní = 25 zvuků/min, reakce na cizí = 19 zvuků/min; Return Call: F(1,16) = 5,43, p = 0,051, reakce na vlastní = 44 zvuků/min, reakce na cizí = 35 zvuků/min). Na druhé straně jsme však nenašli rozdíl mezi časem stráveným u reproduktoru při přehrávání záznamu vlastních selat a cizích selat (Isolation Call: vlastní = 42,6 s, cizí = 43,2 s; Return Call: vlastní = 39,6 s, cizí = 42,3 s). Výsledky ukazují, že prasnice dokáží rozlišit vlastní selata po hlase 10.den po porodu a že na hlasy vlastních selat reagují intenzivněji než na hlasy cizích selat. Nicméně, jejich tendence prozkoumat zdroj vokalizace je stejně silná jak u vlastních, tak u cizích zvuků. Toto nepřímo ukazuje, že ve skupinovém ustájení, prasnice pravděpodobně nehledají svoje selata po hlase. Spíše každá prasnice vlastní mláďata, která ji hledají, pouze podporuje tím, že jim na jejich zvuky hlasitě odpovídá a v případě nutnosti jde prozkoumat vokalizující selata čichem.
Svaly hlavy hovädzieho dobytka nie sú uspôsobené pre jemnú mimiku a gestikuláciu. Jediná výnimka v tomto prípade je jazyk. Pohyblivosť jazyka slúži v prirodzených podmienkach - na pastve príjmu potravy. V maštaľných podmienkach občas niektoré zvieratá vykonávajú jazykom zvláštne pohyby. Zviera opakovane vyplazuje a vťahuje jazyk, švihá nim do strán a súčasne ho pozdĺžne roluje. Existuje stereotypná forma, keď sa opísané pohyby rytmicky opakujú, často aj niekoľko desiatok minút a nestereotypné formy, keď sa pohyby jazykom neopakujú bezprostredne po sebe, alebo sú prerušované olizovaním, ociciavanim alebo inými aktivitami s papuľou a jazykom. Toto správanie je v literatúre označované ako hranie sa s jazykom. Vyhľadávanie dojníc hrávajúcich sa s jazykom sa uskutočnilo v siedmich chovoch, z toho dva mali celoročne väzný systém ustajnenia, tri väzný systém s výbehom v lete a dva podniky mali systém voľného ustajnenia. Na všetkých farmách boli dojnice kŕmené kŕmnou zmesou, ktorej základ bola kukuričná siláž rezaná na 2 - 3 cm dlhé kúsky, miešaná s lucernovým senom, zelenou lucernou, prípadne senážou. Počet dojníc hrajúcich sa s jazykom pohyboval od 0 do 31,3%. Priemerný počet hráčok s jazykom bol 14,07 (v = 76,13%). Žiadne dojnice hrajúce sa s jazykom sme nenašli v chove s voľným systémom ustajnenia, kde boli dojnice 24 hodín vo výbehu bez prístrešku s hlbokou podstielkou slamy. Plocha na jedno zviera tu bola 11,43 m2 , pozorovania tu boli vykonané v letných mesiacoch. V ďalšom chove s voľným ustajnením, ktoré bolo vybudované ako ležiskovo boxové ustajnenie, kde plocha na jedno zviera bola 5,44 m2 sme našli 16,0% hráčok s jazykom. Najvyšší počet hráčok s jazykom 31,3% sme našli v jednom z chovov s väzným ustajnením a sezónnym výbehom. Pozorovanie v tomto chove bolo vykonané koncom zimného obdobia, ktoré celé strávili dojnice na stojisku. V chove s väzným ustajnením kde dojnice boli počas dňa v lete vonku bolo len 4,49% hráčok s jazykom. V chovoch s celoročným väzným ustajnením bez výbehu bol počet hráčok s jazykom 11,0 resp. 23,33%. Z výsledkov vyplýva, že hranie sa s jazykom je odrazom niektorých nedostatkov životného - chovateľského prostredia dojníc. Hlavné faktory spôsobujúce toto správanie sú nedostatok dlhších častíc v krmive a obmedzenie pohybu vo väznom systéme ustajnenia. Výsledky naznačujú, že faktory podporujúce spúšťanie hrania sa s jazykom sú nepokoj zvierat spôsobený reštrikciou vo výžive v prvých dňoch zasušenia a počas ruje.
Velký počet definicí tohoto pojmu (MADSEN 1979, NAKONEČNÝ 1996, aj.) svědčí o jeho užitečnosti, ale i o obtížích s jeho celistvým uchopením.
Etologie člověka klade na motivaci velký důraz (Lát 1964). Cenným příspěvkem bylo zavedení termínu dílčí motivační stav (MADLAFOUSEK et al., 1981).
Při analýze chování třeba zohlednit pět (hlavních?) vlastností motivačního stavu (m. s.) organizmu, který je (podle nás) výsledkem interakce momentálních neuro-hormonálních poměrů a vnější (podnětové) situace, a který generuje aktuální chování:
- kvalitativní, projevující se specifickou reaktibilitou na specifické podněty. Ta ovlivňuje i zaměření ch.apetenčního. (Mluvíme o ch. alimentárním, ch. sexuálním, aj.).
- kvantitativní, též intenzitní,hovoříme někdy též o intenzitě vyladění.
- strukturální, projevující se v časové strukturaci m. s. do relativně samostatných dílčích motivačních stavů, se specifickou senzitivitou k vnějším podnětům (např. chování sexuální: výběr partnera - fáze pretaktilní-taktilní-koitální; aj.).
- syntetickou, odrážející spojitost mezi kauzalitou motivačního stavu (“proč vůbec?”) a jeho aktuální funkcí (“proč právě teď?”) v daném okamžiku.
- hierarchickou, každý m.s.je součástí hypotetického hierarchického uspořádání motivačních stavů. Na nejvyšším místě je patrně ch.sebezáchovné.(Chování některých psychotických pacientů přímo nabízí myšlenku o jakémsi “zborcení” takovéto hierarchie).
Ad charakteristika kvantitativní (2.):
Nepřímou mírou intenzity m. s. bývá často aktivita jedince, jejíž hraniční formy (hypo-, hyper-) jsou za aktuálních okolností stále adaptivní. Oboustranné překročení určité hranice (viz Obr. l) však lze pokládat za suspektní. Když hypoaktivita začíná ohrožovat jedince (těžká deprese), či násilná hyperaktivita ohrožuje jedince jiného (agrese) - hovoříme o patologii chování. Krajním vyjádřením této intenzitní stránky je suicidium (u deprese) a homicidium (u agrese). V našem pojetí tedy lze na pojmy -agrese- a -deprese- pohlížet jako na deskripci i n t e n z i t n í složky aktuálního motivačního stavu organizmu.
Literatura:
Lát, J.: Problematika motivace v pojetí reflexní teorie, behaviorismu a etologie. Čs. Fyziol. 1964; 13:316-331.
Madlafousek, J., Žantovský, M., Hliňák, Z., Kolářský, A.: Sexuální chování jako komunikační proces, jímž se realizuje systém dílčích motivačních stavů. Čs. Psychiat. 1981; 77: 377-384.
Madsen, K. B.: Moderní teorie motivace. Praha, Academia 1979.
Nakonečný M.: Motivace lidského chování. Praha, Academia 1996.
Autor sa v príspevku zaoberá výberom lastúrnikov ako neresového substrátu pre rozmnožovanie lopatky dúhovej západnej (Rhodeus sericeus amarus), ktorý je dôležitou súčasťou jej teritoriálneho a sexuálneho správania. Informuje o frekvencii výberu lastúrnikov druhu Anodonta cygnea rôzneho vzrastu v laboratórnych podmienkach. Ako podklad spracováva údaje počtu vývojových štádií embryonálnej a larválnej periódy lopatky z 30 lastúrnikov, ktoré poukazujú na preferenciu lastúrnikov menších rozmerov.
Okrajovo sa zaoberá ekologickým vzťahom lopatka – lastúrnik a podmienkami embryonálneho vývoja lopatky.
Rodičovské línie mäsového typu kúr (broilerov) sú rutinne kŕmené reštringovanými kŕmnymi dávkami, s cieľom obmedziť ich hmotnosť pri dosiahnutí pohlavnej zrelosti a zlepšiť tak ich zdravotný stav a reprodukčné schopnosti. Reštriktčne kŕmené vtáky sú aktívnejšie v porovnaní s ad libitum kŕmenými a sú trvale vysoko motivované príjmať potravu. V správaní vtákov ktoré dostávajú jednu kŕmnu dávku denne sú výrazné diurnálne zmeny. Sledovanie súvislostí medzi fyziologickými premennými (krvný tlak, tepová frekvencia, telesná teplota a EEG) a správaním nám umožnilo zavedenie rádiotelemetrickej metódy, o ktorom sme referovali už na predchádzajúcej konferencii.
Rozšírenie predbežných meraní na väčší súbor (6 sliepok) potvrdzuje výraznú cirkadiánnu variáciu tepu a telesnej teploty v podmienkach reštrikcie krmiva. Počas tmavej fázy LD cyklu boli tep a krvný tlak nižšie ako počas svetlej fázy. Krvný tlak bol u niektorých jedincov vyšší počas tmavej fázy (n=3), u niektorých neboli zreteľné rozdiely medzi tmavou a svetlou fázou (n=2), a u jedného zvieraťa bol konzistentne vyšší počas svetlej fázy. Tep a telesná teplota dosiahli počas doby kŕmenia najvyššie hodnoty, krvný tlak tak isto v dobe kŕmenia vzrástol. Pokles v orálnych stereotýpiách počas dňa koinciduje s pozvoľným poklesom tepovej frekvencie. Zmena reštriktívneho kŕmenia na ad libitum kŕmny režim sa odrazila v poklese rozdielov medzi svetlou a tmavou fázou dňa a náraste bázálnych hodnôt. S dobou kŕmenia, respektíve s dobou doplnenia krmítka a napájačky, sa v ad libitum fáze nespája nárast krvného tlaku, tepu a telesnej teploty, čo naznačuje že vrcholy v týchto parametroch zaznamenané v reštrikčnej fáze nie sú spôsobené prítomnosťou ošetrovateľa, ale so vzrušením spojeným s kŕmením.
Pre uľahčenie interpretácie EEG počas dňa a vo vzťahu k správaniu a v nadväznosti na našu hypotézu o podieli dopaminergného systému v reguácií reštrikciou krmiva indukovaných stereotýpií sme uskutočnili pokus s vplyvom farmakologickej manipulácie na správanie a EEG. 6 vtákom sme intramuskulárne aplikovali agonistu dopamínových receptorov apomorfín, ktorý indukuje stereotypné klovanie morfologicky podobné klovaniu indukovanému reštrikciou krmiva, a apomorfín v kombinácii s antagonistami dopamínových receptorov SCH 39166 a haloperidolom. Výsledky sú v štádiu analýzy.
Športové využitie koní so sebou prináša množstvo problémov súvisiacich s fyziologickou adaptáciou, ako aj s adaptáciou CNS na zvýšenú tréningovú záťaž.
Cieľom našej práce bolo v náväznosti na výsledky uvádzané HALOM (1992):
- za využitia habituačného testu (na základe frekvencie výskytu motorickej aktivity) jedince rozdeliť do skupín na nízko, stredne a vysoko excitabilné,
- zistiť existenciu možných vzťahov medzi kategorizáciou na základe excitability a hladinami vybraných hematologicko-biochemických ukazovateľov adaptácie na tréningovú záťaž.
Etologická časť pozorovaní prebiehala v habituačnej komore s rozmermi 6 x 4,5 m, ktorej podlaha bola rozdelená na 12 štvorcov (4x3). Kone sme sledovali individuálne v 40 min. intervaloch v dopoludňajších hodinách (9-12 hod.). Registrovali sme nasledujúce aktivity: motorickú aktivitu, hlasové prejavy, očuchávanie, orientáciu na dvere a okno, kývanie hlavou, defekáciu, urináciu, hrabanie a iné. Na základe frekvencie výskytu motorickej aktivity (MEDVECKÝ, HALO, NOVACKÝ,1992; HALO,1992) sme testované jedince rozdelili na vysoko, stredne a nízko excitabilné.
V druhej časti pokusu (fyziologickej) sme od testovaných koní zaradených do prípravy na skúšky výkonnosti pre mnohostranne úžitkové kone a do športovej testácie uskutočnili v 4 obdobiach (v závislosti od stupňa prípravy: 1.-zaradenie koní do výcviku, 2.-obdobie kondičného tréningu, 3.-obdobie drezúrnej a skokovej prípravy, 4.-ukončenie prípravy) odber krvi z krčnice. Za pomoci biochemických vyšetrení sme zisťovali: minerálny profil (Ca, P, Mg), energetický a lipidový profil (glukóza, celkové lipidy, cholesterol), dusíkový profil (celkové bielkoviny), enzymatický profil (AST, ALT). Hladiny jednotlivých ukazovateľov nám vyjadrovali stav adaptácie koní na zvýšené nároky počas tréningu.
Po získaní vyššie uvedených etologických a fyziologických údajov sme pristúpili k zisťovaniu existencie možných vzťahov medzi kategorizáciou na základe excitability CNS a hladinami vybraných biochemicko-hematologických ukazovateľov stavu adaptácie na tréningovú záťaž.
Za pomoci Wilcoxonovho testu sme prišli k záverom, že medzi kategorizáciou na základe excitability CNS a hladinami sledovaných ukazovateľov adaptácie na tréningovú záťaž nie sú štatisticky preukazné rozdiely.
Literatúra:
Medvecký, D.-Halo, M.-Novacký, M.: Porovnanie habituačného testu s výkonnosťou a využiteľnosťou koní. In: XIX. Interdisciplinární konference. Lísek u Bystřice nad Perštejnem, Skalský Dvůr 1992, s.80.
Halo, M.: Biologické a výkonnostné vlastnosti F1, F11, F2 a F10 generácie malých športových koní./Kandidátska dizertačná práca./ Nitra 1992. 110s. VŠP-AF.
Rodičia kúr mäsového typu (brojlerov) sú v komerčných podmienkach reštrikčne kŕmení, s cieľom redukovať ich morbiditu a mortalitu a zlepšiť reprodukčné vlastnosti.
Cieľom experimentu bolo zistiť vplyv kvantitatívnej a kvalitatívnej reštrikcie krmiva na príjem krmiva, hmotnosť, správanie a hustotu centrálnych dopamínových receptorov u kury domácej. Sliepky rodičovskej línie Ross boli rozdelené do štyroch skupín po 6 kusov. Prvá skupina (R) dostávala kŕmnu dávku doporučenú šľachtiteľskou firmou Ross (vo forme sypkej kŕmnej zmesi), druhá skupina (2R) dvojnásobok doporučenej dávky. V tretej skupine (QR) sme aplikovali kvalitatívnu reštrikciu, t.j. krmivo bolo síce k dispozícii ad libitum, ale bolo ”zriedené” pilinami (do 5 týždňov 40 %, od 5 týždňov 30 % pilín). Štvrtá skupina (AL) bola kŕmená ad libitum. Voda bola všetkým skupinám k dispozícii ad libitum. Do siedmich týždňov veku boli zvieratá chované v skupinách a od 7. týždňa v individuálnych klietkach. Začiatok svetlej fázy svetelného režimu (12 : 12) bol o 700, doba kŕmenia o 900 hod. Spotreba krmiva bola zaznamenávaná denne, hmotnosť týždenne. Správanie bolo sledované vo veku 10, 11 a 12 týždňov. V každom z týchto týždňov sme uskutočnili tri 30 min pozorovania o 930, 1330 a 1730 hod. Vo veku 13 týždňov boli zvieratá usmrtené. Na stanovenie hustoty dopamínových receptorov v jednotlivých oblastiach mozgu sme použili metódu kvantitatívnej ligandovej autorádiografie. Ako špecifické ligandy sme použili [3H]SCH 23390 pre D1 [3H]spiperón pre D2 dopamínové receptory.
Rastová krivka R skupiny zodpovedala rastovej krivke podľa kŕmneho progamu šľachtiteľskej firmy Ross, s odchýlkami v jednotlivých týždňoch menej ako 200 g. V porovnaní s R skupinou rástli 2R vtáky zhruba 2-krát a AL vtáky 2,5-krát rýchlejšie. QR vtáky spočiatku zaostávali voči R vtákom, ale po zmene obsahu pilín zo 40 na 30 % sa hmotnosťou zaradili medzi R a 2R skupinu. Priemerná hmotnosť vtákov v 13 týždni bola R = 1633 g, QR = 2297 g, 2R = 3043 g a AL = 3727 g.
U vtákov z AL a QR skupiny bolo správanie počas dňa vyrovnané, zatiaľ čo u R a 2R zvierat sme pozorovali výrazné diurnálne zmeny. QR vtáky sa líšili od AL vyššou frekvenciou klovania na krmítko a napájačku a nižšou frekvenciou sedenia a čistenia peria. U R a 2R sliepok malo klovanie na krmítko počas dňa klesajúcu tendenciu, naopak sedenie, státie a čistenie u 2R a manipulácia s napájačkou, státie, chodenie a čistenie u R sliepok v priebehu dňa narastali.
Denzitometrické analýza autorádiogramov centrálnych dopamínových receptorov v závislosti od kŕmneho režimu je v štádiu vyhodnocovania.
Infanticida je jedním z nejdiskutovanějších témat současné sociobiologie. U indických opic hulmanů posvátných (Presbytis entellus) je dnes již prokázaným faktem, že dospělý samec, který se stane novým členem tlupy, může napadat nebo i zabíjet mláďata zde přítomná. Oproti předchozím představám takové chování není vázáno pouze na harémy s jediným dospělým samcem, na nesezónní rozmnožování, vysokou populační hustotu nebo na negativní vliv lidské činnosti. Přestože jsou lokality, kde byli hulmani studováni, tradičně rozdělované na ”infanticidní” a ”neinfanticidní”, je dost dobře možné, že k zabíjení mláďat ve skutečnosti dochází na většině z nich – ne-li na všech.
Ve svém referátu shrnu data ze všech osmi lokalit, odkud bylo infanticidní chování u těchto opic popsáno a také nová data z Bhangaru (Rajasthan), kde jsem několik případů pozoroval v letech 1996 a 1997.
Různí autoři postulovali několik hypotéz, které se snaží podstatu infanticidy objasnit. Podle některých jde o chování bez specifické funkce, které lze vysvětlit už na proximátní úrovni. Může jít o přeorientovanou agresi, mířenou primárně vůči jiným dospělým samcům, případně vůči dospělým samicím (za účelem jejich ”disciplinace” nebo indukce estru). Mláďata padají za oběť v podstatě pouze coby nejzranitelnější členové tlupy.
Podle jiných autorů je však infanticida reprodukční strategií samců, kteří zabitím cizího mláděte nějakým způsobem zvyšují svoji vlastní reprodukční úspěšnost. Může se jednat například o redukci kompetice, pokud jsou zvířata limitována potravními zdroji. Ovšem největší popularity se dostalo hypotéze ”sexuální selekce” S. Hrdy, podle které zabitím mláděte samec urychlí nástup příští říje a příští koncepce u jeho matky a tím zvýší svou vlastní šanci zplodit maximum potomků. Tento efekt byl již skutečně prokázán v několika nezávislých studiích, čímž se zdá být základní předpoklad poslední hypotézy splněn.
Na druhé straně ale pozorování konkrétních případů infanticidy příliš nezapadají do optimálního modelu, sestaveného na základě této hypotézy. Zabíjena jsou nejen mladší mláďata, která brzdí reprodukční cyklus svých matek, ale i ta starší a dokonce i juvenilové. Infanticidně se chovají nejen dominantní samci, kteří mají šanci samice oplodnit, ale i nízko postavení a subadultní samci a někdy i samice. Zabíjení je často vázáno pouze na krátké období po imigraci samce do tlupy a poté jsou již mláďata tolerována. Šance mláděte přežít příchod nového samce do tlupy je poměrně vysoká a i na nejvíce ”infanticidních” lokalitách nebývá v této situaci zabita v průměru více než polovina mláďat. Mnohdy k infanticidě nedojde vůbec. Mláďata narozená krátce po samcově příchodu obvykle přežívají v pořádku.
Zvláště poměrně nízká incidence infanticidy je závažným problémem platnosti hypotézy S. Hrdy, protože podle současných dat je reprodukční výhoda infanticidního samce významná a jednoznačná. V diskusi se pokusím posoudit několik možných vzsvětlení tohoto rozporu:
1) Metodologické chyby
Neadekvátní data použitá k výpočtům reprodukčních parametrů u samic mohou vytvářet scestný podklad pro ověřování efektu infanticidy na samcovu reprodukční úspěšnost. Na druhé straně efekt pozorovatele může významně redukovat četnost pozorovaných infanticidních interakcí oproti normální situaci.
2) Funkční omezení (constrains)
Ani za předpokladu plné platnosti hypotézy sexuální selekce nemusí platit její optimální model, pokud např. samec není schopen efektivně rozlišovat jednotlivá mláďata, nebo pokud jeho kognitivní schopnosti jinak limitují jeho možnost chovat se infanticidně v optimálních situacích. Také v oblasti motivační může docházet např., k interferenci infanticidního chování s mechanismy tlumícími samcovu agresi. V neposlední řadě pohybová koordinace (obratnost) samce má své meze, což otevírá možnost pro ochranu mláděte matkou a jinými člen tlupy a dále omezuje samce při jeho (pro něj) zjevně riskantních arboreálních útocích.
3) Selekční tlaky proti infanticidě
Je možné, že při analýze efektu zabíjení mláděte byly opomenuty některé faktory, které tento efekt modifikují. V závislosti na frekvenci infanticidy v populaci, intenzitě jejího projevu nebo na situaci pak může její vliv na fitness samce být i negativní. Příkladem takového faktoru může být frekvence střídání samců v tlupě, kdy se při určitých hodnotách urychlením porodu mláděte zvýší riziko, že toto mládě zažije kritické období příchodu dalšího samce a bude také zabito. Další možné faktory jsou riziko úrazu (pro samce) při arboreálních útocích a kooperativní obraně mláděte jinými zvířaty, riziko zabití blízkého příbuzného u teritoriálních samčích tlup anebo možnost samic ovlivnit výsledek kompetice mezi samci na základě volby méně agresivního samce.
4) Destruktivní efekt infanticidy pro populaci
Plně se projevující infanticidní chování může mít v závislosti na demografických procesech a na nosné kapacitě prostředí destruktivní vliv na subpopulace ve kterých se vyskytne. Do celkového genofondu pak významně přispívají neinfanticidní subpopulace.
5) Chybná představa o genetické podstatě infanticidy
Hypotéza sexuální selekce předpokládá přímý efekt hypotetických ”infanticidních genů”, které se už dále na fenotypu svého nositele neprojevují. Genetická podstata tohoto chování ale známa není. Pokud je například zabíjení mláďat ovlivňováno spíše působením genů s mnohostranným účinkem (např. na jiné stránky agonistického chování), nelze jejich efekt na reprodukční fitness studovat pouze sledováním jediného znaku, který ovlivňují (tedy infanticidy).
Cieľom práce bolo určiť najvýznamnejšie faktory pôsobiace na kvantitatívne a kvalitatívne zmeny aktivity jašteríc druhu jašterica zelená ( Lacerta viridis) počas rôznych fáz dňa a roka.
Počas jarných a letných mesiacov rokov 1997 a 1998 bola pozorovaná aktivita jašterice zelenej v prírodnom prostredí na južne exponovaných stráňach Zádielskej planiny a Turnianskeho hradného vrchu (CHKO Slovenský kras BR UNESCO). Bolo zaznamenávané kvantitatívne zastúpenie oboch pohlaví, ako aj juvenilných jedincov na vymedzenej ploche. Boli zisťované zmeny sledovaných parametrov v závislosti od zmien vonkajších faktorov (teplota, intenzita a trvanie slnečného svitu, doba dňa a ročné obdobie).
Zistili sme významné rozdiely v početnom zastúpení oboch pohlaví ako aj juvenilných štádií v jednotlivých fázach dňa aj roka. Na základe našich pozorovaní sme dospeli k záveru, že o kvalitatívnom zložení aktívnej populácie v priebehu dňa a roka rozhoduje doba dňa a ročné obdobie, ako aj intenzita a dĺžka trvania slnečného svitu. Dôležité je zistenie, že teplota v tomto prípade zohráva iba úlohu sekundárneho synchronizátora. Okrem týchto faktorov sa uplatňuje aj kondícia a fyziologický stav daného jedinca (napr. gravidita).
Počas jarných a letných mesiacov rokov 1997 a 1998 sme pozorovali únikové správanie druhu jašterica zelená (Lacerta viridis) počas rôznych fáz dňa a roka v prírodnom prostredí na južne exponovaných stráňach Zádielskej planiny a Turnianskeho hradného vrchu (CHKO Slovenský kras BR UNESCO).
Každých desať dní od apríla do septembra, predpoludním aj popoludní, sme zaznamenávali únikové vzdialenosti samcov, samíc ako aj juvenilných jedincov, ktoré sme následne porovnávali. Vyšpecifikovali sme 6 základných typov únikových reakcií, ktorých výskyt sme percentuálne rozdelili podla času pozorovania a pohlavia. Takisto sme zaznamenávali substrát, na ktorom sa jašterice v danom období zdržiavali najčastejšie.
Zistili sme, že v prvých dňoch sezóny aktivity je úniková vzdialenosť samcov kratšia než u samíc. Tento jav trvá približne do mája, kedy nastupuje obdobie párenia a únikové vzdialenosti oboch pohlaví sa približne vyrovnávajú. V ďalšom období, v podstae až do konca sezóny, je úniková vzdialenosť samcov výrazne vyššia ako u samíc, čo je spôsobené v prvom rade fyziologickou kondíciou (napr. gravidita samíc) jedincov a následne z toho vyplývajúcich ekologických nárokov a potrieb ovplyvňujúcich väčšinu druhov etologických prejavov , vrátane únikového správania. Zistili sme, že i teplota a počasie majú vplyv na únikové spravanie tohto druhu: pri nižších teplotách, hlavne dlhodobejších, sme pozorovali zníženie únikových vzdialeností a naopak pri zvýšenej teplote nárast tejto vzdialenosti. Teplotou bola úniková vzdialenosť u oboch pohlaví ovplyvnená v rovnakej miere, takže pri ich vzájomnom porovnaní sa rozdiel medzi nimi výraznejšie nezmenil.
Na základe pozorovaní z roku 1997 a skorších sme vyšpecifikovali 6 základných typov únikov. Taktiež sme zistili výrazné rozdiely využitia jednotlivých typov únikov medzi pohlaviami, ako aj zmeny počas jednotlivých mesiacov roka. Kým začiatkom sezóny prevládal rýchly únik do diery z krátkej vzdialenosti, počas najteplejších letných mesiacov to už bol únik na kryté miesto (najčastejšie do krovia z väčšej vzdialenosti), nikdy nie do diery, pričom jašterica rušiteľa pozorovala z tohto miesta. Čo sa týka substrátu, na ktorom sa jašterice vyhrievali, tak začiatkom sezóny a počas chladnejších dní prevládal nevodivý substrát (suchá tráva, drevo, viničné raždie), v teplejších dňoch to bol vodivý substrát (vápencové škrapy, bridlice alebo suchá hlina). Zaujímavosťou je zistenie, že jašterice využívali slnenie alebo lov na stromoch a kríkoch až v neskorších obdobiach sezóny, keď už boli na drevinách veľké listy, čo zrejmä súvisí s ich ochranným správaním.
Prasnice je schopna rozlišit vlastní selata od cizích podle jejich pachu již 24 hodin po porodu. Naším cílem však bylo zjistit, zda je prasnice rozeznává na základě individuálního pachu, nebo pachu, který je společný pro všechna selata vrhu.
V experimentu bylo použito 20 prasnic, samostatně ustájených v porodních kotcích. Porody byly indukovány vždy u dvou prasnic na stejný den. Po porodu byla vybrána z každého vrhu 4 selata. Dvě z nich byla po následujících 24 hod v kontaktu s ostatními selaty vlastního vrhu, účastnila se kojení, ale bylo jim zabraňováno v navázání naso-nasálních kontaktů s matkou. Další dvě manipulovaná selata měla možnost kontaktovat matku i sourozence bez omezení, avšak bezprostředně po závěrečné masáži každého kojení byla přemístěna do kotce druhé prasnice. Byla oddělena od jejího vrhu, ale ona si je mohla očichat přes drátěnou stěnu. Po uplynutí nejméně 24 hod po porodu byla selata z obou vrhů oddělena od prasnic, které absolvovaly 5-ti minutový preferenční test, ve kterém byly zaznamenávány jejich reakce na 4 předložená uspaná selata (vlastní, cizí, cizí-očichané, vlastní-neočichané). Po tomto testu následovaly 3 testy, ve kterých byla prasnicím na dobu 2,5 min předložena vždy dvojice bdělých selat (kombinace všech výše uvedených typů). Zaznamenávali jsme frekvenci a celkovou dobu zájmu prasnice (očichávání) a její vokalizaci (chrochtání) ve vztahu k jednotlivým typům manipulace.
Mezi uvedenými typy selat nebyl zjištěn žádný rozdíl ve frekvenci vokalizace prasnic (F(3,37)=1.14, p=0.346, průměry: vlastní=1.55 chrocht./sekundu, vlastní-neočichaná=1.56, cizí - očichaná=1.59, cizí=1.40). Prasnice však strávily významně rozdílnou dobu očicháváním různě manipulovaných selat (F(3,16)=3.94, p=0.014, průměry: vlastní=19% test času, vlastní-neočichaná=13%, cizí-očichaná=11%, cizí=9%). Prasnice očichávaly nejvíce vlastní selata, cizích, cizích-očichaných a vlastních-neočichaných selat si všímaly méně, avšak podobně dlouho (Duncan multiple comparison). Rovněž frekvence zájmu (návratů) prasnic o selata v testu byla závislá na jejich typu (F(3,16)=2.71, p=0.055, průměry: vlastní=14 návratů, vlastní-neočichaná=11, cizí-očichaná=10, cizí=8). Byl prokázán rozdíl v počtu "návštěv" mezi nemanipulovanými vlastními a cizími selaty.
Z toho, že prasnice při testu reagovaly stejně či podobně na vlastní-neočichaná selata i na cizí, avšak rozdílně nežli na vlastní , můžeme usuzovat, že prasnice rozezná vlastní selata od cizích spíše na základě jejich individuálního pachu, nežli podle pachu společného celému vrhu.
V pokusoch sme použili 24 zvierat, z nich 12 tvorilo pokusnú a 12 kontrolnú skupinu. Na matky zvierat pokusnej skupiny od 196. do 258. dňa teľnosti pôsobilo elektromagnetické pole s nízkou intenzitou. V oblasti dojníc predstavovala magnetická indukcia hodnoty od 15,0 µT do 42,1µT. Matky zvierat kontrolnej skupiny boli v prostredí s nultým elektromagnetickým polom. Všetky zvieratá sme vo veku 12 mesiacov podrobili šiestim 10 minútovým open-field testom v troch za sebou nasledujúcich dňoch, dva testy za jeden deň. Počas prvých dvoch testov pôsobili na zvieratá izolácia a ticho, v treťom a štvrtom bol v aréne prítomný človek sediaci pri stene. Pri posledných dvoch testoch sme ako záťaž aplikovali hluk, tzv. čistý tón, ktorý bol produkovaný tóngenerátorom o hladine akustického tlaku 110 dB a frekvencii 1000 Hz. V priebehu testovania sme sústavne zaznamenávali prechody štvorcov, frekvenciu pohybu, vokalizačného a eliminačného správania sa. Rozdiely medzi skupinami v počtoch prechodov štvorcov boli nepreukazné s výnimkou prvých dvoch minút prvého testu, v ktorých mala kontrolná skupina vyššiu pohybovú aktivitu. Podobne celkom za tri dni testov sme v prvých dvoch minútach zaznamenali vyššie priemerné hodnoty vokalizačných prejavov v kontrolnej skupine. Z uvedeného možno usudzovať, že zvieratá kontrolnej skupiny reagujú na stresorické faktory rýchlejšie. Je možné predpokladať, že pôsobenie gradientu elektromagnetického poľa počas vnútromaternicového vývinu sa prejavilo na zníženej excitabilite zvierat pokusnej skupiny. Znížená vnímavosť v novom prostredí môže odrážať zníženú motiváciu a môže takto ukázať, že zvieratá majú ťažkosti v adaptácii na podmienky vonkajšieho prostredia. Prítomnosť človeka v aréne v druhý deň testov sa ako záťažový faktor neprejavila. Pri aplikácii hluku s intenzitou 110 dB a frekvenciou 1000 Hz v piatom a šiestom teste sme v kontrolnej skupine zaznamenali nárast počtu prechodov štvorcov, kým v pokusnej skupine počty prechodov štvorcov vzrástli len veľmi málo. V treťom dni testov sme zistili vyšší počet defekačných prejavov v pokusnej skupine. Z toho možno usudzovať, že zvieratá kontrolnej skupiny sa snažia stresovú situáciu vyvolanú hlukom kompenzovať zvýšenou motorickou aktivitou. Zvieratá, na ktoré pôsobilo počas intrauterinného vývinu elektromagnetické pole, môžu však zapájať do eliminácie záťaže metabolické mechanizmy. Vplyv hluku sa na priemernom počte vokalizačných prejavov naprejavil ani v jednej zo skupín, priemerné hodnoty boli nižšie ako v predchádzajúcich dvoch dňoch testov. Rozdiely medzi skupinami v reakcii na hlukovú záťaž môžu byť podmienené jednak vplyvom gradientu elektromagnetického poľa, ale i rozdielym pomerom pohlaví v skupinách. Kým v kontrolnej skupine bol rovnaký počet býčkov a jalovičiek, v pokusnej skupine bolo viac býčkov. Dva býčky z pokusnej skupiny počas odchovu uhynuli, môže to odzrkadľovať nepriaznivý vplyv skúmaného faktora na životaschopnosť a imunitu zvierat.
Vo svojej práci stručne rozoberiem základné princípy preferenčného utilitarizmu a práv zvierat, tak ako ich rozpracovali prominentní predstavitelia týchto názorov, austrálsky filozof rakúskeho pôvodu Peter Singer a americký filozof Tom Regan. V záverečnej časti uvediem dôvody, prečo sú tieto filozofické koncepcie ochrany a práv zvierat pre nás neprijateľné, v čom vidíme nebezpečenstvo schvaľovania právnych noriem na ochranu zvierat a ako východisko ponúkneme princípy etiky úcty k životu, ktorá rešpektuje stanoviská antropocentrického humanizmu.
Preferenčný utilitalizmus rovnako ako klasický utilitarizmus prekračuje hranice antropocentrizmu a speciesizmu.V prípadoch, kde sa Singer zameriava na bolesť a utrpenie, rešpektuje východiská klasického utilitarizmu. Bolesť a utrpenie by podľa nich mali byť minimalizované, alebo by im malo byť zabránené a to bez ohľadu na rasu, pohlavie a živočíšny druh, ktorý trpí. Tým sa Singer zaradil medzi odporcov ”speciesistov”. . Pri dôslednom dodržiavaní takýchto princípov, by Singer musel pripustiť, že má rovnaký názor na zabíjanie ľudí, ako na zabíjanie zvierat. Pri vyriešení tohto problému už Singer nevystačil s princípmi klasického utilitarizmu, preto ponúka odlišnú formu utilitarizmu. Tento druh utilitarizmu posudzuje morálne normy podľa preferencií a druhu priority zvažovania záujmov bytostí, ktorých sa otázka života a smrti bytostne dotýka. Táto verzia utilitarizmu je označovaná ako ”preferenčný utilitarizmus.” (Singer ,1993)
Princíp práv zvierat, prezentovaný Reganom odmieta utilitaristický názor na morálnosť zabitia na základe preferencií preto, aby s toho mali iní úžitok. Regan a jeho stúpenci tvrdia, že nikdy neexistujú dostatočné dôvody na to, aby sme obetovali jedného jedinca na prospech druhého. Teória práv (zvierat a ľudí), ako ju rozpracoval Regan, je teóriou morálnych práv jednotlivcov (Regan, 1985). Zástancovia práv zvierat, ako sa zdá, zastávajú vysoko morálne stanovisko. Avšak je tu istý problém: Ako sa zachovať v prípade, kde jednoducho nie je možné, aby boli rešpektované práva všetkých jednotlivcov(Sandoe, b.r.v.).
Tým, že sa podľa našej najnovšej legislatívy zviera už nepovažuje za vec, ale je to subjekt s právom na život odpovedajúcej kvality (Lovas, 1998), sa problém práv zvierat rieši len čiastočne a ja dúfam, že aj dočasne.. A predsa mi osud zvierat hlboko leží na srdci. No nielen na srdci, ako mnohým prívržencom hnutia bujujúceho za práva a slobodu zvierat. Títo milovníci zvierat, rovnako ako ich štvornohí huňatí miláčikovia, jednajú mnohokrát len na základe inštinktov a emócií. Bojujú za práva zvierat, ale odkiaľ ich poznajú? (Tannenbaum, 1991) Pod vplyvom emotívne ladených manifestácií, v zajatí vlastných predsudkov, frustrácií a tráum, s podporou médií a mimovládnych organizácií strhávajú za sebou verejnosť laickú i odbornú, ktorá sa stáva len emóciami vedenou masou.
Našej úcty je hodný každý život, nie len ten, ktorý určuje právna norma, a nie len spôsobom, ako ho táto norma stanovuje. Ale to je možné len za podmienok, keď etiku úcty k životu nechápeme univerzálne (Michalíčková, 1998), ani podľa princípov preferenčného utilitarizmu, ktoré spochybňujú tzv. ”doktrínu o posvätnosti ľudského života” (Pauer-Studer, 1993) .
Prijímanie stále nových právnych noriem, hoci v záujme ochrany prírody, znamená postupné oslabovanie morálnej slobody a zodpovednosti človeka a dovolím si tvrdiť, že aj istú formu ekototalizmu. A to tu už bolo... .
Bibliografické odkazy a citácie:
Kánsky, J.: Práva zvierat. In: Gluchman, V.: Praktické otázky etiky a morálky, Prešov, 1998, s. 105 - 120
Lovas, B. - Kubinec, J.: Právne predpisy Slovenskej republiky na ochranu zvierat. In: Ochrana zvířat a welfare ’98., VFU, Brno, 1998, s. 206 - 208
Michalíčková, D. a kol.: Alternativní metody k pokusum na zvířatech a jejich zdroje. In: Ochrana zvířat a welfare ’98., VFU, Brno, 1998, s. 212 - 213
Pauer-Studer, H.: Peter Singer on Euthanasia. In: The Monist. An International Quarterly Journal of General Philosophical Inquiry, 1993, Vol.76, n. 2, s. 135-157
Regan, T.: Rights and Environmental Ethic: An Aside. From The Case for Animal Rights, University of California Press, 1985.
Sandoe, P.: Animal ethics, University Of Copenhagen, b.r.v.
Singer, P.: Do Animals Feel Pain? In: Animal Liberation, Peter Singer, 2nd Edition, New York: Avon Books, 1990.
Singer, P.: Practical Ethics, Cambridge University Press, 2nd, 1993
Tannenbaum, J.: JAVMA, Vol 198, No. 8, April 15, 1991, s. 1360-1376.
Je záujem spoznávať optimálne behaviorálne prejavy zvierat, ktoré sú vhodné pre podmienky chovov. Preto sme doteraz sledovali individuálne, plemenné, vekové a sexuálne rozdiely v excitabilite CNS a v habituácii bravcov a prasníc ošípaných (Novacký, Liday, 1994, 1995, 1998). V tejto práci sme po prvý krát sledovali excitabilitu CNS a habituáciu u kancov (N-10) a prasníc (N-10) plemena BM vo veku 3 (37 kg) a 6 (85 kg) mes. Ako kontrola slúžili bravce (N-4). V 30 min. habituačnom teste sme zaznamenávali: motorickú aktivitu (Ma), hlasové prejavy (Hp), elimináciu (El) vo frekvencii a očuchávanie (Oč), státie, sedenie a ležanie v sek. Z hľadiska hodnotenia excitability CNS medzi kancami a prasnicami v indikátore Ma nie sú preukazné rozdiely. Tie sme zistili iba u aktivity Oč medzi prasnicami vo veku 3 a 6 mes., kancami a prasnicami vo veku 3 mes.(0,0342) a u Hp medzi kancami vo veku 3 a prasnicami vo veku 6 mes.(0,0155).Z hľadiska habituácie sme u kancov a prasníc v Ma, Hp a v Oč vo veku 3 a 6 mes. zaznamenali pokles aktivít.. Pritom u prasníc vo veku 3 a 6 mes. v Ma a Hp bola habituácia rýchlejšia ako u kancov. Okrem toho sme zistili veľkú schopnosť v rýchlosti učenia v bludisku u kancov a prasníc (18 m), pričom sme nezaznamenali preukazné pohlavné rozdiely (0,4716).
Literatúra:
Novacký, M., Liday, I.: Vekové rozdiely v dráždivosti CNS a v habituácii ošípaných (Sus scrofa f. domestica). Živoč. výroba, 39, 1994 (3): 255 - 264.
Novacký, M.,Liday, I.: Rozdiely v excitabilite CNS a v habituácii plemien ošípaných plemena Hampshire, Landras, Durok a Biele ušlachtilé. Živoč. výroba,40,1995 (8): 357 - 362.
Novacký, M., Liday, I.: The Use of Habituation in Determining the Individual Differences in CNS Excitability of Swine. Biotechnologia u stočarstvu 14, 1998 (5 - 6) , p.11 - 15.
Na základe zákonov prijatých v Rade Európy smerujúcich k ochrane zvierat, pristúpili sme k usporiadaniu jednej špecializovanej farmy pre chov ošípaných. Interiér maštalí rešpektuje základné požiadavky prasníc na ustajnenie, umožňuje samoobslužné kŕmenie a slamenatú podstielku. Prioritou pôrodnice MR – OMD sú originálne nami navrhnuté koterce typu KNOP, ktoré svojim prevedením umožňujú eliminovať mnohé špecifické stresy. Sú štvorpriestorové s plochou 7,42 m2. Zabezpečujú dokonalú spoluprácu matiek a mláďat až do odstavu prasnice. Prasiatka do veku 87 dní ostávajú na mieste kde sa narodili.
Okolie stavieb je vybavené sústavou tvrdých, mäkkých a trávnatých výbehov, ktoré využívajú všetky kategórie prasníc.
V sledovaných rokoch 1995 – 1997 sme v takto upravených podmienkach dosiahli v rozhodujúcom výrobnom ukazovateli nasledovné výsledky viď tabuľka.
Výsledky užitkovosti dojčiacich prasníc (plemeno biele ušľachtilé)
 |
||||
Pozorovanie sme robili v kotercoch typu KNOP, ktorými je vybavená maštal MR – OMD pre dojčiace prasnice. Tieto svojim vybavením maximálne rešpektujú požiadavky welfare na odchov a dochov prasiat. Testovali sme každý koterec tromi vrhmi ( počet kotercov 34) a zistené výsledky sme porovnali s výsledkami klasických kotercov typu AGRA s agrodlažbou a asfaltovou podlahou.
Jednoduché prevádzkovanie kotercov KNOP, v ktorých sa skĺbili základné technické prvky s prvkami rešpektujúcimi pohodu zvierat sa prejavilo najmä vo vyššom raste prasiatok jednak pri odstave –9,98 resp.8,17 a 7,76 kg ale aj pri ukončení dochovu - 29,75 kg resp. 20,49 a 15,45 kg (P<0,01 – P<0,OO1).
Prasiatka po odstave matky nemenili svoj režim dňa, správali sa pokojne, odpočívali a pohyb využívali na príjem potravy a biologické potreby.
Úžitkovosť prasiatok
| Ležanie Pohyb Príj. potravy Pitie vody Kalenie Močenie | |||
| 76,22 10,25 13,07 0,25 0,10 0,11 | |||
V této studii jsme se zaměřili na studium existence samčí infanticidy u zebry stepní (Equus burchelli, Gray 1842). Byly vysloveny dvě základní hypotézy:(1) Jestliže samčí infanticida u daného druhu existuje, potom bude úmrtnost mláďat vyšší v případech, kdy byl ve stádě po zabřeznutí klisny vyměněn hřebec ('cizí samec') než v případech, kdy hřebec vyměněn nebyl. (2) Platí-li první hypotéza, potom čím mladší bude mládě, tím bude větší pravděpodobnost, že se stane obětí infanticidy. Byla analyzována data týkající se pěti stád zeber stepních chovaných v ZOO Dvůr Králové nad Labem a Praha v letech 1970 - 1997. Byly doloženy záznamy o osmi případech útoků cizího samce vůči hříběti a 3 případy, kdy samice potratila v důsledku častých násilných kopulací s cizím samcem. Všichni cizí samci útočili na hříbata zuby (útočná zbraň pro koňovité) a napadány byly končetiny, záda, hlava a krk hříbat. Pro následnou analýzu nepřímých dat byla tato rozdělena do dvou skupin dle věku mláďat (před narozením a po narození). Podíl potratů na všech březostech byl významně vyšší, když byl cizí samec přítomen (n=45, 33,33% úhyn), než když přítomen nebyl (n=116, 17,24%, úhyn, p<0,05). Rovněž i postnatální úmrtnost mláďat (% ze všech narozených mláďat) byla významně vyšší, byl-li přítomen cizí samec (n=43, 18,6% úhyn), než když přítomen nebyl (n=130, 6,92% úhyn, p<0,05). V případě, že bylo počítáno pouze se samci, kteří se dostali do obou situací (tj. jednou jako cizí samec a podruhé jako otec), pak byla v obou případech (potraty: n=37, 35,14% úhyny x n=46, 11,36% úhyny; postnatální úmrtnost: n=40, 20,0% úhyny x n=59, 5,08% úhyny) významnost ještě vyšší (p<0,01). Potvrzena byla i druhá hypotéza, tj. čím dříve po zabřeznutí byl hřebec u stáda vyměněn, tím vyšší byla pravděpodobnost úhynu tohoto hříběte (logistická regrese, n=64, P2=15.57, p<0,001). K úhynu mláďat docházelo ať již byl cizí hřebec do stáda vpuštěn po porodu či před ním. Tyto výsledky dokládají dosud nejvyšší výskyt samčí infanticidy mezi všemi kopytníky, u nichž byl tento jev dosud publikován.
Autor príspevku informuje o sexuálnom správaní modlivky zelenej (Mantis religiosa Linnaeus, 1758) v poloprirodzenom prostredí. Uskutočnil 19 experimentálnych pozorovaní, pričom jeho úspešnosť bola 70 % - ná. Na základe pozorovaní zostavil etogram sexuálneho správania modliviek. Etogram rozčlenil na jednotlivé fázy a tiež vyčlenil čiastkové prejavy.
Okrem deskriptívy sexuálneho správania príspevok informuje o potrave modliviek, ktorú prijímali počas celého obdobia výskumu (júl až november 1996 a 1997). Okrajovo sa zaoberá aj sexuálnym súperením samčekov, a ich správaním po oplodnení samičky.
Toxikologické štúdie sú súčasťou rozsiahleho predlinického výskumu nových liečiv. Patria medzi testy bezpečnosti, ktorých cieľom je odhaliť nežiadúce účinky testovanej substancie na živý organizmus. Napriek zavedeným metódam in vitro, hlavným zdrojom žiadaných informácií o toxicite skúmanej látky zostáva experiment in vivo a jeho hlavným hrdinom laboratórne zviera. Len živý organizmus s neurohumorálnou reguláciou a spätnoväzbovými mechanizmami môže dať spoľahlivú a čo najširšiu odpoveď na otázku : ”Aké riziko znamená nový liek pre človeka?” Na druhej strane pokusy na zvieratách sú závažným problémom filozofickým i etickým na celom svete. Odpor voči využívaniu živých tvorov pre potreby človeka na jednej strane a ich nezastupiteľnosť v celom rade biologických testov na strane druhej - viedli k prísnemu vyčleneniu experimentov in vivo. Hlavné princípy realizácie štúdií na zvieratách boli postupne rozpracované a prijaté Radou Európy v Helsinkách (1975), v Ženeve (1985) a Štrasburgu (1986). Medzinárodný výbor pre vedu o laboratórnych zvieratách (ICLAS) zakladá a schvaľuje referenčné centrá pre kontrolu kvality laboratórnych zvierat na celom svete a organizuje medzinárodné konferencie. Pre výskumnú prácu s laboratórnymi zvieratmi bol roku 1979 v USA vypracovaný materiál: ”Zásady SLP (správnej laboratórnej praxe)”, ktorý bol v roku 1982 schválený OECD pre všetky krajiny EHS. Cieľom prijatých dokumentov bola snaha minimalizovať počty zvierat v experimentoch, zaistiť zvieratám optimálne podmienky a starostlivosť, hlavne však znížiť mieru ich utrpenia a strachu, ktorým sú vystavované v priebehu pokusu. Slovenská republika patrí medzi krajiny, kde platí Zákon o ochrane zvierat (bol prijatý 4. mája 1995 NR SR). Vo Vyhláške 231 z 9. júna 1998 sú rozpracované zásady ochrany pokusných zvierat, ktoré vychádzajú z medzinárodne platných noriem. Na výskumných pracoviskách existujú etické komisie, ktoré sa vyjadrujú k projektom pokusov na zvieratách. Ťažiskom však zostáva vzťah experimentátora a zvieraťa, ktoré využíva v mene výskumu. Na tejto elementárnej úrovni sa prejavuje úskalie a konfrontácia dvoch foriem života, z ktorých jedna vystupuje v roli nadriadenej a druhá slúži jej potrebám. Preto pre každého príslušníka homo sapiens, ktorý využíva iné živé tvory, platia slová Alberta Schweitzera, nositeľa Nobelovej ceny, ktorý povedal : ”Čo hovorí úcta k životu o vzťahoch medzi človekom a ostatným tvorstvom? Keď už nejaký život poškodzujem, musí mi byť jasné, ako ďaleko je to potrebné. V ničom nesmiem ísť ďalej, než je skutočne nevyhnutné ...”.
Statečné snášení úmyselně vyvolaných bolestí bylo považováno za hrdinství např. již ve Starém Římě, u prvních křesťanů, později u Indiánů a pod. a vlastenecké nebo náboženské důvody byly tedy důležitou motivací. V současnosti psychická bolest bývá následkem duševního úrazu a její vliv se přenáší z dětství do celého dalšího života, kdežto převážně somatická bolest (úrazy, záněty, nádory) je předmětem příslušné léčby. Nicméně bolest nelze prozatím objektivně měřit a její intenzita je individuální. Rozmazlené děti a eventuelně i dospělí celkem těžko snášejí i nepatrné léze vlivem výchovy, do somatických bolestí si promítají např. i sociální zklamání, snahu získat si soucit a emoční uspokojení. Staří lidé se často domnívají, že bolest patří k věku, snížení dávek léků považují za podceňování. Aktivní motivací je vhodné zaměstnávaní (vnoučata, koníčky, nové zájmy, společenské uplatnění). Módní málo účinné bylinky zdánlivě mírní bolest. Šarlatáni využívají právě módní motivace, slibují vyléčení a často se tak zanedbá účinná léčba. Lékaři naopak spoléhají na výsledky laboratorních vyšetření a podceňují mentální stránku a projevy zájmu o pacientovy problémy. Rozmluvy s knězem a vztah k Bohu jsou úlevou, nikoli vyhrožováním peklem.
Cieľom práce bolo zostaviť etogram správania sa laboratórneho potkana v teste na horúcej platni (podľa Espejo a Mir,1993 v našej modifikácii) a zisiť prípadné zmeny správania sa zvierat po ich jednorazovom ožiarení gama-lúčmi. Použili sme 12 potkanov-samcov kmeňa Wistar o priemrnej hmotnosti 345 g. Experimentálne neskúsené zvieratá sme kládli po jednom na dobu 2 minút na platňu z pozinkovaného plechu , na ktorom bola umiestnená valcová bariéra z plexitu vysoká 35 cm s priemerom 30 cm. Platňa bola zo spodnej strany vyhriata na 48 +/- 2 o C pomocou infračerveného žiariča. Zaznamenávali sme čas latencie (čas do prvého objavenia sa) a frekvenciu výskytu nasledujúcich druhov správania sa : vzpriamenie sa s opretými prednými labkami o stenu valca, vztýčenie sa bez opretia, olizovanie predných končatín, olizovanie zadných končatín, čistenie kožušiny (olizovaním a škrabaním), ”umývanie tváre” prednými končatinami a tzv. ”zmrznutie” (postoj bez pohybu so sledovaním okolia).
Najfrekventovanejšími typmi správania boli vzpriamenie sa s oporou predných končatín a olizovanie zadných a predných labiek. Exploratívne správanie bolo prítomné u každého zvieraťa ihneď po vložení na platňu a opakovalo sa vždy po skončení každého z ostaných typov správania. Ostatné sledované typy správania sa vykytli u menej než 50 % zvierat a mali nižšiu frekvenciu. Priemerné hodnoty latencie jednotlivých typov správania sa predlžovali v poradí exploratívne správanie, vzpriamenie sa s oporou predných končatín, olizovanie predných končatín, olizovanie zadných končatín a vztyčovanie sa bez opory.
Na druhý deň sme zvieratá ožiarili celotelovou dávkou 6 Gy gama-lúčov z kobaltového zdroja (dávkový príkon: 200 mGy/min) a po 15 minút po skončení ožarovania sme test na horúcej platni zopakovali.
Po ožiarení došlo u sledovaných zvierat ku štatisticky významnému predĺženiu latencie vztyčovania s oporou a umývania tváre. Latencia olizovania prednej a zadnej končatiny boli po ožiarení signifikantne významne (P<0.01) kratšie, než pred ožiarením. Ostatné sledované typy správanie buď neboli významne pozmenené alebo pre ich nízku incidenciu rozdiely nebolo možné hodnotiť štatisticky.
Získané výsledky ukazujú, že ožiarenie potkanov nemalo analgetický efekt, ale naopak, spôsobilo zvýšenie citlivosti na tepelný podnet (skrátenie latencie a zvýšenie frekvencie olizovania predných a zadných končatín po ožiarení). Predĺženie latencie vztyčovacej aktivity by mohlo poukazovať na zvýšenú anxiozitu zvierat po ožiarení.
Literatúra:
Espejo, E.F., Mir, D.: Structure of the rats behavior in the hot plate test. Behav. Brain Research, 56, 171-176, 1993.
Studiu exploračního chování (nebo také chování v ”open-field” testu) byla v historii laboratorního sledování chování zvířat vždy věnována velká pozornost. V komparativních studiích srovnávajícich explorační chování zvířat málo domestikovaných (či přímo odchycených z přírody) je cílem interpretovat nalezené mezidruhové rozdíly především ve vztahu k rozdílným ekologickým charakteristikám biotopů obývaných jednotlivými druhy.
V experimentálním prostředí (open-field test) jsme srovnávali explorační aktivitu osmi druhů hrabošů během šestiminutové testovací periody. Hraboši narození minimálně v druhé generaci v zajetí byli testováni pouze jednou ve věku 50-60 dnů. Celkem bylo hodnoceno 269 jedinců následujících druhů: M. agrestis (15m : 14f), M. arvalis (42 : 15), M. brandtii (16 : 9), M. fortis (21 : 15), M. guentheri (12 : 0), M. obscurus (14 : 9), M. oeconomus (28 : 23), M. socialis (21 : 15). Zvolena byla metoda volného exploračního testu, kdy je zvíře přeneseno ve vlastním boxu do experimentálního prostoru a je mu dáno na výběr, zda box opustí. Navíc má možnost se do něj kdykoliv vrátit. Během sledování se zaznamenávala frekvence a trvání 14 základních aktivit. Poněvadž jednotlivé aktivity během testovací periody nejsou navzájem nezávislé, byla pro odstranění těchto korelací provedena faktorová analýza (PCA). Proto místo porovnávání frekvencí a celkové doby trvání jednotlivých aktivit byly porovnávány nové proměnné (hlavní komponenty) vycházející z frekvencí a trvání těchto aktivit. Podobnosti mezi jednotlivými druhy byly znázorněny shlukovou analýzou (UPGMA). Nebyly prokázány signifikantní rozdíly mezi samci a samicemi žádného z testovaných druhů. Nebyly také prokázány žádné rozdíly mezi dvěmi skupinami, které sloužily (deset samců z jarních vrhů a deset samců z podzimních vrhů) k hodnocení vlivu odlišných částí sezóny na celkovou aktivitu. Proto se samci i samice a zvířata testovaná během celého roku hodnotila společně. Výsledky prokázaly zřetelné rozdíly v aktivitě mezi jednotlivými druhy (ppro hlavní komponenty < 0,008; One-way ANOVA) . Výsledné rozdíly a podobnosti v chování jednotlivých druhů byly porovnávány se dvěmi hypotézami. První byla založená na ekologických preferencích jednotlivých druhů. Hraboši byli rozděleni do dvou skupin: vlhkomilné (mokřadní) druhy a suchomilné (stepní) druhy. Druhá byla založena na příbuznosti jednotlivých druhů. Výsledné rozdělení překvapivě nekoresponduje s ekologickými typy, ale naopak mnohem více odpovídá hypotéze založené na příbuznosti jednotlivých druhů.
Pokládání (naskakování) mláďat na sebe navzájem nebo na dospělá zvířata bylo pozorováno u mnoha druhů kopytníků. Ve většině prací je toto chování u různě starých mláďat interpretováno jako hra, případně jako součást sociálního, agonistického či sexuálního chování.
Tato práce vychází z předpokladu, že pokud se jedná o ranné sexální chování, měli by kolouši samci k pokládání preferovat cizí laně před svými matkami. Zároveň by měla být frekvence tohoto chování u nich vyšší než u kolouchů samičího pohlaví.
Ve skupině 50 laní s 50 kolouchy (23M a 27F) jsem pozorovala celkem 38 případů pokládání kolouchů ve věku od 9. do 130. dne stáří (během 1. týdne života jsem pokládání vůbec nepozorovala). Pokládalo celkem 23 různých kolouchů 25 různých laní. V případě několikanásobného pozorování stejné dvojice laň-kolouch byla tato dvojice do analýzy zahrnuta pouze 1x, zůstalo tak 32 případů. Pravděpodobnost skoku na matku případně adoptivní laň byla výrazně vyšší (20 případů) než pravděpodobnost skoku na cizí laň (12 případů) (c2= 459.27, P<0.000). Vzeskoky jsem pozorovala u jelínků stejně často (19x) jako u laněček (13x) (c2=1.12, NS), ale zatímco laněčky pokládaly téměř výhradně matky (případně adoptivní laně) (11x pokládání matky vs. 2x pokládání cizí laně, tj. s 5.5x vyšší pravděpodobností pokládaly matky), samečci pokládali matky (adoptivní laně) i cizí laně se stejnou pravděpodobností (9x matky vs. 10x cizí laně, tj. pravděpodobnost 1.1) (c2= 4.57, P<0.05). Pokládání matky pravděpodobně souvisí se sociálním chováním, pokládání cizí laně s chováním sexuálním. Z uvedených výsledků vyplývá, že u jelínků mohou mít již první pokusy o pokládání těsně po narození funkci sexuálního nácviku.
Podporováno grantem GAČR (523/99/0984)
ZOO Ústí nad Labem chová pár orangutanů bornejských od roku 1989.
V odborných kruzích se objevily obavy, že vzhledem k jejich společnému chovu od raného věku do dospělosti, dojde k projevům sourozeneckého efektu a tento geneticky cenný pár se nebude reprodukovat. Obavy se naštěstí nevyplnily a od jara 1998 jsme pozorovali projevy sexuálního chování.
Vzhledem k vysokému počtu matkou odmítnutých mláďat i značnému procentu neúspěšných odchovů mají otázky chování v chovu orangutanů zásadní význam. Proto se naše pozornost zaměřila na typy chování, které ovlivňují pohodu jedinců v chovné skupině. Pozorovali jsme projevy sociálního chování, hry, sexuální chování, vztah matky a mláděte a agresivní chování.
Říje a předkopulační chování byly velmi nezřetelné. Vlastní páření se opakovalo i v prvních obdobích gravidity, kdy se již projevovala změna chování samice.
Samici ve vyšším stupni gravidity jsme oddělili od samce a tím předešli možnosti poškození mláděte při pokusech o páření Na druhé straně vyvstal problém opětného zapojení samice a včlenění mláděte do skupiny. Při velké vzájemné toleranci orangutanů ani tento proces nečinil potíže. Agresivní chování se omezilo na hrozbu pohledem.
Väčšina biologických dejov, vrátane správania, vykazuje pravidelné rytmy, ktorých perióda siaha od milisekúnd v aktivite nervového systému, cez cirkadiánne (perióda približne 24 hodín), až po sezónne zmeny s periódou jedného roka. Okrem dĺžky periódy je pre rytmy dôležitý ich pôvod, pretože endogénne rytmy vyplývajú z endogénnych procesov v organizme a exogénne rytmy sú odrazom rytmických zmien prostredia. Pre prežitie majú kľúčový význam endogénne oscilácie, pretože poskytujú organizmu určitý referenčný štandard a slúžia ako biologické hodiny. Platí to predovšetkým pre cirkadiánne rytmy, ktoré sa v súčasnosti rozsiahlo študujú z molekulárnych, ale aj behaviorálnych aspektov. Cirkadiánne rytmy sú charakteristickým rysom varaibility biochemických, fyziologických a behaviorálnych premenných. Ich narušenie je sprevádzané zníženou výkonnosťou, zníženým pocitom welferu a vrcholí patologickými stavmi ako sú depresie a sezónnou ovplyvňované choroby. Vekom biologické hodiny strácajú svoju citlivosť a presnosť, čo vedie k chronickým a charakteristickým poruchám spánku.
Cirkadiánne rytmy predstavujú univerzálny adaptačný fenomén spoločný pre všetky úrovne organizácie živej hmoty, od expresie génov až po komplikované regulácie na úrovni populačnej biológie. Tieto endogénne biologické rytmy sa vyvinuli ako adaptácia na cyklické zmeny prostredia indukované otáčaním Zeme okolo svojej osi. Jednoznačne sa dokázala ich významnosť pri riadení životných funkcií nielen u eukaryontov, vrátane človeka, ale aj u prokaryontov. Prirodzený výber prísne preferuje cirkadiánnu organizáciu, čo ilustruje aj skutočnosť, že v prírode neexistujú mutácie cirkadiánnych rytmov, hoci takéto mutácie je možné ľahko indukovať v experimentálnych podmienkach. Tieto mutácie, ako si neskôr ukážeme, sa ukázali byť extrémne dôležité pri chápani podstaty biologických hodín.
Ďalšou kategóriou biologických rytmov sú sezónne rytmy (napríklad v reprodukčnej aktivite a správaní, migrácii, jesennej hyperfágia a pod.), ktoré sú jasne determinované prostredím a ich podmienenosť endogénnymi cirkaanuálnymi rytmami je predmetom diskusie. Jednoznačne je však dokázaná účasť cirkadiánnych rytmov v meraní času a tým aj úzka prepojenosť medzi cirkadiánymi a sezónnymi rytmami. Týmto spôsobom biologické rytmy umožňujú predikciu zmien podmienok prostredia a umožňujú organizmom pripraviť sa v predstihu na nepriaznive obdobie, čo má rozhodujúci význam pre prežitie jedincov a druhov v rytmicky sa meniacich podmienkach prostredia, ktroré sú typické pre stredné a vysoké zemepisné pásma.
Napriek tomu, že výskumu biologických rytmov sa venuje v posledných troch desaťročiach relatívne veľká pozornosť, molekulárne mechanizmy generovania cirkadiánnych rytmov na úrovni oscilátora sa začínajú chápať až v súčasnosti. Molekulárno-biologické výskumy u drozofily a huby Nerospora priniesli prekvapujúco homologické výsledky a ukázali, že molekulárnou podstatou rytmov je cyklická transkripcia a translácia tzv. hodinových génov. Koordinovaná transkripcia týchto hodinových génov - per (period) u drozofily a frq (frequency) u Neurospory vedie k akumulácii proteínu, ktorý po prechode do jadra blokuje transkripciu vlastných génov. U drozofily je samotný PER proteín neúčinný a musí konjugovať s ďalším hodinovým génom tim (timeless) a až následný heterodimér blokuje transkripciu. Celý cyklus trvá približne 24 hodín a mutácie génov vedú k poruchám cirkadiánnych rytmov (Obr.1).
Okrem génov determinujúcich chod hodín existuje aj veľký počet génov riadených hodinami (clock controlled genes), ktoré obsahujú zložku schopnú reagovať s produktom hodinových génov (circadian clock response element), a ktoré následne riadia vonkajšie rytmy v biochémii, fyziológii a správaní. Na základe uvedenej poznatkovej základne sa uskutočňuje rozsiahly výskum molekulárnych mechanizmov cirkadiánnych rytmov aj u stavovcov, ktoré bol inšpirovaný objavením prirodzenej semidominantnej mutácie cirkadiánneho systému u škrečka zlatého. Homozygotne jedince nesúce túto mutáciu, nazývanú tau, vykazujú skrátenú cirkadiánnu periódu rytmu pohybovej aktivity o 4 hodiny a u heterozygotných jedincov o 2 hodiny v porovnaní s divým fenotypom (približne 24 hodín). Pomocou transplantačných pokusov s použitím tau mutantov sa definitívne potvrdila prítomnosť centrálneho cirkadiánneho oscilátora v suprachiazmatických jadrách hypotalamu a tento model služi aj na analýzy vzťahov medzi cirkadiánnymi a ultradiánnymi rytmami, ako aj behaviorálnymi aktivitami.
Vzhľadom na neprebádanosť genómu škrečka však táto mutácia nie je vhodná na molekulárno-biologické štúdie cirkadiánneho systému a preto sa dr. Joe Takahashi so svojou skupinou z Northwestern University, Chicago, USA, rozhodli pripraviť mutantov v cirkadiánom systéme u laboratórnnej myši. Cielenou mutagenézou indukovali mutácie cirkadiánnych rytmov pohybovej aktivity u myší a tieto analyzovali vzhľadom na dĺžku cirkadiannej periódy rytmov pohybovej aktivity. Prístup bol úspešný po testovani 400 jedincov a na základe izolovanej mutácie bol klonovaný hodinový gén "clock", lokalizovaný na piatom chromozóme, ktorý je semidominantný a má viaceré podobné znaky s génom tau spomínaným u škrečka. Tento postup prvýkrat demonštroval priamy prístup k riešeniu regulácie komplexného behaviorálneho procesu pomocou indukovaných mutácii a zároveň prvýkrát jasne demonštroval, že komplexné správanie, akým pohybová aktivita nesporne je, môže byť podstatne pozmenené mutáciou jedného génu a zmenou aktivity malej skupiny buniek (približne 6 000) lokalizovaných v suprachiazmatických jadrách hypotalamu.
Spätno-väzobný oblúk proteín - mRNA demonštrovaný na obrázku sa stále považuje za základný princíp generovania cirkadiánnych rytmov na molekulárnom základe, ale celý systém sa ukazuje byť zložitejší ako sa pôvodne očakávalo. Nasvedčuje tomu objav bielkoviny norturnínu, ktorého syntéza je limitovaná iba na tmavú fazu dňa, ako aj objav vápnikových kanálov fungujúcich na cirkadiánnom základe v epifyzárnych bunkách kurčiat. Najnovšie výskumy u Neurospóry zasa odhalili existenciu dvoch nových génov (wc-1 a wc-2) kódujúcich proteíny, ktoré aktivujú hodinové gény. Tým sa model spätnoväzobnej slučky rozširuje o ďalší stupeň aktivátorov hodín. Jeden z najnovších modelov cirkadiánnej organizácie dokonca kladie slučku mRNA-proteín mimo oscilátor, do eferentnej dráhy cirkadiánneho systému.
Výskum v poslednom desaťročí jednoznačne lokalizoval oscilátor, kde sú biologické hodiny generované a súčasnosti sa približujeme k poznaniu, ako biologické hodine merajú čas (tikajú). Motívom enormného úsilia v tejto oblasti je skutočnosť, že lepšie pochopenie cirkadiánnej biológie môže signifikantne zlepšiť kvalitu života a vysvetliť, ako komplexné vzorce správania môžu vyplývať so zmenenej aktivity relatívne malého počtu diskrétne lokalizovaných neurónov v mozgu a nimi produkovaných molekúl.
Vplyvom transformácie poľnohospodárstva dochádza k rozpadu niektorých poľnohospodárskych podnikov, alebo zmenám výrobného zamerania. AGROFARMA s.r.o. v Kuchyni sa zaoberá chovom koni a prenajaté hospodárske budovy využíva pre svoju hlavnú činnosť. Dobytok, ktorý je ešte majetkom vlastníkov v bývalom družstve umiestnili voľne na ohradenej pastve (cca 400 ha) v počte cca 160 ks dojníc s vysokým dedičným podielom holštajnského plemena.
Pozorovanie sme robili 19. a 20. mája 1998 v období prechodu dňa a noci v čase od 5,15 do 9,30 hod a od 17,00 do 21,30 hod. metódou 15 minútových snímkov správania sa dojníc. V tejto práci prezentujeme výsledky základných kategórii správania: pasenie, pohyb, státie, ležanie a pitie.
Pred 6 hodinou pasenie dojníc predstavovalo 46 % a kulminovalo v čase od 6,15 do 7,15 hovädzieho dobytka, kedy sa páslo až 80 %. Vo večerných hodinách kulminovalo pasenie sa dojníc medzi 17,45 - 19,15 podielom až 80 % a po 20,30 hod začína ležanie nad 50 % a o 21,15 leží 90 % dojníc.
V priemere v raňajšom období v rozpätí 5,45-9,30 hod sa dojnice pásli 46 %, pitie predstavuje 1 %, ležanie 23 %, pohyb 6 % a státie 25 %. Vo večernom období v čase od 17,00 - 21,30 hod sa pásli 48 %, pitie 2 %, ležanie 28 %, pohyb 8 % a státie 17 %.
Počas pozorovania sme zaznamenali pôrod o 6,30 hod., teľa sa prvýkrát po ošetrení matkou postavilo o 6,50 hod. Prvý pokus o cicanie je o 7,10 a druhý o 7,15 hod. avšak neúspešný. Úspešné cicanie bolo zaznamenané o 8,34 hod. a trvalo 3 minúty.
Výsledky sú časťou z prebiehajúceho monitorovania takto chovaného stáda kráv celoročne na pastve ohradenej elektrickým oplôtkom s nedostatočným prístreškom pre tento počet. V budúcnosti budú publikované kompletné výsledky aj za ročné obdobia.
Chování živočicha je odrazem funkce jeho centralní nervové soustavy, která zprostředkuje reakce na vnější smyslové podněty a koordinuje je s vnitřním fyziologickým stavem jedince. V případě stereotypního pupariačního chování muší larvy, tj. chování provázejícího a podmiňujícího tvorbu puparia na začátku metamorfózy, je vliv vnějšího prostředí na průběh chování silně potlačen, a chování je proto vhodné pro studium organizace jeho motorických vzorců a experimentální manipulace s nimi. Pro současný projekt jsme využili dvou zásadních poznatků získaných dřívějším studiem: (i) pupariační chování se skládá z neměnné kaskády motorických vzorců, jejichž 'přehrávku' lze sledovat barografickou nebo tensiometrickou metodou (tj. přímým, resp. nepřímým měřením změn hemocoelického tlaku způsobených specifickou svalovou činností)1; (ii) průběh chování lze modifikovat přirozenými regulačními látkami (neurohormonálními faktory nebo jejich analogy)2, resp. jinými neuroaktivními látkami3.
Pomocí zdokonalené tensiometrické metody jsme monitorovali změny v průběhu (urychlení) pupariačního chování masařky Sarcophaga bullata způsobené vlivem autentických pupariačních faktorů, které jsou přítomné v hemolymfě puparizujících larev a porovnali jsme je se změnami po aplikaci syntetického neuropeptidu ze skupiny leukopyrokininů, které mimikují účinky autentických faktorů. Ukázalo se, že i když dochází v obou případech k výrazné akceleraci průběhu pupariace, časovou organizaci sledu motorických vzorců lze ovlivnit jen neurohormonálními faktory z krve. Syntetický analog sice stimuloval nervosvalovou aktivitu (imobilizaci, retrakci předních segmentů, podélnou kontrakci těla), která podmiňuje vytvoření soudečkovitého puparia, časový sled centrálních motorických příkazů však zůstal zachován a jejich 'přehrávka' se v náznaku opakovala i uvnitř hotového puparia. Zatím tento paradox nedovedeme uspokojivě vysvětlit. Možnosti jeho interpretace budou diskutovány.
1Žďárek J., Sláma K., Fraenkel G., 1979: Changes in internal pressure during puparium formation in flies. J. Exp. Zool. 207: 187-196.
2Žďárek J., Nachman R.J., Hayes T.K., 1998: Structure-activity relationships of insect neuropeptides of the pyrokinin/PBAN family and their selective action on pupariation in fleshfly (Neobelleria bullata) larvae (Diptera: Sarcophagidae). Eur. J. Entomol. 95: 9-16.
3Žďárek J., Fraenkel G., 1987: Pupariation in flies: A tool for monitoring effects of drugs, venoms, and other neurotoxic compounds. Arch. Insect Biochem. Physiol. 4: 29-46.