Česká a Slovenská etologická společnost/spoločnosť ČSEtS
Czech and Slovak ethological society

Abstrakty z 27. etologické konference

Chování mladých psů v domácnostech

E. Baranyiová1, A. Holub, M. Ernstová1, B. Janáčková2
1Ústav biochemie a biofyziky, FVHE, Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno
2Intergal, Vrchovina a.s.

U skupiny 28 psů mladých (ve věku do jednoho roku) a 275 psů starších, jsme analyzovali 21 210 anketních odpovědí o jejich chování v našich domácnostech.

Respondenti pokládají své mladé psy, na rozdíl od psů vzrostlých, za členy domácností vždy, vždy mají jejich fotografie a vždy jsou přesvědčení, že jejich nálady vnímají. Statisticky průkazně je doloženo, že mladí psi preferují hry přetahováním, že jsou motoricky aktivnější a při kartáčování agresivnější, že méně spolehlivě plní povely, že v domácnostech močí a ničí vybavení a zařízení; navíc častěji si hrají s cizími psy. Naproti tomu méně často než psi dospělí si olizují a škrabou kůži, jsou méně útoční při pocitu ohrožení, méně často brání členy domácností a jejich vlastnictví. Méně často se jim dovoluje spát v postelích.

Nikdy nejsou pokládáni za nervózní, nikdy nejsou na vodítcích v parcích či v lesích a nikdy se neprojevují agresivně při sáhnutí.

Ze zjištěných faktů vyplývá, že mladí psi, přicházející do domácností vesměs ve věku šesti až deseti týdnů, tedy v údobí socializačním, a že jsou do nich již v průběhu prvního roku života pevně integrováni. V některých směrech však tento proces, antropomorfisticky akcentovaněji interpretovaný, jako u mláďat nejen domestikovaných druhů obecně, ještě nepokročil tak daleko jako u psů dospělých.

Podpořeno FRVŠ MŠMT 1192/1999 a 828/2000

 

 

Potlačená pátrací aktivita myší po opakovaných agonistických interakcích s agresívním partnerem - možný model deprese

L. Bartoňková, J. Gorbunov, A. Šulcová
Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Farmakologický ústav, Brno

Psychickými depresemi trpí odhadem až 8% lidské populace, přičemž incidence s věkem stoupá na 25% po 65. roce věku. Polovina pacientů psychiatrických lůžkových zařízení je přijímána právě pro depresi a zdá se, že celosvětově se tyto počty zvyšují. Proto je farmakologický výzkum v oblasti psychofarmak s antidepresívní účinností velmi intenzívní. Na úrovni preklinického výzkumu byla navržena a je využívána řada zvířecích modelů deprese, o žádném však nelze dosud tvrdit, že splňuje všechna kritéria pro validní predikci antidepresívních účinků látek u člověka z experimentů na zvířatech. Údaje z pokusů na laboratorních hlodavcích se shodují v tom, že by pro detekci antidepresívní účinnosti mohla sloužit zvířata, jejichž normální chování bylo farmakologicky nebo jiným způsobem potlačeno (Steinberg H, v: Antidepressants: Thirty years On, Leonard B. and Spencer P. (eds.), CNS (Clinical Neuroscience) Publishers, London, 1990). Jednou z metod nejdéle užívaných v naší laboratoři je etofarmakologické sledování v modelu agonistického chování isolovaných myších samců v párových interakcích s neagresívními partnery ze skupiny. V souvislosti s hledáním novým modelů deprese jsme analyzovali možné změny spontánní pátrací aktivity v novém neznámém prostředí "uzavřeného schodiště" (Simiand J. at al.: Psychopharmacology, 1984, 84, 48-53) u myších samců ze skupiny, kteří sloužili opakovaně jako stimulus pro agonistické chování izolovaného zvířete, ve srovnání s těmi, jež takovým opakovaným konfliktním sociálním konfrontacím s neznámým izolovaným partnerem vystaveny nebyli. Prokázali jsme, že nepříznivá sociální zkušenost potlačuje u myší v použitém testu pohyb po schodišti (p < 0.01) a naopak zvyšuje výskyt vertikální pátrací aktivity, tj. panáčkování (p < 0.01). Takové změny chování po aplikaci farmak jsou v daném testu interpretovány jako účinek anxiogenní. Zajímalo nás proto jaké změny chování myší ve stejném uspořádání pokusu vyvolají léky užívané v současnosti v klinice jako antidepresiva (citalopram, valproát, gabapentin). Žádné z použitých antidepresiv neovlivnilo statisticky významně pohyb po schodišti a panáčkování myší bez zkušenosti opakovaných agonistických interakcí s neznámým izolovaným partnerem. Zato u myší vystavených předem těmto agonistickým interakcím všechna použitá antidepresiva měnila signifikantně jejich chování v testu "uzavřeného schodiště", a to způsobem známým po podání anxiolytik: citalopram potlačoval panáčkování (p < 0.05), valproát (p < 0.05) a gabapentin (p < 0.01) desinhibovaly pohyb po schodišti. Navrhujeme proto užívat sledování změn lokomotorické a pátrácí aktivity v novém neznámém prostředí u myší vystavených předem agonistickému chování neznámého izolovaného partnera k posuzování potenciální antidepresívní aktivity farmak.

Podpořeno MŠMT: Vědecko-výzkumný záměr č.: CEZ:J07-98:141100001

 

 

Taktika samců daňka skvrnitého (Dama dama) při bojovém chování v říji

L. Bartoš, B. Špinková*, P. Šustr, J. Panamá, J. Víchová, J. Maletínská, V. Kšáda
Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha 10-Uhříněves; *Přírodovědecká fakulta University Karlovy, Praha

Říjné souboje samců jelenovitých vedou často ke zranění, případně i k zabití některého z účastníků. U jelena evropského (Cervus elaphus) byla popsána taktika, kterou v říji samci používají tak, aby dokázali co nejlépe odhadnout soupeřovu sílu a kondici a tím také svou šanci na vítězství v případném souboji (Clutton-Brock et al. 1989, Anim. Behav. 27: 211-225).

Cílem studie bylo zjistit, zda podobnou taktiku používají také samci daňka skvrnitého (Dama dama). V průběhu říje 1999 bylo sledováno bojové chování samců daňka skvrnitého v oboře Březka. Celkem bylo získáno 205 záznamů o střetnutí mezi dvěma samci. Ve 31% případů (n = 155) začalo střetnutí tím, že alespoň jeden ze soupeřů rochal. V 57% (n = 89) případů, kdy bylo střetnutí zahájeno rocháním, přešli soupeři do paralelního pochodu a v 61% (n = 51) z těchto případů přešel pochod do souboje. Pokud po rochání nenásledoval paralelní pochod (n = 66), došlo k souboji jen v 17% (n = 11) případů z toho.

Když střetnutí nebylo zahájeno rocháním (n = 50), přešli samci do paralelního pochodu ve 26% (n = 13) případů a z toho jen v sedmi případech došlo k souboji (54% případů paralelního pochodu). Pokud samci, kteří zahájili střetnutí bez rochání nepřešli do paralelního pochodu (n = 37), došlo k souboji v devíti případech (24% případů bez paralelního pochodu).

Pokud není zvažován průběh střetnutí, došlo souhrnně z celkového počtu 205 střetnutí k souboji v 39% (n = 81), zatímco v 61% (n = 124) se soupeři souboji vyhnuli.

Výsledky jsou interpretovány tak, že stejně jako samci jelena evropského, také samci daňka skvrnitého používají účinnou taktiku, která vede k minimalizaci možnosti zranění při bojovém střetnutí v říji.

 

Hustota dopamínových D1 a D2 receptorov v mozgu nosníc s vysokou a nízkou frekvenciou klovania peria

B. Bilčík1, Ľ. Košťál1, Ľ. Kubíková1, P. Výboh1, L. J. Keeling2
1Ústav biochémie a genetiky živočíchov SAV, 900 28 Ivanka pri Dunaji
2Swedish University of Agricultural Sciences, Department of Animal Environment and Health, 532 23 Skara, Švédsko

Klovanie peria je jedným z najvážnejších behaviorálnych problémov v chovoch nosníc, s vážnymi dôsledkami pre welfare, ako aj ekonomiku chovu. Keďže toto správanie sa vyskytuje iba u 8-13 % populácie, jednou z možností ako sa zbaviť tohto problému je identifikovať jedince s predispozíciou ku klovaniu peria a vylúčiť tieto zvieratá z ďalšieho chovu. Napriek tomu, že klovanie peria je špecifický prípad klovania, motorické vzorce tohoto správania sú podobné klovaniu pri príjme potravy a stereotypnému klovaniu. Dopaminergný systém, ktorý zohráva kľúčovú úlohu pri kontrole klovania indukovaného prostredím a farmakami, by mohol mať úlohu aj pri iných formách klovania, vrátane klovania peria. Na overenie tohoto predpokladu boli nosnice podľa správania klasifikované ako klovači a neklovači a porovnávali sme hustoty dopamínových D1 a D2 receptorov v ich mozgoch.
Osemdesiatštyri nosníc línie Hisex hnedý bolo chovaných v pároch v klietkach a ich správanie bolo sledované vo veku 17, 23, 27 a 33 týždňov. Na základe počtu silných klovnutí bolo vybraných deväť sliepok s najvyššou a deväť s najnižšou frekvenciou klovania. Zvieratá boli dekapitované, ich mozgy vypreparované z lebky a zmrazené. Časti mozgu obsahujúce striatálne oblasti lobus parolfactorius (LPO) a paleostriatum augmentatum (PA) boli narezané na zmrazovacom mikrotóme a rezy umiestnené na želatínou pokryté podložné sklíčka. Hustota dopamínových receptorov bola stanovená metódou kvantitatívnej ligandovej autorádiografie. Rezy inkubované so selektívnymi rádioligandami [3H]SCH 23390 pre D1 a [3H]spiperónom pre D2 receptory boli priložené k filmu senzitívnemu na trícium a autorádiogramy boli podrobené kvantitatívnej denzitometrii s použitím počítačovej analýzy obrazu. Výsledky boli analyzované analýzou variancie pre opakované merania.

Medzi zvieratami s vysokou a nízkou frekvenciou klovania peria nebol zistený signifikantný rozdiel v hustotách D1 ani D2 receptorov v oboch sledovaných štruktúrach ako celku, avšak vysoko signifikantný bol vplyv roviny rezu (p < 0,001), poukazujúci na rozdiely v hustotách v rostrálnej, mediálnej a kaudálnej časti LPO a PA. V oboch oblastiach boli vyššie hustoty v rostro-mediálnej oblasti. Post-hoc testy preukázali signifikantne vyššie hustoty D1 receptorov v prednej časti LPO klovačov (p < 0,05), avšak nižšie hustoty D2 receptorov v zadnej časti (p < 0.05). V oblasti PA boli u klovačov signifikantne vyššie hustoty D2 receptorov (p < 0.01) a podobný trend v prípade D1 receptorov v mediálnej oblasti.

Naše výsledky poukazujú na možnú účasť dopaminergnej neurotransmisie v expresii klovania peria u nosníc.

 

Obsadzovanie ceckov ciciakmi a ich správanie v rôznom období dojčenia

Ľ. Botto, V. Brestenský, Š. Mihina, G. Szabová, A. Hanus
Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra

Cieľom práce bolo zhodnotiť obsadzovanie ceckov ciciakmi a ich správanie v rôznom období dojčenia v podstielaných kotercoch s voľným pohybom prasnice a vo vyvýšených bezpodstielkových kotercoch s trvalou fixáciou prasnice v boxe.

V podstielaných kotercoch sme sledovali 23 ciciakov, v bezpodstielkových kotercoch 22 ciciakov 3., 10. a 21. deň po uliahnutí po dobu 24 hodín. Obsadzovanie ceckov sme hodnotili metódou individuálneho záznamu doby pobytu ciciakov pri jednotlivých ceckoch prasnice. Pri vyhodnotení sme uviedli počet navštevovaných ceckov, celkový čas obsadzovania ceckov a podiely ciciakov obsadzujúcich jeden cecok viac ako 50, 70 a 90 % z času stráveného pri ceckoch. Zo základných etologických prejavov sme zaznamenávali ležanie - celkové a pri vemene prasnice a aktivity - celkové a cicanie (vrátane masáže). Použili sme metódou skupinových jednominútových intervalových snímok. Vyhodnotili sme aj frekvenciu cicania a dobu jedného cicania.

V podstielaných pôrodných kotercoch priemerný čas obsadzovania i počet navštevovaných ceckov 1 ciciakom s vekom klesal (257 a 207 min, 9,2 a 4,2 ceckov). Najväčší podiel ciciakov, ktoré pri 1 cecku strávili viac ako polovicu z celkovej doby obsadzovania, bol vo veku 10 dní (88 %) a najmenší vo veku 3 dní (46 %). Celková aktivita bola najvyššia 3. deň po uliahnutí a najnižšia vo veku 10 dní (526 a 444 min), pričom cicanie tvorilo z celkovej aktivity viac ako polovicu (51,1 - 67,5 % času). Najvyššia frekvencia i najdlhšia doba 1 cicania boli vo veku 3 dní (44 za deň a 7,25 min). Najdlhšie ležanie pri vemene prasnice a najkratšie celkové ležanie ciciakov sme zaznamenali 3 deň po uliahnutí (305 a 917 min), vo veku 10 dní to bolo naopak (163 a 996 min).

V bezpodstielkových pôrodných kotercoch čas obsadzovania ceckov jedným ciciakom s vekom mierne vzrastal (190 - 198 min). Počet obsadzovaných ceckov klesol zo 7,1 na 5,9 (vo veku 10 dní) a potom opäť vzrástol na 6,3 (21. deň po uliahnutí). Najväčší podiel ciciakov, ktoré pri 1 cecku strávili viac ako polovicu z celkovej doby obsadzovania, bol vo veku 10 dní (85 %), v iných štádiách dojčenia boli na rovnakej úrovni (77 %). Celková aktivita sa s vekom zvyšovala (394 a 462 min), z nej na cicanie pripadalo 54 - 61 % času. Najvyššiu frekvenciu cicania sme zaznamenali vo veku 10 dní, najnižšiu vo veku 3 dní (36,5 a 32 za deň). Čas jedného cicania s vekom mierne vzrastal (6,24 - 6,56 min).

V podstielaných kotercoch ciciaky obsadzovali svoje cecky systematickejšie a výraznejšie, pričom využívanie jedného (svojho) cecka bolo intenzívnejšie. Potvrdili to aj podiely ciciakov obsadzujúce jeden cecok nad 50 % času stráveného pri ceckoch. Dlhšie ležanie ciciakov pri vemene prasnice významne napomáhalo upevňovaniu ich vzájomných vzťahov. Ciciaky (i prasnice) v nich mohli vykonávať svoje potreby prirodzenejším spôsobom, k čomu prispelo dispozičné riešenie podstielaných kotercov a možnosť voľného pohybu prasníc.

 

Vplyv systému odchovu jalovíc na ich vzťah k človeku, pohybové a hravé správanie

J. Brouček, M. Uhrinčať, Š. Mihina, A. Hanus, Š. Marenčák, P. Kišac
Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra

 

Použilo sa 92 teliat – jalovičiek, ktoré boli v prvom dni života rozdelené do 5 skupín: A – búdy od 2. do 7. dňa, od 7. dňa koterec s napájacím automatom do odstavu; B – búdy od 2. dňa do odstavu; D – od narodenia do 7. dňa s matkou, potom koterec s dojčiacou kravou do odstavu; M – od narodenia do 7. dňa s matkou, potom búdy do odstavu; N – od narodenia do 7. dňa s matkou, potom koterec s napájacím automatom do odstavu. Odstav sa u všetkých skupinách uskutočnil vo veku 8 týždňov. Po odstave boli všetky zvieratá ustajnené voľne v skupinách podľa veku. Open-field test (5 min.) sa aplikoval v aréne 4,5 x 4,5 m rozdelenej do 9 štvorcov vo veku 28 týždňov. V aréne boli umiestnené 2 vedrá s koncentrátom. Zvieratá absolvovali šesť testov v troch po sebe nasledujúcich dňoch, jeden test doobeda a druhý poobede. V štvorci 7 bolo červené vedro a v štvorci 9 zelené (B1), v druhom teste (B2) boli vedrá vzájomne vymenené. Nasledovné tri testy boli zamerané na vzťah zviera - človek. Neznámy muž sedel pri stene v štvorci 4, obrátený smerom do arény. Červené vedro bolo umiestnené v štvorci 1 a zelené v štvorci 7 (B3). V štvrtom teste (B4) sa obidve vedrá priblížili na 1,2 m smerom k človeku. V piatom teste (B5) sa červené vedro ponechalo na rovnakom mieste, ale zelené vedro sa priblížilo na dosah ľavej ruky (0.5 m) sediaceho človeka. Nad stredom arény bola vo výške hlavy teľaťa zavesená pestrofarebná lopta. V šiestom teste (B6) sa prázdne vedrá vrátili na pôvodné miesto z B1 a lopta bola umiestnená na rovnakom mieste ako v B5. Priemerný počet prechodov štvorcov za všetky testy bol najvyšší v skupine N (19,6) a najnižší v skupine D (12,1). Celkový čas pohybu bol medzi skupinami signifikantne rozdielny v testoch B4 až B6. Priemerný čas pohybu bol najkratší v skupine D (37,8 sec.) a najdlhší v skupinách A a N (55,8 sec a 55,0 sec). Najvyšší podiel zvierat ňuchajúcich človeka sa zistil v skupinách N a M (56.2 % a 56 %), najmenej ňuchali zvieratá zo skupiny D (29.4 %). Poradie skupín podľa celkového počtu ňuchaní bolo: M (46), N (35), H (21), A (16), D (5). V teste B5 neboli medzi skupinami signifikantné rozdiely v počte kontaktov s loptou, reagovali na ňu takmer všetky zvieratá. V teste B6 mala najviac kontaktov skupina M (88 % zvierat) a najmenej skupina D (29.4 %). Poradie podľa počtu kontaktov na zvierat za testy B5 a B6 bolo: M (4.4), N (4.2), A (4.1), H (3.9), D (2.1).

Najlepší vzťah k človeku prejavili jalovice zo skupín N a M, zatiaľ čo zvieratá odchované dojčiacimi kravami mali vzťah najhorší. Hravé a exploratórne správanie bolo najvýraznejšie vyjadrené v skupinách M, N a A, najmenej prejavov sa zistilo opäť v skupine D. Výsledky indikovali, že metóda odchovu teliat môže mať signifikantný dopad na ich správanie.

 

Etologie koní v průběhu porodu a puerperia

J. Dražan, S. Hošák
Ústav chovu zvířat a genetiky, Fakulta veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno

 

 
Cílem práce bylo studium chování a potřeb klisen v průběhu porodu a pozorování sociálních vazeb v puerperiu ve vztahu k současným technologiím chovu koní. Do sledování byly zařazeny chovné klisny českého teplokrevníka základního stáda chovu koní VFU ŠZP Nový Jičín a klisny hannoverské chovu Jezdecké společnosti Veveří ve středisku Nový Dvůr, Veverská Bítýška. Sledování probíhala od r. 1985 do roku 1999. Celkem bylo vyhodnoceno 206 fyziologických porodů. Hodnocena byla délka gravidity, která trvala průměrně 341 (316 - 365) dnů, doba porodů (23 - 5) h, délka porodu se pohybovala v intervalu 5 - 20 min. časový interval prvních pokusů o vstávání hříběte (1 - 120)min, samostatná chůze (15 - 165) min, první sací reflex (4 - 25) min., první samostatné napití 57 (30 - 170) min. V době puerperia bylo sledováno sociální chování klisna - hříbě – ostatní koně. Závěry umožňují chovatelům revidovat techniku ustájení klisen ve vztahu k přirozeným potřebám koní a současným zooveterinárním požadavkům. Je žádoucí klisnu s hříbětem v co nejkratším možném čase 12 - 28 h opět kontaktovat se stádem k zachování dříve již fixované hierarchii.

 

Etológia kôz po pôrode

E. Gyarmathy, J. Dubravská
Katedra špeciálnej zootechniky, Slovenská poľnohospodárska univerzita, Nitra

 

So zaradením kôz do velkovýrobných podmienok a s reakciou zvierat na ne neboli na Slovensku žiadne skúsenosti. Z tohoto dôvodu sa koncom 80 – tych rokov začína s výskumom v tejto oblasti. Ako pokusný materiál sme použili kozy plemena biela krátkosrstá. Sledovanie kôz a ich kozliat bolo nepretržité a to prvé 4 dni od narodenia kozliat. Do pokusu boli zaradené štyri prvôstky, tri bezrohé a jedna rohatá koza a ich kozľatá. Sledovali sme vybraté ukazovatele: chodenie, žranie, pitie, kalenie, močenie, prežúvanie a hlasové prejavy. V čase pozorovania najvyššie percentuálne zastúpenie sme zistili v ukazovateli ležanie. V tomto ukazovateli sme zistili výrazné individuálne rozdiely. Druhým najčastejšie sa vyskytujúcim ukazovateľom bolo státie kôz. Veľmi dôležitým ukazovateľom bolo prežúvanie. V žraní kôz sme nezaznamenali väčšie individuálne rozdiely v sledovaných dňoch. Najkratšiu dobu zvieratá chodili, pili, kalili a močili. V priemere jednotlivé ukazovatele zaberali z doby pozorovania : ležanie 29,3% (prevažne ležmo), státie 26,1%, prežúvanie 15,9%, žranie 13,66%, chodenie 12,49%, pitie 1,9%, kalenie 0,4% a močenie 0,3%.

 

Zhoršení psychomotorické výkonnosti a zvýšení rizika dopravní nehody v důsledku latentní infekce prvokem Toxoplasma gondii

J. Havlíček, Z. Šmahel1, P. Kodym2, M. Malý3 a J. Flegr4
Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2
1Katedra antropologie a genetiky člověka, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2
2Oddělení biostatistiky a informatiky, Státní zdravotní ústav, Praha 10
3Národní referenční laboratoř pro toxoplasmosu, Státní zdravotní ústav, Praha 10
4Katedra parazitologie a hydrobiologie, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2


Latentní toxoplazmóza je obvykle považována za běžnou a zcela asymptomatickou formu lidské parazitózy. Některé recentní studie však ukazují, že u infikovaných osob dochází k změnám v osobnostním profilu. V této práci byl zjišťován vliv parazita na psychomotorickou výkonnost. Celkem 116 osob (69 mužů, 47 žen) bylo testováno na toxoplasmózu a podstoupilo tříminutový test reakčního času. Tento test je určen k zjišťování oko-motorické koordinace a udržení pozornosti. Nakažené osoby reagovaly ve srovnání s nenakaženými signifikantně pomaleji v druhé (F(1,113) = 7,62; p = 0,007) i třetí F(1,113) = 4,81; p = 0,03) minutě testu. Také celkový průměrný reakční čas nakažených osob byl oproti nenakaženým osobám významně vyšší (F(1,113) = 5,37; p = 0,022). U 60 nakažených osob bylo zjištěno, že dosažený reakční čas v první (Kendall tau = -0,175; p = 0,038) a druhé minutě testu (Kendall tau = -0,156, p = 0,048) i celkovém hodnocení (Kendall tau = -0.183, p = 0,029) negativně koreluje s hladinou titrů protilátek reflektujících délku infekce.

Lze očekávat, že zhoršení reakčního času se může projevit i v některých situacích běžného života nakažených osob, například při řešení krizových situací v městském silničním provozu. V druhé části práce jsme proto zjišťovali prevalenci toxoplasmózy u účastníků dopravních nehod (chodců a řidičů). Z analýzy byly vyloučeny osoby, které se na dopravní nehodě aktivně nepodílely (např. spolujezdci), byl u nich zjištěn alkohol, jednalo se o cizí státní příslušníky nebo byly starší 70-ti let. Vlastní soubor tedy tvořilo 103 osob s trvalým bydlištěm v Praze. Jako kontrolní soubor byly použity výsledky plošného serologického vyšetřování na toxoplasmózu provedeného v Praze v letech 1990 a 1996. Věkově stratifikovanou analýzou bylo zjištěno, že prevalence toxoplasmózy u účastníků dopravních nehod je signifikantně vyšší (Mantel-Haenszel Chi-kvadrát = 25,219; p = 0,00000) ve srovnání s normální populací. Podle odhadu celkového váženého odds ratio je riziko dopravní nehody u Toxoplasma positivních osob 3,1 krát vyšší než u osob nenakažených.

 

Chování starých psů v domácnostech

A. Holub, E. Baranyiová1, M. Ernstová1, B. Janáčková2
1Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno, 2Intergal, Vrchovina a.s.

 
U 14 starých psů (u plemen obřích a velkých ve věku od 8, u plemen středních od 10 a plemen malých a trpasličích od 12 let) jsme analyzovali 25 315 anketních odpovědí o jejich chování v našich domácnostech.

Bylo zjištěno, že respondenti mají fotografie svých starých psů vždy a natrvalo jim zabezpečují přístup k pitné vodě. Dále udávají, že statisticky průkazně častěji starým psům nabízejí krmivo jen jednou denně, že je živí i zbytky se stolu, že jejich psi přicházejí frekventněji na přivolání jen občas, že bývají ustrašení, těžko kontrolovatelní, při sáhnutí agresivní, že nadměrně štěkají a vrčí na cizí a že v domácnosti močí. Naproti tomu bývají na ulicích méně často na vodítcích, na povel častěji odmítají přijít vždy, řidčeji projevují agresivitu při pocitu ohrožení, ne tak často jsou bráni na cesty a na dovolenou a oslavují se jejich narozeniny. Nikdy nebývají na vodítcích v lesích a parcích, nikdy si s nimi lidé nehrají, sami si pak pravidelně nehrají s jinými psy a nikdy nejsou agresivní při kartáčování či při postrčení.

Ze zjištěných faktů vyplývá, že staří psi jsou do domácností pevně integrováni a že vesměs usilují o dominantnější postavení než psi ostatní mladší. I respodenty antropomorfisticky interpretované soužití se starými psy umožňuje identifikovat a diagnostikovat aspoň některé prvky kognitivního dysfunkčního syndromu a některých dalších geriatrických problémů jejich chování.

Podpořeno FRVŠ MŠMT 1192/1999 a 828/2000

 

 

Vliv ustájení kojících prasnic na vývoj agonistického chování selat

H. Chaloupková, G. Illmannová
Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby Praha - Uhříněves

 

V současné době v zemích s vyspělým chovem hospodářských zvířat převládají v ustájení kojících prasnic klecové systémy. Vedle výhod je velkým problémem omezení volného pohybu, přirozeného chování a tím zajištění welfare zvířat. Cílem přednášky je posoudit vliv ustájení kojících prasnic na vývoj agonistického chování na základě literatury a popsat postup dalších experimentů.

Ontogeneze agonistického chování se může nazývat jako socializační perioda. Během prvního týdne věku dochází k prvním sociálním kontaktům jako jsou naso-nasální kontakty mezi selaty, hravé chování a krátké agonistické interakce. Na základě jedné z hypotéz se hravé chování považuje za nácvik budoucího agonistického chování. Se zvyšujícím se věkem selat roste i doba fyzických interakcí, při kterých se selata učí adekvátně reagovat na dominantní a submisivní chování. Vlivem toho se vytváří hierarchie, kde submisivní selata respektují dominantní jedince a výsledkem jsou těsné vztahy mezi zvířaty, které zajistí klid ve skupině (Schouten, 1986).

U selat z “chudého” prostředí se intenzita agonistického chování rozvíjela až po druhém týdnu. To může být vysvětleno tím, že doba fyzických kontaktů byla kratší, protože docházelo často k rychlému přerušení, buď naražením do překážky nebo do jiného selete (Schouten 1986). Následkem toho se selata nenaučila správným prvkům dominantního a submisivního chování, a proto se sociální interakce staly pro selata nepředvídatelné a nekontrolovatelné. Je to například souboj bez předchozího výhružného chování nebo nerespektování submisivity oponenta a pokračování v útoku. Tato selata jsou neustále vystavována stresu, a proto u nich může docházet ke vzniku sociálního stresu. Sociální stres se může definovat jako sociálně vyvolané chování a fyziologické poruchy při neustálém působení stresorů. Hlavně u submisivních jedinců byl naměřen zvýšený obsah kortizolu v krvi, nižší hmotnostní přírůstek a opožděný nástup pohlavní dospělosti (De Jonge, 1996).

Na základě těchto poznatků bude zkoumán vliv ustájení kojících prasnic se selaty na jejich chování během laktace a celého výkrmu. Detailně bude pozorována ontogeneze agonistického chování a hra.

Literatura:

de Jonge F H, Bokkers E A M, Schouten W P G and Helmond F A, 1996. Rearing piglets in a poor enviroment: developmental aspects of social stress in pigs. Physiology & Behavior 60: 389-396.

Schouten W G P, 1986. Rearing condition and behaviour in pigs.

 

Mohou prasnice vokalizací při kojení vzájemně ovlivnit frekvenci kojení?

G. Illmannová, H. Chaloupková, J. Podroužek, M. Špinka
Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha - Uhříněves

  
Laktující prasnice mají tendenci vzájemně synchronizovat kojení. Testovali jsme hypotézu, zda s tím souvisí vokalizace a zda vokalizace jedné prasnice může iniciovat kojení u druhé prasnice dříve, než by sama začala kojit; a tím se u ní zvýší frekvence kojení. Cílem této práce bylo zjistit, jak vokalizace ostatních kojících prasnic ovlivňuje frekvenci kojení, podíl kojení bez ejekce mléka a chování prasnic a selat během kojení. Připravili jsme tříminutové zvukové záznamy obsahující vokalizaci během kojení od několika prasnic. Testovali jsme 16 prasnic 12 den po porodu v pokusu s opakovaným měřením. Chování každé prasnice během kojení bylo nahráváno na video po dobu 6ti hodin ve dvou po sobě následujících dnech ve vizuálně a akusticky izolované místnosti, kde byl jen tento testovaný vrh. V jednom z testovacích dnů (kontrola, K) bylo nahráno spontánní chování bez jakékoliv manipulace. V druhém dni (playback, PB) byly připravené zvukové záznamy přehrávány z reproduktoru 30 minut po každém kojení. Pokud nedošlo ke kojení, byly další zvukové záznamy přehrávány v deseti-minutových intervalech. Během PB prasnice signifikantně častěji kojily ((9 vs. 7.3 kojení za 6 hod., párový t-test, p < 0.0001), a také měli více kojení s ejekcí mléka (7.5 vs. 6.5, párový t-test, p < 0.05). Nicméně frekvence kojení bez ejekce mléka měla rostoucí tendenci během PB (16% vs. 10%, párový t-test, p < 0.1). Nebyl pozorován signifikantní rozdíl mezi PB a K v podílu kojení iniciovaných selaty (70% vs. 85%), v podílu kojení ukončených selaty (64% vs. 47%) nebo v trvání masáže po ejekci mléka (338 s vs. 310 s). Vícenásobná lineární regresní analýza ukázala, že pravděpodobnost, se kterou prasnice bude reagovat na playback, nebylo možné předvídat na základě parametrů jako je věk selat (9-18 dní), velikost vrhu (5-16 selat) nebo spontánní frekvence kojení prasnice během K (5-8 kojení během 6ti hod.). Výsledky ukazují, že vokalizace ostatních prasnic při kojení může vzájemně zvýšit frekvenci kojení. Nicméně efekt na zvýšení frekvence kojení s ejekcí mléka je nižší, protože následkem zvukové stimulace vzrůstá podíl kojení bez ejekce mléka.

 

Poruchy správania hovädzieho dobytka na Slovensku

P. Juhás, O. Debrecéni
Katedra špeciálnej zootechniky, Agronomická fakulta, Slovenská poľnohospodárska univerzita, Nitra

 

Poruchy správania sú považované za behaviorálnu odpoveď na nepriaznivé životné (chovateľské) podmienky zvierat. Množstvo jedincov s poruchou v správaní a doba, ktorú im jednotlivé zvieratá venujú počas dňa, sú považované za dobrý ukazovateľ úrovne welfare. Cieľ práce je zistiť aké typy porúch správania sa vyskytujú v chovoch dojníc na Slovensku. Prieskum bol vykonaný v 17 poľnohospodárskych podnikoch v nížinnej a podhorskej oblasti, so 4 bežnými typmi ustajnenia voľným, väzným, väzným s denným výbehom, väzným s pastvou. Prieskum výskytu porúch sa vykonal celkovo na 3512 dojniciach. Vyhľadanie jedincov s poruchou správania sa vykonávalo skupinovým pozorovaním “prirodzených” skupín dojníc, tak ako boli v jednotlivých podnikoch chované a na seba zvyknuté. Zistili sme výskyt nasledovných porúch správania: hra s jazykom, vyciciavanie mlieka, kopanie pri dojení, odmietanie teľaťa, agresivita voči človeku, žutie reťaze, tlačenie mulcom a udieranie hlavou do stavebných prvkov maštale. Najrozšírenejšou poruchou správania je hra s jazykom (max 23,33% dojníc v chove). Hra s jazykom je pohybová stereotypia vyvolaná obmedzením prirodzeného spôsobu príjmu potravy. Druhou najrozšírenejšou poruchou správania je vyciciavanie mlieka (max 8,33% dojníc v chove). Z porúch správania práve vyciciavanie mlieka spôsobuje chovateľom najväčšie ekonomické straty. Príčina a funkcia tejto poruchy sú neznáme. Na vzniku tejto poruchy sa podieľa mnoho faktorov chovateľského prostredia. Existujú indície, že najvýznamnejšie vplýva spôsob napájania teliat mliekom po narodení, veľkosť plochy na jednu dojnicu a množstvo dojníc v skupine. Ostatné poruchy správania sa v sledovaných chovoch vyskytujú len v nízkej frekvencii. Napriek tomu sú z vedeckého aj praktického hľadiska zaujímavé. Výskyt každej z nich naznačuje obmedzenie niektorého prirodzeného spôsobu správania a nedostatky prostredia v ktorom zvieratá žijú. Zvýšený výskyt porúch správania by mal byť impulzom k úprave alebo obohateniu chovateľského prostredia.

 

Vzťah medzi umiestnením chlpového víru na hlave jalovíc a ich excitabilitou

P. Kišac, J. Brouček, P. Fľak, M. Uhrinčať, Š. Mihina, A. Hanus, Š. Marenčák
Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra

  
Chlpové víry na frontálnej časti hlavy hovädzieho dobytka môžu byť podľa autorov z USA a Veľkej Británie užitočnou pomôckou manažmentu k predikcii strachových reakcií v neznámom prostredí ako sú feedloty, aukcie a bitúnok (Randle, 1998). Podľa Grandinovej a kol. (1995) malo skóre temperamentu tendenciu byť vyššie pre zvieratá s vyšším umiestnením chlpového víru v porovnaní dobytkom s nízkym alebo stredným uložením víru. Cieľom našej práce bolo zistiť vzťah medzi pozíciou vlasového víru na hlave a excitabilitou meranou počtom prejdených štvorcov v open-field teste. Použili sme 58 kusov jalovíc Holštajnského plemena. Vírová klasifikácia bola: laterálna pozícia (vľavo, uprostred a vpravo) a výška (vysoko, uprostred a nízko). Open-field test (5 min.) sa aplikoval v troch vekových obdobiach. Aréna, rozdelená do 9 štvorcov, mala vo veku 16 a 28 týždňov rozmery 4,5 x 4,5 m, vo veku 18 mesiacov 10 x 10 m. Z uvedených 58 jalovíc malo 22 vír umiestnený vľavo, 24 uprostred a 12 vpravo. 7 zvierat malo vír hore, 36 uprostred a 15 dole. Priemerný prechod štvorcov vo veku 16 týždňov za 1 minútu v prvom dni bol 10,56, vo veku 25 týždňov 7,48 a vo veku 18 mesiacov 18,10 štvorcov. Prechod štvorcov za 5 minút v prvom dni bol vo veku 16 týždňov 7,48, vo veku 28 týždňov 21,55 a vo veku 18 mesiacov 76,12 štvorcov. Na základe dvojfaktorovej analýzy rozptylu s interakciou laterálneho a výškového umiestnenia víru sme zistili, že prechod štvorcov jalovíc nie je determinovaný umiestnením vlasového víru na hlave. Zistili sme iba jeden štatisticky významný F test v hodnotení počtu prechodov štvorcov jalovíc za 5 minút testu v druhom dni pozorovania vo veku 18 mesiacov zapríčinený premenlivosťou výškového umiestnenia víru. Chi-square test kontigenčnej tabuľky lateralita uprostred x výška dole bol 3,184-, čo poukazuje na to, že umiestnenie chlpového víru je čisto náhodné.

Na základe uvedených výsledkov sa nedokázal vzťah medzi umiestnením chlpového víru ako fenotypického znaku jalovíc plemena Holštajn a ich vzrušivosťou meranou pohybovou aktivitou v open-field teste.

 

Využití poznatků o příjmu krmiva při volbě světelných programů

D. Klecker, Z. Havlíček, V. Jedlička, L. Zeman
Mendelova zemědělská univerzita, Brno

 

 V současné době se znovu ve výkrmech kuřat začínají zavádět tzv. světelné programy. Jde o technologické postupy, ve kterých se střídají různě dlouhé periody světla a tmy. Abychom napomohli rozšíření poznatků o životních projevech kuřat a správné volbě cirkadiálních rytmů, provedli jsme tři pokusná sledování na 3 x 400 kuřatech. Sledovali jsme veškeré životní projevy kuřat do 8 týdnů věku. V této práci uvádíme výsledky sledování životních projevů souvisejících s příjmem potravy.

V prvním pokusném sledování jsme podrobili kuřata přirozenému světelnému dnu, který představoval 16 hodin světla s počátkem v 6 00 hodin. V druhém pokusném sledování jsme aplikovali rovněž 16-ti hodinový světelný režim, ale s umělým osvětlením. Třetí experiment byl proveden při umělém osvětlení, kdy délka světelného dne byla zkrácena na 12 hodin již od druhého týdne věku kuřat.

Při sledování byly zjištěny tyto jednoznačné výsledky. Při 16-ti hodinovém světelném režimu a přirozeném osvětlení okny došlo k vytvoření první potravní aktivity (80 % kuřat přijímalo potravu) mezi 6 30 až 8 30 hod., druhá polední byla od 11 30 do 12 00 hodin, třetí největší pak následovala od 16.00 do 18.00 hodin.

Umělý 16-ti hodinový režim vyvolal výraznější, velmi intenzivní ranní aktivitu, která probíhala mezi 6.30 až 8.00 hod. Zkrácený 12-ti hodinový režim vyvolal čtyři potravní aktivity. Raní od 6.30 do 8.00, další od 11.00 do 11.30, od 13.00 do 13.30 a večerní aktivitu, která probíhala od 15.30 do 17.30 hodin.

Z výsledků sledování je zřejmé, že každý světelný režim s sebou nese své specifické nároky na rozdělení příjmu krmiva. Světelné programy by proto měly plně respektovat přirozené potřeby kuřat na fáze příjmu krmiva, odpočinek a spánek.

Příspěvek byl zpracován v rámci výzkumného záměru GG MSM 432100001.

 

 

Klíč k užití neparametrického testu u nominálních a ordinálních dat

Zd. Klein
Psychiatrické centrum Praha

  
Předložen klíč k rychlému výběru vhodné statistické metody pro analýzu nominálních (kategoriálních) a ordinálních (pořadových) dat, na základě monografie S. SIEGELA a N. J. CASTELLANA, jr. (1988). I přes dobu, která od 2.vydání této příručky uplynula (1.vydání1956), je stále pokládána za nepostradatelný a užitečný pramen informací v behaviorálních vědách. Pomůcka je sestavena na podobném principu jako klíče k určování rostlin a živočichů a zahrnuje celkem 34 testů. Usnadní komunikaci se statistikem, ale doporučujeme do ní nahlédnout i při plánování sběru dat.

 
Literatura:

Břicháček, V.: Úvod do psychologického škálování. Bratislava. Psychodiagnostické a didaktické testy 1978, 321 s.
Havránek, T.: Statistika pro biologické a lékařské vědy. Praha. Academia 1993, 478 s.
Kožený, J.: Teorie, data a validita měření konstruktů. Čsl. Psychol.XLII, 1998:481-502
Siegel, S.: Nonparametric Statistics for the Behavioral Sciences. New York. McGraw-Hill 1956
Siegel, S., Castellan, N. J., jr: Nonparametric Statistics for the Behavioral Sciences. New York, St. Louis. McGraw-Hill 1988, 399 s.

 

Variácia srdečného tepu, krvného tlaku a telesnej teploty u rodičov brojlerov počas dňa a v závislosti na správaní a kŕmnom režime

Ľ. Košťál1 a C. J. Savory2
1Ústav biochémie a genetiky živočíchov SAV, 900 28 Ivanka pri Dunaji
2National Centre for Poultry Studies, SAC Auchincruive, Ayr KA6 5HW, Škótsko

 
Rodičovské línie brojlerov sú v komerčných podmienkach počas rastu podrobené chronickej reštrikcii krmiva. Ich príjem krmiva je obmedzený na cca tretinu príjmu ad libitum kŕmených vtákov. Pozorujeme u nich orálne aktivity a chodenie typické pre frustráciu príjmu krmiva. Ako súčasť štúdie sledujúcej, či takéto aktivity môžu mať za následok zníženie stresu a adaptívnu funkciu, aplikovali sme komerčne dostupný radiotelemetrický systém u (voľne pohyblivej) kury s cieľom chronicky merať EEG, tepovú frekvenciu, krvný tlak a telesnú teplotu ako fyziologické indikátory stresu resp. vzrušenia. Kombináciou tejto technológie a videozáznamu boli fyziologické indikátory a správanie monitorované u 6 sliepok rodičovskej línie brojlerov počas reštrikcie krmiva a kŕmenia ad libitum. Hlavným cieľom bolo dať do vzťahu fyziologické dáta a správanie.

Tepová frekvencia, krvný tlak a telesná teplota boli signifikantne vyššie počas ad libitum kŕmneho režimu v porovnaní s reštiktívnym kŕmením. Rovnako boli tepová frekvencia a telesná teplota signifikantne vyššie počas svetlej fázy dňa v porovnaní s tmavou (Tabuľka 1). Pokles tepovej frekvencie v noci bol dvojnásobne väčší počas reštriktívneho režimu (22%) v porovnaní s ad libitum (11%) kŕmením a pokles telesnej teploty v noci bol viac ako 3-krát väčší počas reštrikcie (38%) ako počas ad libitum (11%) kŕmenia.

Tabuľka 1 Priemerné hodnoty tepovej frekvencie (TF), krvného tlaku (KT) a telesnej teploty (TT) počas svetlej (12 h) a tmavej (12 h) fázy dňa, u sliepok v podmienkach reštrikcie (R) a ad libitum (AL), a štatistická významnosť rozdielov (P hodnoty z analýzy variancie).
 

Kŕmny režim (KR)
R
R
AL
AL
hodnoty P
Fáza dňa (FD)
Svetlo
Tma
Svetlo
Tma
FD
KR
FD x KR
TF (údery/min.)
226.0
176.7
356.9
317.5
<0.001
<0.001
0.007
KT (mm Hg)
109.3
111.6
117.8
122.2
0.007
0.104
0.603
TT (oC)
41.2
39.6
41.6
41.2
<0.001
<0.001
<0.001

 
Tabuľka 2 ukazuje rozdiely v priemerných hodnotách tepovej frekvencie, krvného tlaku a telesnej teploty počas jednotlivých prvkov správania. Zaujímavé je najmä signifikantné zvýšenie tepovej frekvencie a telesnej teploty počas (stereotypného) klovania na krmítko.

Tabuľka 2 Priemerné hodnoty tepovej frekvencie (TF), krvného tlaku (KT) a telesnej teploty (TT) počas jednotlivých prvkov správania a štatistická významnosť rozdielov (P hodnoty z analýzy variancie).
 

 
sedenie
Státie
čistenie v sede
čistenie v stoji
tlak na dvierka
chodenie
klovanie na 
krmítko napájačku klietku
P
TF
bpm
R
-
212
-
225
218
229
268
244
224
0,001
AL
350
364
357
366
362
372
368
367
-
0,001
KT
mm Hg
R
-
110
-
110
110
110
112
110
108
0,301
AL
118
117
118
117
117
115
119
118
-
0,008
TT
oC
R
-
41,1
-
41,1
41,2
41,2
41,3
41,2
41,2
0,001
AL
41,6
41,6
41,7
41,6
41,6
41,7
41,6
41,6
-
0,479

 

Kvalitatívne a kvantitatívne rozdiely v hlasových prejavoch športových koní vo vzťahu k excitabilite CNS

L. Kršková
Katedra živočíšnej fyziológie a etológie, Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava

Cieľom našej práce bolo zistiť existenciu možných kvalitatívnych a kvantitatívnych rozdielov v hlasových prejavoch medzi jedincami, kategorizovanými na základe excitability CNS do troch skupín (nízko, stredne a vysoko excitabilné).

Testovaná skupina bola tvorená 14 športovými koňmi (6 žrebcov, 1 valach, 7 kobýl) úžitkového typu slovenský športový pony.

Pozorovania prebiehali v habituačnej komore o rozmeroch 6 x 4,5 m, rozdelenej na 12 štvorcov (4x3). Kone sme sledovali individuálne, v 40 min. časovom intervale v dopoludňajších hodinách (9 - 12 hod.). Za využitia habituačného testu modifikovaného pre kone Medveckým, Halom, Novackým (1992), sme na základe frekvencie výskytu motorickej aktivity kone rozdelili do troch skupín–na vysoko, stredne a nízko excitabilné. Okrem frekvencie výskytu motorickej aktivity a iných doplnkových aktivít (očuchávanie, defekácia, urinácia, kývanie hlavou), sme hlavnú pozornosť venovali hlasovým prejavom (erdžaniu, fŕkaniu).

V skupine nízko (n = 8), stredne (n = 1) a vysoko (n = 5) excitabilných jedincov, sme sledovali kvalitatívne i kvantitatívne rozdiely v uplatňovaných hlasových prejavoch. Kvantitatívne rozdiely boli reprezentované frekvenciou výskytu sledovanej aktivity, kvalitatívne rozdiely sa týkali rozdielov v preferovaní určitej formy hlasového prejavu (v našom prípade erdžania a fŕkania). Rozdiely medzi jednotlivými skupinami sme štatisticky preverili.

Použitím Wilcoxonovho testu sme prišli k záverom, že medzi jedincami vysoko a nízko excitabilnými neexistujú štatisticky preukazne rozdiely vo frekvencií výskytu sledovanej aktivity erdžania, fŕkania a ani vo frekvencií výskytu hlasových prejavov celkovo. Pozitívnu koreláciu sme za použitia Spearmanovej poradovej korelácie zistili medzi erdžaním a defekáciou, ako aj medzi erdžaním a orientáciou na okno. Kone bez ohľadu na to, do akej skupiny patrili preferovali po príchode do nového prostredia fŕkanie (ktoré tvorilo 82,5% z celkového množstva hlasových prejavov) pred erdžaním (17, 5% z celkového množstva hlasových prejavov).

Na záver sme sa tiež pokúsili zistiť existenciu rozdielov vo frekvencii výskytu hlasových prejavov medzi skupinou žrebcov (n = 7) a kobýl (n = 6). Použitím Wilcoxonovho testu sme prišli k záverom, že medzi kobylami a žrebcami nie sú štatisticky preukazné rozdiely vo frekvencií výskytu erdžania, fŕkania a ani vo frekvencií hlasových prejavov celkovo. Obe pohlavia však po príchode do nového prostredia preferovali fřkanie (u žrebcov tvorilo 96,2% z celkového množstva hlasových prejavov, u kobýl 59,4% z celkového množstva hlasových prejavov).

Na základe nami dosiahnutých výsledkov sme dospeli k názoru, že kone po príchode na nové-neznáme miesto preferujú fŕkanie pred erdžaním (bez rozdielu excitačného typu a pohlavia).

 

Vplyv reštrikcie krmiva na denzitu centrálnych dopamínových receptorov u rodičovských línií brojlerov

Ľ. Kubíková, Ľ. Košťál, P. Výboh
Ústav biochémie a genetiky živočíchov SAV, Ivanka pri Dunaji

Chronická reštrikcia krmiva je metóda uplatňovaná pri chove rodičovských línií brojlerov v záujme zlepšenia ich reprodukčných vlastností a zdravia. Reštrikčne kŕmené zvieratá sú oveľa aktívnejšie v porovnaní so zvieratami s potravou ad libitum a vyskytujú sa u nich orálne stereotýpie (stereotypné klovanie, nadmerné pitie). Expresia týchto aktivít koreluje pozitívne so stupňom reštrikcie krmiva. Psychofarmakologické pokusy s manipuláciou rôznych neurotransmiterových systémov naznačujú principiálnu úlohu dopaminergnému systému v regulácii týchto prostredím indukovaných stereotýpií. Dopaminergný systém sprostredkúva svoje účinky v CNS prostredníctvom populácií dopamínových receptorov zaraďovaných do dvoch základných skupín (famílií) - D1 a D2.

V našom experimente, cieľom ktorého bolo zistiť vplyv kvntitatívnej a kvalitatívnej reštrikcie krmiva na hustotu dopamínových receptorov v mozgu, boli sliepky rodičovskej línie Ross (Xaveross Praha) rozdelené do štyroch skupín po 6 zvierat. Prvá skupina dostávala kŕmnu dávku doporučenú šľachtiteľskou firmou (R), druhá skupina dvojnásobok tejto dávky (2R) a tretia skupina mala potravu k dispozícii ad libitum (AL). Zvieratá v štvrtej skupine dostávali krmivo zmiešané s drevenými pilinami (do veku 5 týždňov 40 %, od 5 týždňov 30 %), ktoré bolo tiež k dispozícii ad libitum (QR – kvalitatívna reštrikcia). Vo veku 10, 11 a 12 týždňov bolo zaznamenávané ich správanie počas 30 min pozorovaní o 9.30, 13.30 a 17.30 hod. Hustotu dopamínových receptorov v striatálnych oblastiach mozgu lobus parolfactorius (LPO) a paleostriatum augmentatum (PA) sme stanovovali pomocou metódy kvantitatívnej ligandovej autorádiografie. Ako špecifické rádioligandy sme použili [3H]SCH 23390 pre D1 a [3H]spiperón pre D2 receptory.

Správanie zvierat, ktoré nemali obmedzené množstvo potravy (AL a QR), bolo počas dňa vyrovnané. Naopak v správaní vtákov s kvantitatívnou reštrikciou krmiva (R a 2R) sme pozorovali výrazné diurnálne zmeny.

Hoci analýza variancie nepotvrdila vplyv experimentálnej skupiny na denzitu D1 receptorov v LPO, Tukey-ov test mnohonásobného porovnania potvrdil signifikantný rozdiel medzi AL a R (p<0.05) a AL a 2R (p<0.05). V prípade D1 receptorov v PA rovnako nebol významný vplych experimentálnej skupiny na denzitu, Tukeyov test však identifikoval rozdiel mezi QR a R zvieratami (p<0.05). Hustota D1 receptorov v LPO i v PA bola závislá na rostro-kaudálnej polohe rezu (p<0.001 resp. p<0.002). V denzite D2 receptorov v PA a LPO sme nezistili signifikantné rozdiely v závislosti na skupine ani polohe rezu.

 

Zabíjet či nezabíjet? Aneb ještě jiný pohled na infanticidu

S. Lhota, J. Havlíček
Katedra zoologie PřF UK, Praha
Katedra filosofie a dějin přírodních věd PřF UK, Praha

  
Zabíjení mláďat nově příchozími dospělými samci u indických opic hulmanů posvátných (Semnopithecus entellus) je už dlouhá léta předmětem diskusí. Ačkoli údaje různých autorů svědčí pro to, že zde může jít o velmi účinnou reprodukční strategii samců, nízká incidence takového chování zůstává poněkud paradoxní skutečností.

Přestože opatrnost mláďat samotných a jejich obrana matkami i ostatními samicemi může riziko zabití podstatně snížit, k vysvětlení nízké incidence infanticidy sama o sobě nestačí. Svou roli zde totiž zjevně hraje i “nemotivovanost” samotných samců. Laicky řečeno, samci mláďata nezabíjejí, protože sami “nechtějí”.

Jedním takovým, dnes už klasickým vysvětlením nízké infanticidní motivovanosti samců je možnost zmýlení paternity prostřednictvím sociálně indukovaného (pseudo)estru. Terénní data ze tří různých lokalit však ani tuto představu nijak nepodporují. Přestože mnohé nasvědčuje tomu, že se zde skutečně o infanticidní kontrastrategii jedná, její efektivnost je přinejlepším omezená na určité situace a problém neinfanticidního chování na jejím základě plně vysvětlit nelze.

Naše navrhované alternativní vysvětlení je založeno na pozorování, že (1) samice se přednostně drží určitých, vždy neinfanticidně se chovajících samců, což jim zjevně dává výhodu v soutěži o harém a (2) že neinfanticidní chování velmi úzce souvisí s momentální sociální situací a s momentální pozicí toho kterého samce. Navíc se (3) neinfanticidní chování jasně liší od chování paternalistického. Vyvozujeme tedy, že se zde může jednat o behaviorální taktiku. Samec se neinfanticidně chová tehdy, má-li šanci, nikoli však jistotu, získat a udržet si harém, přičemž tak získává přízeň samic, která jeho postavení upevňuje.

Infanticidní chování hulmanů se tedy skutečně zdá být reprodukční strategií samců, ovšem takticky regulovanou v závislosti na momentální situaci.

Terénní práce autorů byla financována za přispění Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových a firmy Olympus.

 

 

Únikové správanie jašterice zelenej (Lacerta viridis) v jej prirodzenom prostredí

I. Majláth,V. Fekiač, B. Šmajda
Katedra fyziológie živočíchov a človeka, Prírodovedecká fakulta,
Univerzita P. J. Šafárika, Košice

Počas jarných a letných mesiacov roku 1999 sme pozorovali únikové správanie druhu jašterica zelená Lacerta viridis počas rôznych fáz dňa a roka v prírodnom prostredí na južne exponovaných stráňach Zádielskej planiny a Turnianskeho hradného vrchu (CHKO Slovenský kras BR UNESCO). Nadviazali sme tak na pozorovania z rokov 1997 a 1998.

Každých desať dní od apríla do septembra, predpoludním aj popoludní, sme zaznamenávali únikové vzdialenosti samcov, samíc ako aj juvenilných jedincov, ktoré sme následne porovnávali. Nasledne sme vyšpecifikovali 6 základných typov únikových reakcií, ktorých výskyt sme percentuálne rozdelili podla času pozorovania a pohlavia. Takisto sme zaznamenávali substrát, na ktorom sa jašterice v danom období zdržiavali najčastejšie.

Zistili sme, že v prvých dňoch sezóny aktivity je úniková vzdialenosť samcov kratšia než u samíc. Tento jav trvá približne do mája, kedy nastupuje obdobie párenia a únikové vzdialenosti oboch pohlaví sa približne vyrovnávajú. V ďalšom období, v podstate až do konca sezóny, je úniková vzdialenosť samcov výrazne vyššia ako u samíc, čo je spôsobené v prvom rade fyziologickou kondíciou a stavom (gravidita samíc) jedincov a následne z toho vyplývajúcich ekologických nárokov a potrieb ovplyvňujúcich väčšinu druhov etologických prejavov a v neposlednom rade aj únikové správanie. Zistili sme, že i teplota a počasie majú vplyv na únikové správanie tohto druhu: pri nižších teplotách, hlavne dlhodobejších, sme pozorovali zníženie únikových vzdialeností a naopak pri zvýšenej teplote nárast tejto vzdialenosti. Ovplyvnené však teplotou boli obe pohlavia a tak pri vzájomnom porovnaní sa rozdiel medzi pohlaviami výraznejšie nezmenil.

Na základe pozorovaní z roku 1997 a skôr sme vyšpecifikovali 6 základných typov únikov. Taktiež sme zistili výrazné zmeny využitia jednotlivých typov únikov medzi pohlaviami ako aj zmeny počas jednotlivých mesiacov roka. Kým začiatkom sezóny prevládal rýchly únik do diery z krátkej vzdialenosti, počas najteplejších letných mesiacov to už bol únik na kryté miesto (najčastejšie do krovia z väčšej vzdialenosti), nikdy nie do diery, pričom jašterica rušiteľa pozorovala z tohto miesta. Čo sa týka substrátu, na ktorom sa jašterice vyhrievali, tak začiatkom sezóny a počas chladnejších dní prevládal nevodivý substrát (suchá tráva, drevo, viničné raždie), v teplejších dňoch to bol vodivý substrát (vápencové škrapy, bridlice alebo suchá hlina). Zaujímavosťou je zistenie, že jašterice využívali slnenie alebo lov na stromoch a kríkoch až v neskorších obdobiach sezóny, keď už boli na drevinách veľké listy, čo zrejmä súvisí s ich ochranným správaním.

 

Vybrané etologické prejavy jašterice zelenej (Lacerta viridis)  v jej prirodzenom prostredí so zreteľom na jej dennú a sezónnu aktivitu

I. Majláth, V. Fekiač, B. Šmajda
Katedra fyziológie živočíchov a človeka, Prírodovedecká fakulta,
Univerzita P. J. Šafárika, Košice

 

Cieľom práce bolo určiť najvýznamnejšie faktory pôsobiace na kvantitatívne a kvalitatívne zmeny aktivity jašteríc druhu jašterica zelená – Lacerta viridis počas rôznych fáz dňa a roka.

Počas sezóny 1999 sme nadviazali na pozorovania z rokov 1997 a 1998. Sledovaná bola aktivita jašterice zelenej v prírodnom prostredí na južne exponovaných stráňach Zádielskej planiny a Turnianskeho hradného vrchu (CHKO Slovenský kras BR UNESCO). Bolo zaznamenávané kvantitatívne zastúpenie oboch pohlaví, ako aj juvenilných jedincov na vymedzenej ploche. Boli zisťované zmeny sledovaných parametrov v závislosti od zmien vonkajších faktorov (teplota, intenzita a trvanie slnečného svitu, doba dňa a ročné obdobie).

Zistili sme významné rozdiely v početnom zastúpení oboch pohlaví ako aj juvenilných štádií v jednotlivých fázach dňa aj roka. Takisto sme dospely k záverom, že o kvalitatívnom zložení aktívnej populácie v priebehu dňa a roka rozhoduje doba dňa a ročné obdobie, intenzita a dĺžka trvania slnečného svitu. Dôležité je zistenie, že teplota v tomto prípade zohráva iba úlohu sekundárneho synchronizátora. Okrem týchto faktorov sa uplatňuje aj kondícia a fyziologický stav daného jedinca (napr. gravidita).

Taktiež sme zahájili výskum teritoriálneho správania tohto druhu. Po prvom roku pozorovaní môžeme konštatovať, že jašterica zelená je teritoriálny živočích, aj keď sa nejedná o klasické teritórium. Táto “teritorialita” je charakteristická hlavne pre samce, aj keď určité náznaky boli pozorované aj u samíc. Zistili sme, že toto “teritórium” nemá pevne stanovené hranice a jašterica ho mení niekoľkokrát do roka. Výskum teritoriálneho správania tohto druhu si však vyžaduje ďalšie dlhodobejšie výskumy.

 

Jak rozezná prasnice vlastní selata od cizích II.?

J. Maletínská, M. Špinka, J. Víchová, I. Stěhulová, J. Panamá, J. Šimůnek1
Výzkumný ústav Živočišné výroby, odd. etologie, Praha 10 - Uhříněves
1Ústav fyziologie a genetiky zvířat ČAV, Praha 10 - Uhříněves


Prasnice je schopna odlišit vlastní selata od cizích podle jejich pachu již 24 hodin po porodu. Z výsledků první části tohoto experimentu vyplývá, že prasnice rozezná vlastní selata od cizích spíše na základě jejich individuálního pachu, nežli podle pachu společného celému vrhu. V druhé části experimentu jsme sledovali, jak je tato identifikace modifikována přítomností zrakových a hlasových podnětů.

V experimentu bylo použito 20 prasnic, samostatně ustájených v porodních kotcích. Porody byly indukovány vždy u dvou prasnic na stejný den. Po porodu byla vybrána z každého vrhu 4 selata. Dvě z nich byla po následujících 24 hod v kontaktu s ostatními selaty vlastního vrhu, účastnila se kojení, ale bylo jim zabraňováno v navázání naso-nasálních kontaktů s matkou. Další dvě manipulovaná selata měla možnost kontaktovat matku i sourozence bez omezení, avšak bezprostředně po závěrečné masáži každého kojení byla přemístěna do kotce druhé prasnice. Byla oddělena od jejího vrhu, ale ona si je mohla očichat přes drátěnou stěnu. Po ukončení manipulací (nejméně 24 hod po porodu) absolvovaly prasnice nejprve preferenční test s uspanými selaty, o jehož výsledcích jsem referovala vloni. Poté následovaly 3 testy, ve kterých byla prasnicím na dobu 2,5 min předložena vždy dvojice bdělých selat v následujících kombinacích: vlastní kontrolní vs. cizí kontrolní, vlastní kontrolní vs. vlastní neočichané a cizí kontrolní vs. cizí očichané sele. Pro každou dvojici selat jsme zaznamenávali celkovou dobu zájmu prasnice a její vokalizaci doprovázející očichávání jednotlivých selat.

V žádném z uvedených testů neprojevovaly prasnice významně vyšší zájem o určitý typ selete (vlastní kontrolní vs. cizí kontrolní: trvání zájmu, 22% vs. 19% ze 2.5 min., frekvence vokalizace, 39 vs. 36 chrochtů za 2.5 min; vlastní kontrolní vs. vlastní neočichané: trvání zájmu, 17% vs. 20% ze 2.5 min., frekvence vokalizace, 41 vs. 42 chrochtů za 2.5 min; cizí kontrolní vs. cizí neočichaná: trvání zájmu, 22 % vs. 12% ze 2.5 min., frekvence vokalizace, 55 vs. 28 chrochtů za 2.5 min.). Tyto výsledky kontrastují s výsledky první části experimentu, kdy prasnice jevily výrazně vyšší zájem o vlastní kontrolní nežli o vlastní neočichaná a cizí kontrolní selata.

Prasnice nebyly schopny odlišit pohyblivá a vokalizující vlastní selata od cizích., ačkoli podle pachu tato selata rozeznávaly. Vizuální podněty (pohyb selat) jsou ve srovnání s vokalizací selat (distress calls) pro prasnici méně významné.

 

Pachové značky jezevce lesního ve vztahu k jeho domovskému okrsku

T. Matyáštík a V. Bičík
Katedra zoologie PřF Univerzity Palackého, Olomouc

 

Předmětem tohoto sdělení je výzkum uměle sestavené skupiny 3 jezevců (1 samec, 2 samice), který probíhal na lesní chatě u Krnova (okr. Bruntál). Úkolem bylo zjistit co nejvíce etologických informací přímým pozorováním jezevců v jejich přirozeném prostředí.

Jezevci byli umístěni v samostatném kotci, ze kterého mohli volně vycházet do okolí. Během jejich pochůzek jsme zaznamenávali průběh, délku a proměnlivost jejich pěšin během roku, a to včetně faktorů, které charakter domovského okrsku jezevců ovlivňují. Při studiu pachové komunikace jsme se zaměřili na místa, kde jezevci ukládali trus, močili a ukládali sekrety podocasních žláz. Trasy byly zaznamenávány do mapky v měřítku 1 : 10 000.

Plocha domovského okrsku jezevců byla největší na jaře (III. - IV.), kdy jezevci začali po zimě vyhledávat potravu. Délka jedné trasy se pohybovala od 150 m v únoru po 5,3 km v dubnu. Doba jejich denní aktivity trvala na jaře v průměru 6 - 7 hodin. V zimním období nebyli aktivní vůbec nebo jen několik minut (maximálně 30 min za den).

Samec byl asi do věku jednoho roku částečně vázán na chovatele a do určité míry kopíroval trasu jeho pochůzky. Později si volil trasu ve známém prostředí samostatně. Samice, které byly zařazovány do skupiny postupně, se z počátku pohybovaly po pěšinách určovaných samcem.

Mladí jezevci značkovali pěšiny minimálně. Pachové značení domovského okrsku bylo zřetelněji pozorovatelné až ke konci prvního roku života a nápadně pak ovlivňovalo průběh jezevčích tras. I nejmladší samice mohla díky olfaktorické komunikaci změnit směr pohybu ostatních dvou jezevců a přivést je do míst, která předtím nenavštívili. Důležitou roli sehrávaly pachové informace o potravních zdrojích v domovském okrsku a měly význam i pro nejrychlejší dosažení vyhrabaného komplexu nor.

Jezevci umísťovali pachové značky především v okolí nor a na pravidelně používaných pěšinách. Ty značkovali sekretem podocasních žláz s průměrnou frekvencí 6,8 značek za hodinu. Zjištěná frekvence značení byla vyšší v nově procházeném prostředí.

Hlavní místa defekace se vyskytovala v blízkosti jezevčích nor. Opakovaně jsme zaznamenávali také defekaci na latríně volně žijícího jezevce, který v letním období někdy pronikal do domovského okrsku námi studované skupiny.

Statistická analýza rozmístění pachových značek na pěšině dlouhé 470 m, která spojovala nory, prokázala, že jezevci častěji značili v blízkosti nor. Značení v blízkosti nor souvisí pravděpodobně s jejich obranou před vetřelci vlastního druhu.

Analýza dále prokázala, že jezevci častěji značkují místa s trvalou potravní nabídkou. Frekvence pachových značek vzrůstala s množstvím dostupné potravy a byla úměrná době, kterou jezevci strávili na daném místě.

 

Horizonty lidského světa

R. Nesnídalová, V. Hroch

 

Zdeněk Kratochvíl rozvinul ve Filosofii živé přírody Patočkovu představu horizontů lidského světa. Okolí každé věci je horizontem věcí. Každá věc je vnímatelná a myslitelná jen vůči nějakému pozadí a před nějakým horizontem. Horizont je ale pouze aspektem věcí na světe, viděné nebo myšlené z určitého hlediska. Se změnou hlediska se mění i horizont věcí a táž věc se někdy může v jiných souvislostech ukázat jinak.

Paradigma jako náš vzor jsoucnosti a poznatelnosti pak určuje způsob uchopení věcí a povahu světa, typ a okruh jevů, se kterými se naše zkušenost vůbec může setkat. Částečnost a umělost našeho světa vyvstane při konfrontaci se světy jinými, kterými může být dostatečně časově, prostorově, nábožensky i jinak vzdálená kultura, třeba svět "starého Egypta" nebo antiky, kdy Řekové "své bohy viděli i v kuchyni".

K ilusi novověké evropské kultury patří iluse o základní jednotě světa ve smyslu jako globální přehlédnutelnosti, kdy logika a matematika odkrývá jenom jeden řez světem, kdy zvláště klame "světonázor" zaměňující tento svět za pluralitu jeho různých horizontů, jež snadno hodnotí jako chorobné, defektní či nebezpečné, když se z jeho základní jednoty vymyká.

Klasifikace obvyklá v archeologii, historiografii či etnografii hovoří o horizontech paleolitickém, neolitickém, bronzovém, železném, horizontu euroamerické civilizace a světověkém. Psychologická definice člověka jednotlivých horizontů se jeví jako důležitá, protože tyto horizonty bývají pro sebe navzájem nesrozumitelné, i když spolu sousedí. Je významná i pro samotnou psychologii, která zpravidla vychází z empirického hodnocení jevů, což v celospolečenském měřítku vede k opakovaným krisím ve smyslu Husserlovy Krise evropských věd. V psychiatrii a medicíně neznalost eidetické roviny vede k biologickému výkladu psychologických skutečností.

Úkolem fenomenologie je hledat podstaty, pokus se liší od svého povrchu. Fenomenologická filosofie se snaží dobrat přirozeného světa Husserlovsko-patočkovského, aby bylo možno výsledky věd využívat v souladu s potřebami skutečné podstaty člověka.

Rozřešením tajemství Kannerových autistů, sledovaných již celá desetiletí velmi rozsáhlými studiemi v Americe i v Evropě, kteří jsou blízcí paleolitickému horizontu, by bylo možno překročit empirickou problematičnost, protože by byly k disposici solidnější základy a s posice horizontů lidksého světa by se mohla významně upřesnit evoluce Homo sapiens.

 

 

Individuálne rozdiely v excitabilite CNS a v bludiskovom učení u súrodencov ošípaných (Sus scrofa f. domestica)

M. Novacký, I. Liday
Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava
Univerzita poľnohospodárskych vied, Nitra

 

Cieľom práce bolo zistiť, či existujú rozdiely v excitabilite CNS a v bludiskovom učení u súrodencov ošípaných od troch matiek (vždy 3 kance a 3 prasnice) plemena Biela mäsová (BM) vo veku 3 (37 kg) a 6 (85 kg) mesiacov (N-18).V práci sme využili metódu habituačného testu (30 min.) v pokusnej komore (320 x 450 cm) (Novacký, Liday,1998). Zaznamenávali sme motorickú aktivitu (Ma), hlasové prejavy (Hp), očuchávanie (Oč) a elimináciu (El) vo frekvencii a neaktívne stavy - státie, sedenie a ležanie v sek. Rýchlosť učenia sme sledovali v 5 opakovaných pokusoch v prechode bludiskom (dĺžka 18 m, šírka 70 cm, výška 120 cm).

Za najvýznamnejšie indikátory správania z hľadiska určovania excitačných hladín CNS považujeme motorickú aktivitu a hlasové prejavy. Výsledky poukazujú na: 1.) existenciu individuálnych rozdielov v excitabilite CNS a v rýchlosti habituačného procesu medzi zvieratami od troch matiek (od každej 3 kance a 3 prasnice) a to z hľadiska krátkodobej a dlhodobej stability v Ma a Hp. Zistili sme medzipohlavné a vekové rozdiely medzi kancami a prasnicami v každej skupine, ako aj medzi skupinami, pričom prevládala aktivita prasníc nad aktivitou kancov vo veku 3 a 6 mesiacov. Z hľadiska vekových rozdielov bola vyššia aktivita u kancov a prasníc vo veku 3 mesiacov než vo veku 6 mesiacov, čo pravdepodobne ovplyvňuje vyššia hmotnosť zvierat v tomto období. Z hľadiska hodnotenia aktivity Oč nie sú významné rozdiely ani medzi pohlaviami, ani pri hodnotení aktivity zvierat vo veku 3 a 6 mesiacov.

Pri sledovaní rýchlosti učenia sa potvrdil poznatok z predchádzajúcich prác, že ošípané sú zvieratá s dobrou schopnosťou učenia (Novacký, Liday, Poltársky, Gráčik, 1998, Novacký, Liday, Kršková, 1999). Z hľadiska hodnotenia 5 testov prechod bludiskom v prvom pokuse vždy trval dlhšie (50 - 60 sek.), ale v každom ďalšom pokuse už boli zvieratá rýchlejšie. Medzi skupinami zvierat od troch matiek sme zaznamenali rozdiely. Zvieratá skupiny č. 3 (matka č. 8709 / 1998) tak vo veku 3, ako aj 6 mesiacov boli v prechode bludiskom najrýchlejšie (1. test vo veku 3 mesiacov - 55,3 sek., 5. test vo veku 6 mesiacov - 19 sek.).

Výsledky potvrdili individuálne, vekové a medzipohlavné rozdiely v excitabilite CNS a v rýchlosti učenia v skupinách zvierat od troch rôznych matiek. To poukazuje na význam sledovania vrodených prejavov ošípaných a ich schopnosti učenia v bludisku vo vzťahu k zdedeným vlastnostiam s možnosťou využitia týchto poznatkov pri uplatňovaní optimálnych etologických vlastností vo veľkochovoch, ako aj v progresívnych šľachtiteľských programoch.

Literatúra:

Novacký, M., Liday, I.: The Use of Habituation in Determining the Individual Differences in CNS Excitability of Swine. Biotechnologia u stočarstvu 14, 1998 (5 - 6), s. 11-15.

Novacký, M., Liday, I., Poltársky, J., Gráčik, P.: Excitabiliota CNS a bludiskové učenie u ošípaných (Sus scrofa f. domestica). Zborník 25. etologická konferencia Dolní Brusnice, 21.-23.5.1998, s. 31.

Novacký, M., Liday, I., Kršková, L.: Excitabilita CNS a učenie kancov a prasníc ošípaných (Sus scrofa f. domestica). Zborník 26. etologická konferencia, Dubová, 6.-8.5.l999, s. 35.

 

 

"I. v. drug self-administration" - zvířecí experimentální model farmakologického studia drogových závislostí

J. Nováková, J. Vinklerová, A.Šulcová
Farmakologický ústav, Lékařská fakulta, Masarykova universita, Brno

 

Pro posuzování potenciálu látky vyvolávat závislost a pro studium farmakologických mechanismů jejího možného exogenního ovlivnění jsou v preklinickém výzkumu považovány za nejvalidnější metody, ve kterých si zvířata mohou sama určovat příjem látky (stávat se závislými), nejčastěji model "i.v. drug self-administration", který užíváme i v naší laboratoři. Potkaním samcům kmene Wistar (VÚFB Konárovice) o váze 300 - 350 g je konstantně udržován dvanáctihodinový cyklus světlo (17.00–5.00) / tma (5.00 - 17.00), teplota 22±1°C a relativní vlhkost vzduchu 50%, voda a potrava ad libitum. V celkové anestezii (xylazin 16 mg/kg + ketamin 100 mg/kg) aplikované i. p. je "naivním" potkanům cestou v. jugularis externa zaveden do pravé srdeční síně permanentní katetr. Vnější část katetru je vyvedena přes kůži v oblasti lopatek a slouží k připojení na infúzní pumpu pomocí otáčivého ložiska, které umožňuje volný pohyb zvířete po kleci. Po operaci je každé zvíře ustájeno individuálně a po desetidenní rekonvalescenci je denně na dvě hodiny v období mezi 8.00 – 15.00 hodinou umístěno do speciálního zvukově izolovaného a temného experimentálního boxu pro "self-administration" (Coulbourn Instruments, USA). Boxy jsou vybaveny zařízením pro registraci behaviorálních odpovědí zvířete, tj. 2 otvory s fotobuňkami, které zaznamenávají vsunutí čenichu. Jeden otvor je vždy naprogramován jako aktivní, tzn. že při vsunutí čenichu dojde ke spuštění infúzní pumpy pro stanovenou dávku testované látky. Druhý otvor je neaktivní, kdy vsunutí čenichu je sice zaznamenáno, avšak pumpu nespouští. Na začátku experimentu je vždy každá správná odpověď odměněna i. v. injekcí (tzv. fixed ratio, FR1). Je-li dosaženo stabilního příjmu látky alespoň ve třech po sobě jdoucích sezeních a jasné preference aktivního otvoru (minimálně 70% správných odpovědí ze všech zaznamenaných) je podmínka pro získání injekce ztížena. K jejímu obdržení jsou nutné dvě správné odpovědi (FR2). Je-li opět dosaženo stabilního příjmu je opět podmínka ztížena až na tři správné odpovědi (FR3). Po dosažení stabilního příjmu látky při podmínce FR3 může být přistoupeno k vlastnímu experimentu, tj. k ověřování vlivu jiných farmakologicky definovaných látek na příjem drogy. Zvířata jsou pro konečné hodnocení sama sobě kontrolou. Ke statistickému vyhodnocení používáme Wilcoxonův neparametrický párový test.

V současné době sledujeme v naší laboratoři změny příjmu metamfetaminu (pervitinu) po pasivní premedikaci kanabinoidy a látkami působícími různým selektivním způsobem na jednotlivé podtypy receptorů pro serotonin.

Prokázali jsme, že látky s obdobnými účinky jaké má hlavní účinná složka kanabis, tj. tetrahydrokanabinol přispívají ke zvýšenému příjmu metamfetaminu, zatímco látka s blokujícím vlivem na kanabinoidních receptorech signifikantně příjem metamfetaminu tlumí. Exogenní podpora neurotransmiterových funkcí serotoninu v mozku (např. fluoxetinem) také vede k potlačení příjmu drogy u potkanů s vypěstovanou závislostí na metamfetamin. Při použití látek napodobujících serotoninovou stimulaci selektivně jen na určitých podtypech jeho receptorů jsme prokázali, že dráždění receptorů 5-HT1B vede ke snížení příjmu metamfetaminu, zatímco stimulace 5-HT1A receptorů takový efekt nevykazuje.

Podpořeno MŠMT: Vědecko-výzkumný záměr č.:CEZ:J07-98:141100001

 

 

Rozmnožovací úspěšnost u osmáka degu (Octodon degus)

J. L. Panamá Arias
Oddělení etologie - Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha 10 – Uhříněves

 

Octodon degus je hystricomorfní jihoamerický hlodavec s denní aktivitou (Labyak, Lee a Goel, 1997) běžný ve středním Chile. Sociální organizace osmáka v přírodě je založena na skupinových teritoriích. Odchov mláďat probíhá ve společném hnízdě. Při odchovu potomstva se podílejí několik samic (Fulk, 1976). Octodon degus trpí dědičně spontánní hyperglykémií (Nishi a Steiner, 1990). V jeho životě hrají velkou roli olfaktorické vjemy (Friedle a Fischer, 1986; Fischer a Meunier, 1985).

Výzkum probíhal na zvířatech vlastního zájmového chovu záložen na zvířatech s certifikátem o původu. Jako ustájení se používala skleněná terária s vrchním ocelovým krytem. Zvířata byla krmena ad libitum nízkokalorickou potravou. Jako zdroj vody se využívala zelenina (mrkev). Chovné skupiny se sestávaly z jednoho samce a tři samic. Zvířata nebyla příbuzná a jejich věk byl pokud možno vyrovnaný (rozdíl do 3 týdnů).

V prvním případě bylo pro pozorování vybráno období před porodem, v druhém případě byla využita data z evidence chovu (sledování potratů a identifikace samic po potratu). Pro vyhodnocení údajů bylo využito neparametrických statistických metod v programu SPSS (chí kvadrát a Kruskall-Wallisův test).

Podle vlastních pozorování hyperglykémie nezabraňuje zabřezávání samic, ale má vliv na přežití mláďat v prvních dnech života (p > 0,001). Hyperglykémie také pozměňuje chování při kooperace chovné skupiny před porodem (p > 0,05) a po porodu. Hyperglykémie má vliv na chování samice při porodu a ovlivňuje chování chovné skupiny negativně.

Vyhodnocení potratovosti byla provedena při ranní a večerní kontrolou klecí při objevení zbytků potraceného mláděte se automaticky kontroloval stav samic. Samice, u kterých byly stopy krve v genitáliích byla zhodnocena jako potratová. Některé samice během celého období 1995 – 1999 vůbec nezabřezly (13,73 %); některé nedokončily březost normálním porodem (31,2 %) a samic, které samovolně potratily a úspěšně porodily, bylo 7,8 %. U populace samic samovolně potratilo 39,2 %. Výskyt samovolných potratů se ukázal jako významný (p < 0,05) u některých skupin samic-sester. Hyperglykémie přitom neměla vliv na potratovost a ukazuje se, že je vyvolána olfaktoricky.

Literatura

Labyak SE, Lee TM, Goel N. Rhythm chronotypes in a diurnal rodent, Octodon degus. Am J Physiol 1997; 273(3 Pt 2):R1058-66.

Fulk, G.: Notes on the activity, reproduction, and social behavior of Octodon degus. J. Mammol 1976. 57: 495-505.

Nishi M, Steiner DF. Cloning of complementary DNAs encoding islet amyloid polypeptide, insulin, and glucagon precursors from a New World rodent, the degu, Octodon degus. Mol Endocrinol 1990; 4(8):1192-8.

Friedle, R.E., Fischer, R.B.: Responses to salivary olfactants in relation to dominance of the degu (Octodon degus). Percept Mot Skills 1986; 62(1):192-4.

Fischer, R.B. Meunier, G.F.: Responses to conspecifics' urine by the degu (Octodon degus). Physiol Behav 1985; 34(6):999-1001.

 

Etologie a anestezie

P. Raušer
Klinika chorob malých zvířat
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

  

Jednou z často pozorovaných změn u psa a kočky je agresivita. Jejích příčin je celá řada, z pohledu veterinárního anesteziologa je však jednou z nejdůležitějších bolestivost nebo strach.

Bolest se u zvířat projevuje kromě agresivity také neochotou komunikace s člověkem nebo naprostou apatií s nezájmem o okolí. Bolestivost lze u zvířat kontrolovat podobně jako u lidí celkově nebo lokálně podanými látkami – anestetiky nebo analgetiky. Lokálně podané látky – tzv. lokální anestetika mohou omezit bolest u zvířat pouze po krátkou dobu nutnou např. pro provedení léčebného nebo diagnostického zákroku. Jejich působení je však omezeno pouze na příslušnou oblast zvířecího těla bez výraznějšího vlivu na organismus jako celek. Zvíře přitom zůstává při vědomí a může u něj docházet k působení stresových faktorů, jako je manipulace se zvířetem apod. Při potlačení bolestivosti celkově podanými látkami dochází jednak ke snížení nebo úplnému vymizení vnímání bolesti zvířetem, ale v závislosti na podaných látkách také k částečnému útlumu vědomí. Mezi nejúčinnější látky pro potlačení bolestivosti patří opiáty, např. morfin, jejichž analgetická potence je v některých případech tak silná, že umožňuje provádění i silně bolestivých operačních zákroků na zvířatech, která de facto nejsou v úplném bezvědomí.

Druhým velmi důležitým faktorem při komunikaci se zvířaty je strach. Ten mimo to, že způsobuje výraznou změnu v chování směřující velmi často k agresivitě zvířat, spouští také kaskádu fyziologicko-patologických změn v organismu známých pod pojmem stres. Hlavním cílem při manipulaci se zvířaty je snaha o minimalizaci těchto nežádoucích fenoménů – snaha o omezení stresu. Toho je možno dosáhnout jednak šetrnou manipulací se zvířetem, a pokud to lze také přítomností majitele zvířete, která do jisté míry navozuje určitý pocit bezpečí (to je vyloučeno u divoce žijících zvířat). Minimalizaci strachu a tím i stresu lze docílit rovněž medikamentózně. Z množství látek od anxiolytik (zbavujících pocitu strachu) až po sedativ (způsobujících částečné zastření vědomí) se pro manipulaci se zvířetem většinou volí ty, které jsou pro daný případ nejvhodnější. Platí to jak pro vyšetření nebo ošetření zvířat, tak také např. pro transport nebo manipulaci s divoce žijícími zvířaty.

 

Působení klimatu na člověka

M. Semotánová, J. Semotán, Praha

 

 Působení klimatu se obvykle hodnotí šablonovitě dle zeměpisné polohy, např. klima přímořské, klima vnitrozemské, aj. Nebere se zřetel na individualitu člověka, vlivy genetické, předchozí zkušenosti, ani současný stav lidské bytosti jako psychosomatosociálního komplexu (např.rozdíl mezi Holanďany a Šerpy v Himalájích, aj.). Nicméně určité rysy se vyskytují v toleranci souboru klimatických faktorů. Tak nelze jednotně vyjádřit např.působení nadmořské výšky jako velehorského faktoru, některé společné vlastnosti se však vyskytují u skupin rodáků z podobného prostředí. Opomíjí se vliv složení půdy, proudění povrchové a podzemní vody, tamtéž vodní plochy, proudění vzduchu a jeho překážky, přístup světla,hustota zástavby (města,venkov) frekvence dopravy, hluk, převažující vegetace v okolí (lesy, kamenité vrcholy) vliv prodělaných nemocí, event. epidemií, větrolamy, převažující směr větrů a spad škodlivin,vliv přehrad a bažin. Rozdíly v silně zvlněných krajinách a rovinách, písčité oblasti, vliv odčerpávání povrchových vod a artézských studní, údolí a vrcholů, strany návětrné a závětrné apod. Tyto podmínky mohou být značně odlišné i v poměrně za jednotné považovaných lázních (např. Mariánské Lázně apod.). Např. dle běžných předsudků se doporučují hory “pro klid na nervy”. Ve skutečnosti působí horské prostředí více méně dráždivě na nervovou soustavu a to bývá ještě stupňováno přehnaně teplým a pro pohyb v horách nevhodným oblečením. A nadto ještě snahou o snížení tělesné váhy namáhavými turistickými výkony po celoročně sedavém zaměstnání. Potom jsou sanitky a Horská služba v pohybu. Indikována by byla střední nadmořská výška,lesy a přiměřený pohyb (např. Železné Hory, Pošumaví aj).Výchova postupným otužováním, turistikou na běžkách místo jen sjezdovek, adaptace životosprávy celoročně bez přehánění. Potom neškodí ani plavání v chladné vodě, ale trochu zmoknutí raději než neprodyšné oblečení od dětství, odtučňovací kůry pomalejší,ale trvale účinné plavání v moři, nikoli ležení na pláži apod. A indikace vhodného klimatu a prostředí i pro dovolenou spíše než módní výstřelky. Zato je nutno pečlivě uvážit přítomnost záření, vyvěrání radonu, vlivy na působení léků, kvalitu bylinek apod. Vlivům a změnám klimatu však podléhají i kultura, životospráva, vztahy interpersonální a dokonce i formulace a aplikace náboženství.

 

Analýza hravého chování selat domácího prasete a selat – kříženců domácího a divokého prasete

E. Šmídová1, M. Špinka2, F. de Jonge3 a G. Illmannová3
1Biologická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice
3Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha – Uhříněves
3Wageningen Agricultural University, Nizozemí



Cílem práce bylo zjistit

  • zda se liší hravé chování domácích selat a selat – kříženců domácího a divokého prasete
  • vliv pohlaví na hravé chování a volbu partnera ke hře
  • vliv hmotnosti selete v rámci vrhu na hravé chování a volbu partnera ke hře

Bylo sledováno pět vrhů kříženců domácího a divokého prasete a pět vrhů domácích selat od těchtýž matek, které byly jeden rok připuštěny kancem prasete domácího a druhý rok divočákem. Z videonahrávky pořízené pátý nebo šestý den po porodu jsme analyzovali pět minut intenzivní hry v každém vrhu. U čtyř fokálních selat v každém vrhu (vždy nejlehčí samička a samec, nejtěžší samička a samec) bylo zaznamenáváno 17 prvků lokomoční a sociální hry a všechny sociální interakce, jejich trvání a výsledek (vítězství, prohra, nerozhodně, přerušení). Celkem jsme vycházeli z 3706 záznamů. Četnost prvků byla vyhodnocena analýzou kovariance, kdy genotyp vrhu, hmotnost selete a pohlaví selete byly fixními efekty, identita prasnice a rok pozorování náhodné efekty a velikost vrhu kovariátem. Při vyhodnocení preference pohlaví partnera jsme použili ?2 test pro čtyřpolní tabulky. Při vyhodnocování preference partnera vzhledem ke hmotnosti bylo v každém vrhu párovým t-testem porovnáno, zda váha partnerů těžších fokálních selat se liší od partnerů lehčích fokálních selat.

Hravé chování selat-kříženců a selat domácího prasete se nelišilo v repertoáru prvků, ani v jejich četnosti, ani v parametrech sociálních interakcí, se dvěma vyjímkami: kříženci měli v průměru delší vzájemné interakce (p < 0,0013), domácí selata sociální hru naopak častěji přerušovala (p < 0,0051). Samci a samičky se od sebe v hravém chování také nelišili, s vyjímkou toho, že průměrná délka interakce byla statisticky významně delší u samců (p < 0,0121) a samci měli tendenci častěji se jako třetí přidávat k selatům, která se již účastnila interakce (p < 0,0326). Také relativní hmotnost selete v rámci vrhu neměla na hru podstatný vliv, kromě dvou případů: v hravých sociálních interakcích vítězili signifikantně častěji těžší jedinci (p < 0,0078) a těžší zvířata vykazovala tendenci k delším interakcím (p < 0,0414). Výběr partnera ve hře nebyl ovlivněn ani pohlavím ani hmotností.

Výsledky ukazují, že

  • hra byla domestikací ovlivněna jen minimálně
  • vliv pohlaví a hmotnosti selete v rámci vrhu na hru je překvapivě malý, hra je ve vrhu velmi rovnoměrně rozložena
  • délka hravých sociálních interakcí a způsob jejich ukončení jsou nejcitlivějším parametrem hry, a proto bude průběh těchto interakcí podrobně analyzován v navazujících studií.

 

Změnilo se mateřské chování prasat v průběhu domestikace?

M. Špinka1, G. Illmannová1, F. de Jonge2 , M. Andersson3
1 Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha – Uhříněves
2Wageningen University, Nizozemí
3Swedish University of Agricultural Sciences, Skara, Švédsko

 

Domácí prasata se od svých divokých předků značně liší v řadě morfologických a fyziologických vlastností, avšak z hlediska chování jsou rozdíly často překvapivě malé. Některé prvky mateřského chování prasnic v užitkových chovech se spolupodílejí na mortalitě a nízkém růstu selat (zalehnutí, nízká četnost kojení) nebo jsou problematické z hlediska provozu (agresivita vůči člověku). Zjišťovali jsme, zda tyto prakticky významné aspekty mateřského chování byly geneticky pozměněny v průběhu domestikace. Sedm domácích prasnic a sedm prasnic kříženců domácího (po matce) a divokého (po otci) prasete bylo inseminováno domácím kancem, umístěno v individuálních venkovních boudách a po narození selat sledováno v následujících testech: a) ochota opustit hnízdo 2. den post partum; b) reakce na přehrávku hlasů selat zalehnutých, opuštěných anebo bojujících o struk 2. a . 6. den pp; c) spontánní nahrávka 6 hodinového kojícího chování v nerušené situaci přes noc; d) reakce na přítomnost člověka ve hnízdě se selaty. Navíc byly ke všem prasnicím k dispozici data o bazálních hladinách kortizolu a jejich nárůstu po zátěži. Křížené prasnice se od domácích nelišily v žádném aspektu mateřského chování kromě toho, že častěji přerušovaly závěrečnou masáž vemene selaty při kojení a častěji měnily polohu těla během nerušené noční nahrávky. Tyto rozdíly zřejmě souvisely s celkovou tendencí k větší pohyblivosti u kříženek. Korelační a následná faktorová analýza 11 behaviorálních a kortizolových parametrů ukázala, že 82% variability v datech lze vysvětlit třemi faktory: faktorem “klidnosti”, který souvisel s nízkou četností změn polohy těla, opatrným způsobem uléhání, dlouhým setrváním v kojící pozici na boku ke konci kojení a nízkým nárůstem kortizolu po zátěži. Za druhé faktorem “obrany selat”, který byl vázán na silné a rychlé reakce na různé typy hlasů od selat a na přítomnost člověka v jejich blízkosti; a zatřetí faktorem “Kojení”, který souvisel s četností kojení, vysokým podílem kojení bez ejekce mléka a nízkými bazálními hladinami kortizolu. Tyto výsledky ukazují, že genetické vlohy pro mateřské chování se u prasat v průběhu domestikace nezměnily, s výjimkou nespecifického ovlivnění nižší pohyblivostí domácích prasnic. Výsledky dále naznačují, že variabilitu mateřského chování prasat je možné vystihnout pomocí několika málo dimenzí mateřské osobnosti prasnice.

 

Je cílem soubojů samců daňka skvrnitého (Dama dama) v době říje zisk nových daněl?

B. Špinková*, L. Bartoš, P. Šustr, J. Panamá, J. Víchová, J. Maletínská, V. Kšáda
*Přírodovědecká fakulta University Karlovy, Praha
Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha 10-Uhříněves

 
Obecně se v literatuře uvádí, že souboje samců v říji směřují ke zvýšení šance na reprodukční úspěch. Protože vlastní reprodukční úspěch se obtížně stanovuje, používá se běžně jako kriterium tohoto úspěchu počet samic v harému, který samec kontrolují. Použili jsme obdobného kritéria při studiu říjného chování daňka skvrnitého (Dama dama). Cílem pozorování bylo zjistit, zda bojové chování samců vede ke zvýšení počtu daněl v harému.

V průběhu říje 1999 bylo sledováno bojové chování samců daňka skvrnitého v oboře Březka a byl při tom zaznamenáváno, kolik daněl je v harému před a po střetnutí. Celkem jsme zaznamenali 80 případů, v nichž bylo možné rozpoznat, kdo inicioval střetnutí a jak toto střetnutí dopadlo, a v nichž alespoň u jednoho z účastníku byla v jeho bezprostřední blízkosti nejméně jedna daněla. Takový případ je dále nazýván ”samec s danělami”.

Z 80 případů střetnutí byl iniciátor střetnutí s danělami a napadený bez daněl (skupina A) v 24 případech (30%), iniciátor bez daněl a napadený s danělami (skupina B) ve 27 případech (33,75%) jak iniciátor, tak napadený s danělami (skupina C) ve 29 případech (36,25%). Ve skupině A nemohl iniciátor střetnutí získat žádnou danělu. Zato v této skupině došlo ve dvou případech ke ztrátě daněly ve prospěch napadeného. Iniciátor střetnutí měl šanci získat daněly ve skupině B a C. K zisku daněl iniciátorem však došlo pouze ve skupině B (n = 10, 37,04%). Ve skupině C nezískal iniciátor žádnou danělu. Naopak v jednom případě daněly ztratil ve prospěch napadeného.

Naše výsledky naznačují, že v daném sociálním prostředí bojová střetnutí mezi samci daňků skvrnitých k bezprostřednímu zisku daněl nevedou a že k výběru reprodukčního partnera dochází pravděpodobně jiným způsobem.

 

Sociální chování skotu bez tržní produkce mléka - hierarchie stáda a mateřské chování skotu v období od porodu do 180 dnů věku telete

I. Stěhulová, M. Špinka, J. Víchová, J. Podroužek
Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha - Uhříněves

 

Tato práce je součástí projektu, který se zabývá mateřským chováním skotu, jeho vlivem na růst a chování telete a souvislostí s jinými charakteristikami jedince, jako je sociální postavení ve skupině, hladina kortizolu a náhodná asymetrie tělesné stavby.

Veškerá pozorování jsou prováděna ve stádě skotu bez tržní produkce mléka, které má v současnosti 32 dospělých krav a jalovic (24 krav plemene gasconne + 8 krav s různým podílem krve mléčných plemen) a 18 telat různého věku.

Hierarchie stáda byla stanovena v době před prvním otelením. Zvířata byla sledována 8 - 10 hodin týdně, celková doba pozorování činila cca 30 hodin. Zaznamenány byly tyto prvky agonistického chování: "trkání" – jedna kráva čelní stranou hlavy udeří druhou a ta pohybem, nebo změnou původního pohybu ustoupí, "hrozba" – jedna kráva se přiblíží čelem, nebo skloní hlavu směrem k druhé a ta ustoupí, "ohnání horizontálním pohybem hlavy" kdy druhá kráva ustoupí, "uhýbání" – při pohybu první krávy směrem k druhé, tato ustoupí (bez náznaku hrozby, či trkání). Pokud byly útoky mezi konkrétními dvojicemi vždy pouze jednostranné, byla první označena v této dvojici za dominantní, v případě oboustranných, útoků byl vztah označen za nevyjasněný stejně jako v případě kdy mezi dvojicí zvířat neproběhly žádné interakce. Ke každému zvířeti byl vypočítán tzv. dominanční index DI = D/D + S, kde D = počet párů, kde byl jedinec dominantní, S = počet párů, kde byl jedinec submisivní. Celkem bylo zaznamenáno 718 interakcí u 561 možných dvojic zvířat. Počet vyjasněných vztahů z celkového počtu je 56 %. Na základě prvních výsledků lze říci, že hierarchie stáda není lineární. Nejnižší dominanční index byl stanoven u jalovic (0 - 0,261) a dále u krav s podílem krve mléčných plemen (0 - 0,462). Velké individuální rozdíly byly zaznamenány také v počtu interakcí.

Sledování mateřského chování matky provádíme vždy 3, 14 a 45 den věku telete. Do 45 byla použita metoda intervalového snímkování, kdy byla každou celou minutu zaznamenána vzdálenost a aktivita matky a telete, jejich vzájemná orientace a další prvky mateřského chování, jako je olizování, specifická vokalizace atd. Dále byla zaznamenána všechna kojení, jejich průběh a způsob ukončení., hravé chování telete a strategie při vzniku vzájemných interakcí. 90 a 180 den po porodu bude metodou fokálního zvířete zaznamenáno pouze kojení, vznik interakcí mezi matkou a teletem. Při odstavu telete ve věku 7 - 8 měsíců bude bodovou stupnicí ohodnoceno chování matky a u matky i mláděte bude stanovena hladina kortizolu pro zjištění úrovně stresového zatížení. Práce byla zahájena v lednu 2000, proto jsou k dispozici zatím pouze dílčí výsledky.

 

Etologické aspekty taxonomického hodnocení mravence Leptothorax nylanderi

K. Tichá
SEE, Jihlava

 

Leptothorax nylanderi je drobný myrmicinní mravenec obývající listnaté a smíšené lesy střední Evropy. Experimenty opakovaně prokázaly schopnost monogynních kolonií tohoto druhu (čítajících obvykle 50 až 200 jedinců) fúzovat a dlouhodobě žít ve značně geneticky heterogenních societách. Autoři, kteří pracovali s populacemi pocházejícími z různých oblastí Evropy (Anglie, Francie, Německo, Čechy a Slovensko), však zaznamenali odlišné chování mravenců v průběhu fúzí a různou toleranci k polygynii vzniklé v důsledku spojení kolonií. Výsledky uvedených výzkumů vedly k vyslovení domněnky, že Leptothorax nylanderi může být tvořen několika geneticky odlišnými populacemi.

Allozymové analýzy a morfologická měření, prováděné nezávisle na etologických pozorováních, skutečně dokumentovaly existenci dvou geneticky rozdílných parapatrických populací, které byly popsány jako dva poddruhy Leptothorax nylanderi - západní Leptothorax nylanderi nylanderi a východní Leptothorax nylanderi slavonicus a později jako samostatné druhy Leptothorax nylanderi a Leptothorax slavonicus.

Z uvedeného vyplývá, že výsledky etologických pozorování Leptothorax nylanderi by mohly být dobrým vodítkem pro výběr populací určených k podrobnému studiu při chystané revizi taxonomického hodnocení tohoto druhu.

 

Vzťah medzi matkou a teľaťom pri rôznej veľkosti pôrodného koterca

M. Uhrinčať, J. Brouček, Š Mihina, A. Hanus
Výskumný ústav živočíšnej výroby Nitra

 

Pri telení dojníc je žiadúce, aby tento fyziologický proces prebiehal bez rušivého zásahu človeka a boli plne uplatnené zafixované materinské inštinkty zvierat. Následne sa znižuje výskyt všetkých popôrodných komplikácií. Individuálne pôrodné koterce majú oproti skupinovým kotercom výhodu v tom, že tu nedochádza k vyciciavaniu čerstvo otelených kráv skôr narodenými teľatami cudzích matiek, s následným nedostatkom mledziva pre vlastné teľa. V literatúre sa udávajú individuálne koterce s rôznou plochou. Nikde však nie sú uvádzané minimálne rozmery koterca, v ktorom by krava mohla prejaviť svoje materské inštinkty bez toho, aby boli daným priestorom negatívne ovplyvnené. Preto sme hodnotili vplyv veľkosti troch individuálnych pôrodných kotercov A (3x3 m), B (4,5x4,5 m) a C (4,5x6 m) na správanie 21 kráv Holštajnského plemena posledných 12 hodín pred pôrodom a 24 hodín po pôrode. Zvieratá boli sledované pomocou kamier a všetky aktivity boli zaznamenávané pomalobežným videorekordérom. Všetky sledované aktivity sme hodnotili v hodinových intervaloch. Testovanie preukaznosti rozdielov sledovaných ukazovateľov medzi skupinami sme robili Kruskal-Wallisovým testom.

Celkový čas strávený ležaním počas 12 hodín pred otelením, ako aj 24 hodín po otelení bol vo všetkých troch kotercoch približne rovnaký. Čas ležania dosahoval maximálnych hodnôt v poslednej hodine pred otelením, kedy zvieratá ležali 2/3 času a minimálnych hodnôt v prvej hodine po otelení, kedy sa priemerná hodnota pohybovala od 2 minút v koterci C po 8 minút v koterci B. Ležanie bolo prevažne v semilaterálnej polohe. Príjmom krmiva strávili najmenej času zvieratá v koterci A, a to ako pred otelením, tak aj po otelení. Najskoršie zdvihnutie hlavy narodených teliat sa zistilo v najväčšom koterci C (103 s) a najneskoršie v koterci A (254 s). Najrýchlejšie sa postavili opäť teľatá narodené v koterci C (v 37. minúte) a najpomalšie teľatá z koterca A (v 55. minúte).

Mláďatám sa matky venovali vo všetkých troch kotercoch rovnako. Z prvej hodiny strávili olizovaním približne 3/4, avšak tento čas veľmi rapídne klesal. V druhej hodine to bola len polovica z predchádzajúceho času, v jedenástej hodine bol už rozdiel oproti času olizovania v prvej hodine štatisticky významný (P > 0,05) a naďalej sa zväčšoval. Počas prvých šiestich hodín po pôrode všetky kravy olizovali svoje teľa. Po tejto dobe sa začali v olizovaní u niektorých zvierat objavovať aj dlhšie prestávky, ktoré sa neskôr predĺžili aj na niekoľko hodín, no nezaznamenali sme prípad, že by krava prestala olizovať teľa a nevrátila sa k tejto aktivite do skončenia pozorovania. V koterci A sme zaznamenali zvýšený výskyt olizovania počas ležania matky. Celkový čas, ktorý matky takto strávili bol zhruba dvojnásobný, ako v zvyšných kotercoch, čo bolo zrejme spôsobené menšou plochou koterca. Teľa sa nemohlo od matky dostatočne vzdialiť a bolo stále v jej dosahu. Frekvencia olizovania ohrady a kŕmneho žľabu po otelení poklesla, olizovanie vlastného teľaťa sa naproti tomu takmer dvojnásobne zvýšilo.

Napriek tomu, že sme nezistili štatisticky významné rozdiely v sledovaných aktivitách medzi jednotlivými kotercami, dovolíme si zapochybovať o vhodnosti koterca A. Takmer dvojnásobný čas olizovania teľaťa ležiacou matkou naznačuje nemožnosť teľaťa dostatočne sa vzdialiť od ležiacej matky. Podobné obmedzenie si môžeme všimnúť pri ležaní v laterálnej polohe u dojníc, ktoré túto polohu využívajú počas spánku. Kým u zvierat v kotercoch B a C čas strávený v tejto polohe po otelení viac-menej stúpal, u zvierat v koterci A po otelení klesal. To si môžeme vysvetliť prítomnosťou teľaťa a tým zmenšením priestoru na pohodlné vystretie nôh. Významným nedostatkom tohoto koterca o veľkosti 3x3 m je i stiesnený priestor pre prípadnú pomoc pri telení. Preto odporúčame uprednostniť koterec väčších rozmerov, minimálne s plochou 20 m2 (4,5 x 4,5 m).

 

 

Kompasový smysl zvířat

M. Vácha
Katedra Srovnávací fyziologie živočichů a obecné zoologie, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Brno
 

Skutečnost, že některá zvířata mají schopnost orientovat se podle zemského magnetického pole už pronikla do učebnic živočišné zoologie a fyziologie. Nejlépe prozkoumanou živočišnou skupinou jsou v tomto ohledu ptáci, i když škála experimentálních důkazů sahá od baktérií přes členovce a měkkýše až k obratlovcům všech tříd. Ojedinělé pokusy svědčící pro kompasový smysl člověka se zatím setkaly s převažující nedůvěrou. Otázka je však nadále otevřená - magnetické bouře a patrně i slabší variace zemského pole mají zřejmě vztah ke zdravotnímu stavu některých lidí.

Kompasový smysl může svého nositele informovat o směru jeho cesty, i když nejsou k dispozici žádná vizuální nebo jiná orientační vodítka. Může migrujícímu zvířeti pomoci lokalizovat jeho polohu z hlediska geografické šířky. Podle pravidelných denních variací všudypřítomného magnetického pole Země lze synchronizovat vnitřní hodiny organismu. A hypoteticky také může existovat schopnost zvířat zapamatovat si magnetický reliéf - magnetickou mapu krajiny a podle ní se orientovat. V každém případě jde o smysl, který přichází ke slovu zejména tehdy, když nejsou k dispozici zrakové orientační body: při pohybu pod zemí, pod mořskou hladinou a na širém moři, za malé viditelnosti nebo v noci.

Metodika experimentů je většinou založena na sledování směru pohybu zvířat: buď ve volné přírodě (let holubů, směr plavby želv) nebo v laboratorních podmínkách (mloci, včely), kde lze přesně nastavit světelné podmínky a velkými cívkami snáze měnit sílu a směr přirozeného pole.

Kapitolu kompasového smyslu doprovází řada nezodpovězených otázek: ne vždy je jasné k čemu vlastně svému nositeli slouží, neví se, kde je v tělech zvířat kompas lokalizován a hlavně jak takový magnetoreceptor funguje. Dnešní pohled se kloní k existenci dvou základních principů detekce. Jednoho, který je určitou modifikací detekce světla a je tedy jakousi vedlejší zrakovou schopností. Druhého, který se svou funkcí vzdáleně podobá střelce lodního kompasu - biogenního magnetického materiálu reagujícího na zemské pole.

Magnetické pole Země je možná jednou z posledních smyslových modalit, která uniká detailnímu prozkoumání a exaktnímu popisu. Výzkum živočišného kompasu doprovází stále řada nejasností a protiřečení. O to větší výzvou je pro vědce zabývající se smyslovou fyziologií a etologií zvířat.

 

Ověření magnetometotaxe potemníka moučného

M. Vácha, M. Pavelková
Katedra Srovnávací fyziologie živočichů a obecné zoologie, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Brno
 

Poměrně velké množství experimentálních výsledků z oblasti magnetobiologie se nedaří nezávisle zopakovat na jiných pracovištích. Při hledání podstaty magnetorecepce zvířat hraje velkou roli přesné zmapování vlivu světla. Na rozdíl od ptáků existuje dnes poměrně málo věrohodných důkazů magnetorecepce u hmyzu.

Autoři si vzali za cíl zopakovat a zpřesnit experimenty z roku 1975 a 1978 (Arendse a Vrins, 1975; Arendse, 1978) uvádějící schopnost potemníka moučného (Tenebrio molitor) zapamatovat si směr geomagnetického pole ve vztahu k umělému světelnému zdroji (azimut světelného zdroje). Tyto práce, ač dosud neověřeny, jsou stále citovány i v obecných učebnicích a patří mezi několik málo dokladů o magnetorecepci hmyzu.

Protože potemníci jsou při obvyklé vlhkosti vzduchu (RH blízké 75%) světloplaší, utíkají směrem od světelného zdroje. Tento směr však po určitém tréningu údajně preferují i v úplné tmě nebo při homogenním osvětlení - bez směrových vizuálních vodítek. Musí se tedy orientovat podle “zapamatovaného magnetického azimutu”. Tréning spočívá v mnohahodinovém pobytu brouků v prostředí s konstatní vlhkostí při bočním osvětlení v normálním magnetickém poli Země.

Část experimentu probíhající za úplné tmy byla zopakována, v některých směrech bylo proti původním pracím podstatně sníženo riziko chyby pozorování: byla použita kruhová aréna o velkém poloměru (60cm), pohyb brouků byl registrován infračervenými detektory bez subjektivní chyby odhadu směru pohybu, byla eliminována možnost zanechání pachových stop.

Získané výsledky nepotvrdily výsledky původní a schopnost magnetické orientace potemníků za daných podmínek námi prokázána nebyla. I když získané významnosti testů nesplňují 5% hladinu významnosti, jistý trend souhlasný s očekáváním nelze zcela vyloučit.

Potvrzuje se důležitost nezávislých verifikací publikovaných a řadu desetiletí stále citovaných experimentů, které mohou mít značný teoretický význam pro hledání dosud nejasné podstaty fungování zvířecího receptoru pro zemský magnetismus.

Další výzkum bude pokračovat těmito kroky:

- rozlišení pohlaví jedinců (existují práce dokumentující odlišné kompasové chování hmyzu u samců a samic).

- provedení druhé části experimentu při homogenním osvětlení

- získání brouků pokud možno z volné přírody (nelze vyloučit ztrátu citlivosti kompasového chování po mnoha generacích chovaných za umělých konstatních podmínek).

 

Chování potkanů v Morrisově vodním bludišti za testové situace s možností výběru

O. Vajnerová1, H. Koryntová2
1Ústav fyziologie a 2Ústav patologické fyziologie,
Lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Praha

 
Morrisovo vodní bludiště je kruhový bazén, ve kterém se zvířata učí vyhledat skrytý ostrůvek umístěný těsně pod hladinou. Ojediněle se stává, že potkan místo aktivního vyhledávání ostrůvku setrvává na místě a posléze je z bazénu vytažen experimentátorem. Toto chování se dá chápat i jako jiný způsob, kterým některá zvířata řeší únik z bazénu. K ověření této hypotézy jsme vytvořily testovou situaci, ve které zvíře aktivně hledá záchranu u osoby stojící při okraji bazénu a v závěrečném plavání si vybírá ze dvou typů cíle.

Pokusy byly prováděny na dospělých samcích potkanů kmene Long Evans. Zvířata byla rozdělena na dvě sedmičlenné skupiny. První skupina byla nejprve učena doplavat na ostrůvek, po týdenní přestávce byla trénována dosahovat okraje bazénu v blízkosti stojící osoby. Druhá skupina byla trénována v opačném pořadí. Trénink jednotlivých úloh trval 5 až 12 dnů a průměrná latence úniku k osobě či na ostrůvek poslední den tréninku nepřesahovala 7 s. Jedno pokusné plavání zahrnovalo vždy 8 plaveb, do bazénu byla zvířata vypouštěna ze 4 míst u okraje bazénu, jejichž pořadí bylo náhodné. Týden po ukončení nácviku byla zvířata obou skupin vystavena situaci, kdy mohla nalézt únik jak na ostrůvku v prostoru bazénu tak u osoby při jeho okraji. Za této situace s možností výběru jsme po 3 dny sledovaly zastoupení plaveb k ostrůvku a k osobě.

První skupina zvířat preferovala plavbu k osobě (68% plaveb), druhá skupina naopak volila převážně nalezení ostrůvku (74% plaveb). Rozdíl mezi skupinami je statisticky významný. V obou případech tedy většina zvířat upřednostňovala to řešení, které bezprostředně předcházelo výběrovému testu. I přes tuto tendenci se každá z obou skupin ukázala vnitřně nehomogenní, jak prokázal Kolmogorovův-Smirnovův test normality rozložení četností. První skupinu je možno rozdělit na 4 zvířata volící převážně jako cíl osobu (75-96% plaveb za 3 výběrové dny) , další 3 zvířata však uskutečnila nadpoloviční počet plaveb k ostrůvku (54-75%). Ve druhé skupině ve shodě s převládající tendencí volilo 6 zvířat převážně jako cíl ostrůvek (75-88% plaveb), ale zbývající 1 zvíře volilo více plaveb k osobě (67%). Teprve takto vzniklé podskupiny jsou homogenní.

Užití různé strategie při závěrečné testové situaci s možností výběru, a to bez ohledu na bezprostředně předcházející zkušenost, vysvětlujeme jako projev individuálních rozdílů mezi zvířaty. Upřednostnění osoby jako cíle může vést k výše popsanému chování, kdy zvíře místo vyhledávání ostrůvku setrvává na místě.

 

Mezidenní variabilita v stanovištní etologii při pastvě ovcí na Mohelenské hadcové stepi

P. Veselý
Ústav výživy a krmení hospodářských zvířat
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

 

NPR Mohelenská hadcová step byla vyhlášena k ochraně vzácných druhů rostlin a živočichů a jejich neobvyklých forem na hadcovém substrátu. Důsledná ochrana tohoto biotopu doprovázená vyloučením všech antropogenních vlivů, včetně pastvy, vedla k zarůstání stepi. V důsledku tohoto vývoje byla na stepi, vedle redukce stromové patra, obnovena pastva ovcí.

V roce 1997 se na náhorní rovině stepi páslo 40 ovcí. U paseného stáda bylo, v 10 minutových intervalech, hodnoceno chování zvířat (ležení, stání, pastva, chůze a pití) metodou skupinového etologického snímku. Etologické sledování bylo hodnoceno ve dvou po sobě následujících dnech ve vztahu ke stanovištním podmínkám. Vazba zvířat na stanoviště byla posuzována pomocí sítě (v reálu odpovídající čtvercům o velikosti 50x50 m) zanesené do mapy zájmového území. Životní projevy zvířat byly vyjádřeny relativně (v % z celkového hodnoceného časového spektra). Vlastní pozorování probíhalo v daných dnech řádově od 4.00 do 22.00 (podle viditelnosti).

Při třech pozorováních (2. a 3. června, 26. a 27. června a 28. a 29. srpna 1997) byl hodnocen celkový počet navštívených čtverců a diference v lokalizaci navštívených čtverců ve dvou po sobě následujících dnech. Při prvním pozorování ovce navštívily 32 a 25 čtverců a z toho diference (plocha na které se vyskytovaly jen v jednom dni) představovala 8 čtverců. Při druhém pozorování navštívily 19 a 17 čtverců s diferencí 5 čtverců a při třetím 26 a 24 čtverců s diferencí 2 čtverců. Protože pastva ovcí v chráněných územích má přispět ke změnám v biodiverzitě přepásaných stanovišť, je třeba vyhodnocovat stanovištní etologii především v souvislosti s přepásáním sledované plochy. Pastevní aktivita ovcí, vyšší než 2 % z hodnocené denní časové periody, byla při prvním pozorování zaznamenána na 9 a 8 čtvercích, z toho se ovce pásly v obou dnech na 4 shodných čtvercích. Při druhém sledování přepásaly 9 a 11 čtverců, při shodě představující 8 čtverců a při třetím pozorování na 7 a 9 čtvercích při shodě představující 6 čtverců.

Z uvedených dílčích výsledků je patrné, že vícedenní etologická pozorování zpřesní etologický snímek, ale již jednodenní sledování může napomoci při určení lokalit, která zvířata přepásají přednostně. Případné praktické využití tohoto závěru je ale podmíněno potvrzením této vazby v několika po sobě následujících letech.

 

Etologie pastvy jalovic

P. Veselý, V. Divilek
Ústav výživy a krmení hospodářských zvířat
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

Etologické hodnocení pastevního odchovu jalovic se uskutečnilo 23.6. a 2.9. 1998 na rozhraní okresů Žďár na Sázavou, Blansko a Svitavy v oblasti přírodního parku Svratecká hornatina. V průběhu pastevního období se na pastvě vystřídala dvě stáda. - 29 a 17 jalovic o průměrné hmotnosti 500 kg. U paseného stáda bylo, v 10 minutových časových intervalech, hodnoceno chování zvířat (ležení, stání, pastva, chůze, pití) metodou skupinového etologického snímku. Vlastní pozorování probíhalo v daném dni řádově od 5.00 do 21.00 (podle viditelnosti).

Životní projevy zvířat na pastvě ovlivňuje řada faktorů. Mezi nejvýraznější patří potravní nabídka, která je dána především produkčním potenciálem pastviny a jejím zatížením zvířaty. Z tohoto pohledu aktuální produkce pastviny splňovala požadavky zvířat jen v červnu (9,43 t.ha-1) a naopak v září byla výrazně podlimitní (1,5 t.ha-1). To ovlivnilo i chování zvířat. V červnu představovalo aktivní chování zvířat (pastva a chůze) 60,10 %, z hodnoceného časového spektra, přičemž na pastvu v tomto období připadalo 43,88 %. V září byla aktivita zvířat na úrovni 71,83 % a pastva z toho představovala 66,95 %. Ovlivněno bylo i denní rozložení spektra životních projevů. V červnu byly pozorovány tři periody pasení - mezi 5 - 11a 13 - 19 hodinou a následně po 19 hodině, s vrcholy v 7 hodin (93,33 % pasoucích se zvířat), 17 hodin (94,44 %) a 20 hodin (77,22 %). V září byly zaznamenány také tři periody, ale s výrazně rozlišnou frekvencí pastvy. První perioda byla mezi 6 - 12 hodinou s vrcholem mezi 6 - 7 hodinou (100 % pasoucích se zvířat), druhá mezi 12 - 15 hodinou s vrcholem ve 13 hodin (76,85 %) a třetí mezi 15 - 20 hodinou s vrcholem ve 20 hodin (100 %).

Zjištěné hodnoty potvrdily vliv potravní nabídky na chování zvířat na pastvě. Dostatečné pokrytí potřeb pasoucích se zvířat ovlivňuje délku časové periody věnované odpočinku (ležení a stání) - 49,9 % v červenci a 28,17 % v září. Ovlivňuje i rozložení vrcholů pastvy. V červnu byly nejintenzívnější první dvě periody pasení a naopak v září se jalovice začaly pást již před rozedněním a 100 % zvířat se ještě páslo v době, kdy kvůli viditelnosti bylo nutno ukončit sledování.

 

Allosucking u skotu I.

J. Víchová, L. Bartoš
Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha 10 - Uhříněves

Obecně se v literatuře uvádí, že pokud matka kojí cizí mládě, její vlastní potomek je ochuzen a cizí mládě získává mléko navíc. Sání u cizí matky, označované často jako ”přikrádání” či ”krádež”, se obvykle vysvětluje jako nedostatek mateřské zkušenosti, selhání mateřského chování nebo artefakt nepřirozeného sociálního prostředí a vysoké hustoty zvířat. Skutečnost, že toto chování bylo pozorováno také u volně žijících druhů, kde jsou samice zpravidla blízce příbuzné, však naznačuje, že se může jednat o faktor ”kin selection” a vzájemný altruismus.

V rozporu s většinou předchozích prací jsou však výsledky dlouhodobého studia farmově chovaného jelena evropského na našem pracovišti. Při sání u cizích laní sáli kolouši v poloze, ve které je mohla kojící laň snadno identifikovat. Kolouši sající také u cizích laní měli nižší, nikoli vyšší přírůstky než kolouši sající pouze u vlastních matek, a tímto sáním neovlivnili kondici laně ani růst jejího vlastního potomstva. Byla zjištěna velmi silná interindividuální variabilita v počtu cizích kolouchů kojených jednotlivými laněmi (Bartoš et al. 2000a,b, Anim. Sci., v tisku).

Cílem tohoto projektu je zjistit, zda u krav dochází ke skutečným adopcím nebo jen k příležitostnému kojení cizích telat a objasnit, jaká je strategie telat při sání u cizích krav.

V první sezóně jsme od porodů do odstavu sledovali volně ustájené stádo 28 krav a 19 telat masného skotu plemene Gasconne (98 pozorovacích dní). Předběžné výsledky odpovídají spíše výsledkům na jelenech než teoriím založeným na patologii tohoto chování. Z celkového počtu sání (n = 1727) tvořilo sání u cizích krav 11% (n = 189) případů. Ve 38% těchto případů sálo tele samo, z čehož sálo ve 36% případů v klasické antiparalelní poloze, kdy ho kráva mohla snadno identifikovat, a ve 43% případů v poloze typické pro ”krádež” (zezadu). Z celkového počtu sání u cizích krav sála telata v poloze zezadu v 50% případů. Každé tele se alespoň jednou pokusilo sát u cizí krávy, u každé krávy se alespoň jednou pokusilo sát cizí tele. Celková napozorovaná doba sání byla 178 hodin, z čehož připadá na sání u cizích krav 13%, tj. 692 minuty. V současnosti analyzujeme vliv příbuznosti na kojení cizích telat a souvislost délky sání, růstové křivky telat a kondice matek s tímto chováním.

 

Hormonální regulace chování hmyzu

J. Žďárek
Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, Praha

Fyziologické faktory, které chování hmyzu ovládají, jsou dvojího druhu: (1) Chování je spouštěno specifickými a dobře definovatelnými faktory — hormony, nebo (2) je spojeno s obecnějšími (složitějšími) změnami "fyziologického stavu" jedince, a ty mají často charakter posunu homeostatické rovnováhy podmíněné vývojem, výživou, změnami ve fyzické kondici apod. U hmyzu, podobně jako u většiny jiných živočichů, existují dvě kategorie endokrinních produktů: (1) Hormony vlastní (svlékací nebo juvenilní hormon), které jsou vylučovány žlázami s vnitřní sekrecí (protorakální žláza, corpora allata) do hemolymfy a ovlivňují hormonální receptory cílových orgánů, v případě chování nervovou tkáň. Existuje mnoho funkčních nebo strukturálních analogů hormonů s agonistickými (ekdysteroidy, juvenoidy) nebo antagonistickými účinky. Poločas rozpadu hormonů se měří na hodiny. (2) Neurohormony (neurosekrety, neuropeptidy) jsou hormonální produkty specializovaných neuronů, tzv. neurosekrečních buněk a jsou buď vylučovány do hemolymfy neurohemálními orgány (např. corpora cardiaca) nebo jsou uvolňovány z nervových zakončení v bezprostřední blízkosti cílových orgánů. Poločas jejich rozpadu se měří na minuty. Neurohormony ovlivňující chování se označují jako etotropní.

Etotropní účinky hmyzích hormonů jsou trojího druhu: (1) Hormonální spouštěče (působí na nervový systém tak, že chování spustí bez významnějšího účinku vnějšího prostředí), (2) hormonální přepínače stavu nebo připravenosti k určitému chování (navozují fyziologické podmínky pro nové chování, který se však uskuteční jen po příslušném smyslovém podnětu nebo změně vnějších podmínek) a (3) vývojové faktory (způsobí vývoj struktur podmiňujících nové vzorce chování nebo kapacitu pro jejich projev).

1. Hormonální spouštěče chování představují nejtěsnější spojení mezi hormony a chováním, protože působí přímo na nervovou soustavu, v níž indukují přehrávku předem naprogramovaného chování, tj. specifických centrálních motorických programů. Často působí v souhře s jinými hormonálními faktory, které vyvolávají aktivity jiného druhu (např. metabolické), s nimiž musí být chování synchronizováno. Příkladem je regulace svlékání, které řídí a synchronizuje kaskáda eklosních hormonů: ETH (eclosion triggering hormone), EH (eclosion h.), PH (pumping h., stimuluje polykání vzduchu do střeva) a bursikon (stimuluje sklerotizaci nově vypnuté kutikuly). Existuje celá řada dalších spouštěčů, které většinou pocházejí z neurosekretorických buněk mozku nebo uzlin břišní nervové pásky a buď jsou vylučovány do hemolymfy neurohemalními orgány (corpora cardiaca) nebo jsou transportovány na místo působení axony centrálních neuronů.. Většina neurohormonálních spouštěčů jsou polypeptidy (odtud označení neuropeptidy) nebo malé bílkoviny a chemicky identi-fikované byly např ETH a EH a peptidická povaha byla dokázána u mnoha dalších.

2. Hormonální přepínače odblokují příslušný program chování a učiní jej citlivým na změněnou stimulaci. Nejčastěji se uplatňují během metamorfózy, po níž dospělci ovládají repertoár chování (rozmnožování, let apod.), který není přítomen u nedospělých stádií.V dospělosti ovládají hormonálně podmíněné přechody stavů, jako je objevení se pohlavní receptivy nebo ztráta pářícího instinktu samice po oplození, navození migračního chování. U většiny hmyzu je však sexuální chování na stavu gonád nezávislé. Narozdíl od obratlovců vykastrovaní hmyzí jedinci reagují na adekvátní podněty normálním sexuálním chováním.

3. Hormony ovlivňující vývoj nových programů chování není vždy možné jednoznačně rozlišit od hormonů předcházející kategorie. Užitečnou pomůckou pro dělení obou typů je porovnání časové prodlevy, která uplyne mezi vyloučením hormonu a projevem jeho účinku na chování. Existuje množství údajů o morfogenetických nebo fyziologických účincích hlavních metamorfozních hormonů, s jejichž působením je spojena i změna v chování. Tak např. křídla nebo kopulační orgány se vyvinou jen v určitém hormonálním prostředí charakteristickém pro metamorfozu, ale pro dospělce by to byly zcela nepotřebné orgány, pokud by v CNS neexistovaly příslušné motorické programy pro jejich použití. Tyto nervové programy se vyvíjejí pod vlivem příslušných hormonů jako součást "metamorfozního koše".

 

Správanie sa stáda kráv v prírodných podmienkach

V. Zimmermann, P. Juhás
Katedra špeciálnej zootechniky, Agronomická fakulta, Slovenská poľnohospodárska univerzita, Nitra

Chov kráv bez tržnej produkcie mlieka je zameraný na výrobu hovädzieho mäsa, ktorého realizácia v súčasnosti (pri nefunkčnom trhu s mäsom) je problematická a tým neekonomická. Mnohokrát sa tento systém zavádza bez akýchkoľvek odborných poznatkov a zásad, ktoré je nutné dodržiavať. Poznanie správania sa hovädzieho dobytka a jeho reakcie na vonkajšie prostredie je odpoveďou ako najlepšie využívať hospodárske zvieratá s ohľadom na ich biologické potreby pre zabezpečenie efektívnosti chovu.

Cieľom našej práce bolo vyhodnotiť správanie sa stáda hovädzieho dobytka adaptovaného na prírodné podmienky počas celého roka a posúdiť zastúpenie jednotlivých aktivít správania sa vrátane materského správania počas svetelného dňa. Pre pozorovanie bol vybraný slovenský strakatý dobytok s vysokým podielom mliekových (holstein) plemien metódou 15 minútových časových snímkov a videozáznamu.

Analýzou výsledkov etologického pozorovania v jarnom období sme zistili, že z celkového času počas svetelnej fázy dňa pozorovania kráv s teľatami na pastve (18:30 hod.) od 3:30 do 22:00 hod. bol podiel pasenia 40,85 % (7:32 hod.). Ak predpokladáme, že v nočnom období sa kravy nepásli je to hodnota oveľa nižšia, ako je horný limit pasenia (10 hod.) za 24 hodín. Podiel pitia bol 1,58 % (18 min.), podiel ležania 30,59 % (5:39 hod), čo je po pripočítaní 5:30 hod. nočného ležania viac ako 11 hodín. Podiel pohybu bol 7,13 % (1:20 hod.) a podiel státia 19,85 % (3:40 hod.).

Pozorovanie počas svetelnej fázy dňa v zimnom období sme analyzovali a zistili, že z celkového času pozorovania správania sa kráv v prírodných podmienkach (12 hod.) od 6:00 do 18:00 hod. bol podiel príjmu potravy (seno, jadrové krmivo, ohryz stromov…) 31,71 % (3:49 hod.). Podiel pitia bol 1,69 % (12 min.), podiel ležania 10,42 % (1:15 hod). Podiel pohybu bol 13,12 % (1:34 hod.) a podiel státia 43,06 % (5:10 hod.).

Analýza správania sa stáda hovädzieho dobytka s prirodzenou pohlavnou a vekovou štruktúrou v prírodných podmienkach, rozloženie jednotlivých fáz potravinového správania a striedanie motorickej aktivity s oddychom je významným prínosom pre vedu.

2023 © ČSEtS
Webmaster: Silvie "Akela Taka" Rádlová | Kamil Vlček | design © Silvie "Akela Taka" Rádlová