Česká a Slovenská etologická společnost/spoločnosť ČSEtS
Czech and Slovak ethological society

Abstrakty z 29. konference

(řazené podle pořadí presentací)

EVOLUCE HNÍZDNÍHO PARAZITISMU: CO JE NOVÉHO?

Tomáš Grim, Ornitologická laboratoř, Univerzita Palackého, Olomouc

Vztah mezi hnízdními parazity a jejich ptačími hostiteli je považován za ideální systém pro studium koevoluce jak z hlediska teoretického (koevoluce je zde často párová, nikoli difusní), tak praktického (podnětem pro rodičovskou péči jsou vizuální a vokální podněty, které jsou snadno detekovatelné a měřitelné, dobře kvantifikovatelné jsou i výdaje a zisky spojené s parazitismem). Není divu, že v posledních letech dochází k prudkému nárůstu počtu studií hnízdního parazitismu (vzestup ročního počtu studií o vnitrodruhovém a mezidruhovém hnízdním parazitismu u ptáků publikovaných v letech 1980 až 2001 je vysoce významný a neustále se zrychluje – nejlépe jej vysvětluje polynomiální regrese druhého stupně: R2=0.92, F2,19= 112.57, P<0.0001). Účelem tohoto příspěvku je podat stručný přehled hlavních poznatků o hnízdním parazitismu s důrazem na nová zjištění, která mají význam i pro další evoluční a behaviorální oblasti výzkumu. Budou diskutovány adaptace hostitele, adaptace parazita, koevoluční omezení (constraints) a hypotézy o vzniku tohoto unikátního způsobu rozmnožování.

Aplikace fylogenetických a molekulárních metod naznačuje, že mezidruhový hnízdní parazitismus u kukaček je polyfyletický znak, tj. tento způsob života vznikl mezi kukačkami několikrát nezávisle. Nelze však vyloučit hypotézu, že u některých druhů (podčeleď Phaenicophaeinae) je tomu právě naopak – parazitismus je zde pravděpodobně ancestrálním stavem, k evoluci druhotného rodičovského chování (stavba hnízda, péče o potomstvo) mohlo dojít až později.

Tradičním problémem byla hypotéza „ekologických poddruhů" kukačky obecné snažící se vysvětlit skutečnost, že kukačky kladou mimetická vejce k tolika různým druhům hostitelů. Na otázku, zda jsou ekologické poddruhy ve skutečnosti kryptickými druhy, či zda je kukačka obecná jediný druh, kde se mimikry dědí jen matrilineárně, konečně odpověděly molekulární metody: mezi jednotlivými ekologickými poddruhy kukaček nejsou významné rozdíly v jaderné DNA (tím je vyloučena hypotéza o kryptických druzích), zato mitochondriální DNA mezi předpokládanými poddruhy se lišila významně. Ekologické poddruhy jsou tedy omezeny na samice kukačky, geny pro zbarvení vejce se zřejmě nacházejí na pohlavním chromozomu W. Ekologické poddruhy jsou polyfyletické: každý z hlavních hostitelů byl během evoluce kolonizován kukačkou několikrát po sobě, což částečně vysvětluje variabilitu vajec kladených k jednomu hostiteli.

Koexistenci hostitelských jedinců, kteří přijímají a odmítají parazitická vejce uvnitř jednoho druhu, tradičně vysvětlují hypotéza evolučního zpoždění a evoluční rovnováhy. Vzhledem k existenci genového toku mezi různě intenzivně parazitovanými populacemi hostitele však nabývá na významu metapopulační přístup, který doplňuje standardní analýzy výdajů a zisků spojených se strategiemi parazitů a hostitelů. Na základě srovnání několika populací straky obecné parazitované kukačkou chocholatou se např. ukázalo, že 1) parazit může ovlivňovat optimální hodnoty „life-history" znaků hostitele (v oblastech sympatrie s kukačkou mají straky větší snůšky než v oblastech alopatrického výskytu, což lze považovat za adaptaci hostitele) a 2) hodnota některých znaků může být kompromisem mezi protichůdnými selekčními tlaky ze strany pohlavního výběru a hnízdních parazitů – velikost hnízda straky je sexuálně selektovaný znak, kukačky si vybírají k parazitaci větší hnízda hostitelů (velikost pozitivně koreluje s kvalitou hostitele), takže v oblastech sympatrického výskytu s kukačkou je velikost hnízda snížena o 33.2%.

Vzhledem k rozšířenosti vnitrodruhového hnízdního parazitismu je zcela zásadní zjištění, že tento způsob reprodukce pozitivně selektuje menší snůšky parazita i hostitele, což by mohlo vyřešit jeden z nejkontroverznějších biologických problémů – proč ptáci snášejí menší než optimálně velké snůšky (sensu Lack 1947).

Ze studia vlhovce hnědohlavého pak pochází první jednoznačné potvrzení hypotézy o „self-referent phenotype matching", podle níž se jedinec učí rozpoznávat příslušníky svého druhu tak, že se druhově typické znaky neučí od rodičů nebo sourozenců, ale pozorováním sebe sama.

Studium kukaček a vlhovců tedy přesahuje úzce vymezený rámec hnízdního parazitismu a přináší řadu poznatků, které obohacují naše poznání sexuální selekce, evoluce rozpoznávání a diskriminace, fenotypové plasticity a dalších fenoménů.

Prisoner's dilemma is dead: Evoluce kooperativního allo-groomingu

Pavel Stopka, Laboratoř pro výzkum biodiverzity, Katedra Zoologie, PřFUK, Praha

Teorie her se již v roce 1944 stala populárním nástrojem při studiu dynamických vztahů v ekonomii. Dalších 40 let však trvalo, než se podařilo tento nástroj aplikovat v biologii (R. Axelrod a W. Hamilton). Hra Vězňovo dilema se stala oblíbeným modelem v biologii pro vysvětlení evoluce kooperace, což dokazuje i několik tisíc publikací, napsaných  za posledních 15 let. Dosud však nebyla napsána jediná práce, která by poskytla důkazy, že Vězňovo dilema v přírodě skutečně existuje.

Hlavním problémem aplikace Vězňova dilematu je fakt, že v přirozených podmínkách je výtěžek jakékoliv interakce závislý na poptávce a nabídce jednotlivých komodit, o které se „hraje". Hráči tudíž nejsou stejní a navíc ztráty a výtěžek jsou proměnlivé. Na základě výsledků simulace hostitel-ektoparazit v uzavřené populaci se prokázalo, že pokud je umožněna mobilita ektoparazitů a allogrooming, tak hra ve které se jedinci nacházejí, nikdy neodpovídá podmínkám Vězňova dilematu ale kombinaci dvou her, kde se vždy vyplatí kooperavat (Mutualismus) a to i když spoluhráč nekooperuje (Kruté spojení, angl. Cruel Bind). Evoluce kooperace se pak z pozice tohoto modelu stává mnohem pravděpodobnějším jevem. Řešením problému kooperovat či zradit je pak parcelování, které se může jevit pozorovateli jako známá strategie Tit-for-Tat. Bez racionálního odhadu tabulky zisků (payoff matrix) je však aplikace jakékoliv hry v biologii náchylná k chybě, pokud je hra posuzována pouze na základě etologického pozorování.

Výpočetní technika a etologie: příklady využití v experimentální entomologii.

Rostislav Zemek, Entomologický ústav AV ČR, České Budějovice

Rychlý rozvoj elektroniky a výpočetní techniky v posledních letech má za následek stále větší uplatnění této techniky i ve vědních disciplínách, které se zabývají studiem chování hmyzu. Počítač je zde možné využít k několika účelům od počítačově asistovaného sběru dat při pozorování zkoumaného objektu až po plně automatickou registraci a analýzu chování. S použitím počítače jako tzv. event recorderu, který nahradil zaznamenávání činností pozorovaného objektu  pomocí stopek, tužky a papíru a později pomocí různých speciálně vyvinutých mechanických či elektronických záznamníků, jsme se mohli setkat již za éry prvních přenosných osmibitových počítačů (1). Díky vhodnému softwaru lze dnes kromě pozorování v reálném čase využít počítač i pro analýzu chování z videozáznamu. Při studiu potravního chování ploštice P. apterus, kdy bylo nutné provést pozorování po dobu dvou týdnů byl nejprve pořízen kontinuální záznam pomocí kamery, generátoru VITC kódu a časosběrného videa a následně byl tento záznam analyzován komerčním systémem The Observer (2, 3). Mezi výhody tohoto postupu patří: (a) hmyz není rušen pozorovatelem, (b) značná úspora času, (c) vyšší přesnost získaných údajů a (d) archivace experimentu i pro další analýzy.

Často se při výzkumu chování hmyzu také střetáváme s potřebou kvantifikovat aktivitu nebo registrovat pohyb zkoumaného objektu v prostoru bez nutnosti detailní znalosti jednotlivých fází chování. Jedná se například o studium biorytmů nebo studium účinku nejrůznějších látek či abiotických faktorů na lokomoční aktivitu. Pro tento účel byly na našem pracovišti vyvinuty dva automatické počítačové systémy. První z nich je založen na principu přerušování infračerveného paprsku a sestává z třiceti monitorovacích jednotek, osobního počítače a HP 6942 Multiprogrammeru vybaveného A/D převodníkem a FAT scannerem (4). Druhý systém registruje pohybovou aktivitu na principu počítačové analýzy obrazu. Videosignál je přiváděn do počítače přes vysokorychlostní digitalizační kartu (frame grabber) a každý takto digitalizovaný snímek je v reálném čase porovnáván s předchozím snímkem. Pokud je rozdíl mezi snímky větší než nastavená prahová hodnota, je v daném okamžiku registrován pohyb. Tento systém je oproti předchozímu mnohem flexibilnější a lze jej využít i pro analýzu již pořízených videozáznamů (5)

V experimentech zaměřených na výzkum faktorů ovlivňujících prostorovou orientaci živočichů (vliv feromonů, světla ap.) nebo při studiu disperzního chování, potravní preference či interakcí mezi organizmy nachází výpočetní technika uplatnění při nutnosti zaznamenat dráhu pohybu a ze zaznamenaných souřadnic vypočítat příslušné parametry. V takovém případě systém analýzy obrazu musí být schopen rozpoznat sledovaný objekt, což klade vyšší nároky na vlastní systém i na experimentální podmínky, např. zajištění dostatečného kontrastu mezi pozadím a pozorovaným objektem. Jedním z takových komerčně nabízených produktů je systém EthoVision (6).

Literatura:

(1) Noldus, L. P. J. J., van de Loo, E. L. H. M. and Timmers, P. H. A. 1989. Computers in behavioural research. Nature, 341: 767-768.

(2) Socha, R.‚ Šula, J. and Zemek, R. 1997. Feeding, drinking and digestive enzyme activities in long- and short-day females of Pyrrhocoris apterus (Heteroptera). Physiological Entomology, 22: 161-169.

(3) Noldus Information Technology. 1994. The Observer, Support Package for Video Tape Analysis. Reference Manual, Version 3.0 Edition. Wageningen, The Netherlands.

(4) Socha, R., Kodrík, D. and Zemek, R. 1999. Adipokinetic hormone stimulates insect locomotor activity. Naturwissenschaften, 88: 85-86.

(5) Socha, R. and Zemek, R. 2000. Locomotor activity in adult Pyrrhocoris apterus (Heteroptera) in relation to sex, physiological status and wing dimorphism. Physiol. Entomol., 25: 383-389.

(6) Noldus Information Technology 1997. EthoVision: Video Tracking, Motion Analysis & Behavior Recognition System. Reference Manual, Version 1.90. Wageningen, The Netherlands.

Abstrakta ústních přednášek

(řazená podle pořadí presentací)

Chování kukačky obecné před a v průběhu parasitace hnízda hostitele

Marcel Honza, Barbara Taborsky, Michael Taborsky, Wolfgang Vogl, YvonneTeuschl, Arne Moksnes a Eivin Røskaft, Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno

V jihovýchodní části české republiky bylo v průběhu 4 sezón radiotelemetricky sledováno 13 samic kukaček obecných, které parasitovaly hnízda rákosníka obecného, velkého, proužkovaného a zpěvného. Celkem bylo pozorováno 53 návštěv, ve 26 případech došlo k parasitaci hnízda hostitele. Samice trávily signifikantně déle času v blízkosti hnízda ve dni parasitace než ve dnech parasitaci předcházející. Místo pozorování před letem na hostitelské hnízdo bylo signifikantně vzdálenější než nejbližší potencionální pozorovací bod. Kukačky hostitelská hnízda před parasitací nebo návštěvou pozorovala asi 20 min. Dále nebyly zjištěny rozdíly v době strávené na hostitelském hnízdě při parasitaci nebo návštěvě. U jednotlivých samic byla prokázána variabilita v době (hodině) parasitace.

Allosuckling u skotu III: Individuální preference?

Jitka Víchová a Luděk Bartoš, Oddělení etologie, VÚŽV, Praha - Uhříněves

Při kojení cizích mláďat přežvýkavců jsou předpokládány preference (Bartoš et al., 2001, Anim. Sci. 72: 483; Murphey et al., 1995, Anim. Behav. 49: 1611), ovšem zatím nebyly doloženy. Možnost preference jsme testovali na masném skotu.

Hypotézy: 1. telata jsou selektivní v sání u cizích krav (telata sají u některých krav častěji než u jiných); 2. krávy jsou selektivní v kojení cizích telat (krávy kojí některá cizí telata častěji než jiná).

Analyzovali jsme sání (n = 1728) a neúspěšná sání (pokusy; n = 456) 19 telat ve skupině 23 laktujících krav. Každé tele se pokusilo sát u cizí krávy, ovšem jen některá úspěšně. Rozdělili jsme kojení podle vztahů mezi zvířaty na vlastní a cizí (n = 441), a ta dále na „nepreferovaná" (56 vztahů) a „preferovaná" (8 vztahů). Ve všech případech, kdy telata sála u cizí krávy, byla proporce vztahů, u kterých k sání došlo, nižší než při rovnovážném stavu. Analýza poměru sání a pokusů prokázala rozdíly mezi kategoriemi. Nepreferovaná telata se lišila od preferovaných (χ2 (1) = 232.57, p < 0.0001) i vlastních (χ2 (1) = 501.71, p < 0.0001), preferovaná se nelišila od vlastních (χ2 (1) =0.79, n.s.); obdobně z pozice krav (celkový model: χ2 (2) = 346.41, p < 0.0001). Neliší-li se preferovaná telata od vlastních, měla by pravděpodobnost výskytu pokusu u preferovaných krav stoupat s dobou uplynulou od porodu v důsledku odstavového chování. Potvrzeno logistickou regresí, χ2 (1) = 84.25, p < 0.0001, šance (odds ratio) = 0.52. U nepreferovaných telat pravděpodobnost pokusů klesala s věkem telete, nikoliv s dobou krávy od porodu; logistická regrese, χ2 (1) = 18.74, p < 0.0001, šance = 0.55.

Výsledky dokládají silnou preferenci při kojení cizích telat. Krávy se k preferovaným telatům chovají ve smyslu poměru sání a pokusů jako k  vlastním. Snaha telat sát u býka a jalovic a mnohem vyšší proporce neúspěšných sání u nepreferovaných cizích krav naznačují, že původně nevybíravá telata sají přednostně u neodmítajících krav, tudíž preference určují krávy. Výsledky odpovídají biologii druhu, kdy osiřelé nebo růstově nedostatečné mládě hledá jakýkoli zdroj mléka, zatímco kráva nemůže nakojit každé prosící tele, a podporují teorii o kompenzační funkci kojení cizích mláďat a sociobiologické příčiny vzniku tohoto chování

INVESTUJÍ SELATA DO STRATEGIE SÁNÍ U CIZÍCH PRASNIC?

Zuzana Smazalová¹, Gudrun Illmannová² a Marek Špinka², ¹Katedra zootechniky a obecné genetiky, Česká zemědělská univerzita, ²Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha, Česká republika

Sání selat u cizích prasnic (allosucking) je pravděpodobně přirozené chování, které bylo pozorováno ve skupinovém ustájení, v polopřirozených podmínkách chovu i u divokých prasat (sus scrofa). Byly popsány dvě strategie sání u cizích prasnic. První reprezentují selata, která sají pravidelně u vlastní matky a jen příležitostně se připojují k sání i u dalších prasnic („opportunistic allo-sucklers"), druhou selata, jež přechází trvale k jiné matce („permanent allo-sucklers"). Předpokládanou výhodou sání u cizích prasnic je zvýšený příjem mléka, tato strategie však pravděpodobně vyžaduje od selat také „investice", např. Masírování struků cizí prasnice a nasonasální kontakty s cizí prasnicí.cílem práce bylo zjistit, zda selata sající u cizí prasnice se (i) účastní masáže struků cizí prasnice a (ii) zda s ní během kojení navazují nasonasální kontakty. Abychom mohli detailně sledovat zmíněné strategie, pozorovali jsme vždy pouze dvojice prasnic a jejich selata. Prasnice byly ustájeny individuálně, ale selata měla od 10. Dne po porodu přístup k oběma prasnicím. Chování zvířat bylo nahráváno 10., 11., 16. A 24. Den po porodu po dobu 6 hodin. Zjišťovali jsme výskyt sání u cizích prasnic, masírování struků u cizí prasnice, nasonasální kontakty a synchronizaci kojení prasnic. Sání selat u cizích prasnic se překvapivě vyskytovalo jen málo, pouze 4.6% selat sálo trvale a 3.1% příležitostně (n = 200) u cizí prasnice. Vzhledem k  nízkému výskytu sání u cizích prasnic byla statistická analýza provedena pouze 24. Den po porodu pro srovnání chování selat sajících trvale u cizí prasnice se selaty „věrnými". (i) selata sající trvale u cizích prasnic masírovala struky cizí prasnice před (t-test, t = 10.14, p<0.01) i po (t-test, t = 8.42, p<0.01) ejekci mléka častěji oproti „věrným" selatům. Zajímavé je, že masáže struků cizí prasnice se účastnila také selata sající u cizí prasnice pouze příležitostně a dokonce i selata „věrná". (ii) četnost nasonasálních kontaktů s cizí prasnicí byla téměř shodná u selat sajících trvale u cizí prasnice a selat „věrných", což naznačuje, že toto chování nemusí být součástí strategie sání u cizích prasnic. Výsledky naznačují, že selata sající u cizí prasnice investují do této strategie prostřednictvím masírování struků cizí prasnice, zřejmě se však vyhýbají nasonasálním kontaktům s cizí prasnicí. Účast většiny selat na masáži struků cizí prasnice naznačuje zájem selat o sání u cizí prasnice. Prasnice však zřejmě mohou sání cizích selat omezit prostřednictvím synchronizace kojení, což bude v budoucnu ještě detailně analyzováno.

Ovlivní chybějící selata při některých kojeních rytmus kojení prasnice?

G. Illmannová¹, H. Chaloupková¹,  M. Špinka¹ a Z. Smazalová², ¹Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha, ²Katedra zootechniky a obecné genetiky, Česká zemědělská univerzita, Praha

Sloučení kojících prasnic se selaty do skupiny odpovídá přirozenému chování prasat. Jedním problémem je neúčast mnohých selat při kojení, což může negativně ovlivnit jejích přírůstek. Sele, které zmeškalo kojení u vlastní matky a slyší chrochtání ostatních prasnic, může vyvolat předčasné kojení. Otázkou zůstává, zda selata, která se daného kojení neúčastní, změní své chování v následujících kojeních a zda mohou skutečně zkrátit interval mezi ejekcemi. Byly provedeny 2 experimenty (exp 1 a exp 2). Během exp 1, 10.den po porodu (n=12 prasnic), po prvním nerušeném kojení následovala dvě kojení kontrolní (k) a dvě manipulovaná (m). Během k-kojení se pozorovatel dotýkal během ejekce mléka zad experimentálního selete. Během m- kojení bylo toto sele při ejekci mléka na 20 sec oddáleno od struků, aby se zabránilo příjmu mléka. Exp 2 měl stejný design s dvěma selaty. Exp 2 se blížil více podmínkám skupinového ustájení. Během m-kojení 20 min po poslední ejekci mléka byl přehrán zvukový záznam chrochtání několika kojících prasnic. Chování experimentálních selat bylo srovnávané mezi sourozenci během m a k-kojení. Dále byl srovnáván interval mezi kojeními u m a k kojeních. V exp 1 byly intervaly mezi kojeními kratší po m-kojeních (47 min) než po k-kojeních (53 min, wilxoxonův párový t-test, p<0.05), ale tyto intervaly se nelišily v exp 2 (48 min vs. 50 min, wilxoxonův párový t-test, ns). U obou experimentů neiniciovala experimentální selata kojení dříve než sourozenci. Nicméně, v exp 1 byla tendence, že experimentální sele iniciovalo o 24 sec dříve další kojení po m-kojeních než sourozenci (n=12 min, wilxoxonův párový t-test, ns). U obou experimentů měla experimentální selata delší masáž po m-kojeních než sourozenci, ale ne po k-kojeních (wilxoxonův párový t-test, ns). Tento rozdíl nebyl zjištěný po k-kojeních. Výsledky naznačují, že selata, která zmeškala předchozí ejekci mléka mají vysokou motivaci masírovat svůj struk. Tato selata mohou trochu zkrátit následující kojení. Chrochtání cizích kojících prasnic nemá vliv na iniciaci dalšího kojení.

Vliv ustájení kojících prasnic na chování selat I.

Helena Chaloupková1, Gudrun Illmannová1, Zuzana Smazalová2, 1Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby Praha – Uhříněves, 2 Katedra genetiky a obecné zootechniky, Česká zemědělská univerzita Praha

Podmínky ustájení v ranném věku selat mohou ovlivnit vývoj jejich sociálních dovedností, tj. naučení se správnému dominantnímu a submisivnímu chování a schopnost vyrovnat se stresovou situací. Cílem práce je zjistit, zda-li typ ustájení prasnice během laktace ovlivňuje agonistické chování a stresovou reakci selat. Srovnávali jsme selata z „chudého" ustájení – porodní klec bez podestýlky (Typ A) - vs. „obohacené" ustájení – modifikovaná porodní klec s podestýlkou (Typ B). Přepokládali jsme, že selata z typu A mají (i) vyšší frekvenci soubojů a odlišné agonistické chování a (ii) více hlasitě kvičí (scream) během krátkodobé izolace, což je možný indikátor stresové zátěže, než selata z Typu B.

(i) Agonistické chování bylo pozorováno u 6 vrhů Typu A (58 selat) a u 6 vrhů Typu B (57 selat) během 3 hodin po smíchání dvou cizích vrhů ze stejného ustájení po odstavu. (ii) Individuální testování selat v izolaci bylo prováděno po dobu 3 minut u 4 vrhů  Typu A (16 selat) a u 4 vrhů  Typu B (15 selat) těsně před odstavem. Předběžné výsledky nebyly ještě statisticky zpracovány z důvodu malého počtu pozorovaných vrhů selat. Dosud bylo zjištěno, že (i) celková frekvence soubojů je mírně vyšší mezi selaty Typu A (průměr 5,3 soubojů/sele) než v Typu B (průměr 3,3 soubojů/sele). Byla pozorována tendence častějšího výskytu abnormálního agonistického chování (pronásledování a kousání ustupujícího oponenta do zadních částí těla) u selat Typu A (52% selat) než v Typu B (34% selat). (ii) Větší výskyt kvičení se zdá být vyšší u selat Typu A (průměr 30 scream zvuků/sele) než v Typu B (průměr 14,1 scream/sele).

Předběžné výsledky naznačují, že „obohacené" ustájení selat v období před odstavem by mohlo snížit počet agonistických interakcí a positivně ovlivnit chování ve stresové situaci.

Komfortní klecové technologie pro slepice

Dalibor Klecker, Zdeněk Havlíček, Zeman Ladislav, Markéta Pokludová, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

V našem pokusném sledování jsme se zaměřili na sledování slepic ustájených ve dvou rozdílných klecových technologiích. Byla to klasická neobohacená klecová technologie a obohacená – komfortní technologie, jež plně odpovídá Směrnici Rady EU 1999/74. Podle této směrnice musí komfortní klecové technologie splňovat následující parametry - na 1 slepici musí být 750cm2 podlahové plochy, nejméně 600cm2 využitelné plochy, sklon podlahy maximálně 14% nebo 8 stupňů, minimálně 45cm světlé výšky , prostory mimo využitelnou plochu musí být 20cm vysoké, minimální plocha klece 2000cm2, v kleci musí být prostor  k hrabání, na každou slepici musí být 15cm hřadovacího prostoru, 12 cm krmítka, v každé kleci 2 kapátkové napáječky, v každé kleci plocha ke zkracování drápů, uličky mezi řadami klecí v šířce minimálně 90cm, vzdálenost mezi podlahou a spodní řadou klecí minimálně 35cm.

Sledovali jsme základní zootechnické ukazatele a zejména chování slepic v jednotlivých technologických systémech. Dílčí výsledky ( pokus v současné době dále probíhá ) prokázaly rozdílné chování slepic v komfortní klecové technologii a neobohacené klecové technologii – ve frekvenci příjmu potravy a vody, ve starosti o peří, pohybových aktivitách, v hrabání, popelení , v bojových aktivitách a rovněž v apetenčním chování - ozobávání klece. V první fázi snášky se projevily určité rozdíly i v ukazatelích užitkovosti slepic - nástupu do snášky, spotřebě krmiva, kvalitě vajec, rozdíly byly zaznamenány i v mikroklimatických parametrech jednotlivých klecových systémů.

Výsledky byly dosaženy v rámci projektu nazv 1025 -1mz 1128

Mikroklima v chovu slepic

1Zdeněk Havlíček, 3Olga Navrátilová a 2Dalibor Klecker, 1Ústav morfologie, fyziologie a veterinářství, 2Ústav chovu hospodářských zvířat . Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 3Ústav technických zařízení budov, Vysoké učení technické v Brně

Produkční ukazatele nosnic jsou významně závislé na okolním prostředí. V našich klimatických podmínkách se setkáváme již téměř pravidelně s tzv. tropickými dny, kdy teploty přes den přesahují 30 °C a v nočních hodinách neklesají pod 20°C. Hauptmann a kol. (1972) popisuje negativní účinek teplotního stresu, především na vaječnou produkci, až po jeho působení delším než 48 hodin. Summers a Leeson (1997) uvádějí optimální teploty pro snášku slepic nosného typu v rozmezí 19 – 27 °C, přičemž opět upozorňují na nižší příjem krmiva, zvýšený příjem vody a zvýšené dýchání. Za vysoce významné je třeba považovat teplotu a relativní vlhkost stájového vzduchu. Pro posouzení přímého vlivu těchto ukazatelů na nosnice byl sestaven experimentální box, který svým řešením a technickým vybavením umožňuje simulaci různých životních podmínek s možností podrobného sledování jednotlivých mikroklimatických parametrů. Při zvýšení teploty prostředí na 28 °C bývá udáváno zvýšení tělesné teploty, což musí nutně souviset s dalšími fyziologickými a následně produkčními parametry. Při zvýšení teploty z 19,6 °C na 28 °C byl během dvou dnů zaznamenám pokles příjmu krmiva o 24,7 8%. Čtvrtý den sledování byl příjem krmiva nižší pouze o 19,19 %. I když můžeme tento trend považovat za přizpůsobení se vyšší teplotě, do konce pokusu byl vždy nižší příjem krmiva než 15 %. Současně byla zaznamenána nižší pevnost skořápky u pokusné skupiny chované při teplotě 28 °C. Tento výsledek odpovídá zjištění autorů Summerse a Leesona (1997), kteří tento jev jednoznačně přičítají nedostatku pohotového uhličitanu vápenatého nutného pro tvorbu skořápky v krvi.

Příspěvek byl zpracován s podporou grantu nazv 1025-1mz 1128

Modelování evoluce žebravého chování: Skupinová a individuální selekce vedou k různým výsledkům

Marek Špinka1, Iva Dostálková2 a Pavel Kindlmann2, 1Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha - Uhříněves, 2Biologická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice

V tomto sdělení představujeme matematický model, ve kterém je (na modelu domácího prasete) simulována evoluce žebravého chování v mnohočetných vrzích či snůškách mláďat, krmených v krátkých intervalech matkou. Model obsahuje dvě časové dimenze: ontogenetickou (průběh laktace), ve kterém mláďata opakovaně žadoní (masírují jim příslušný struk), podle vzájemné relativní míry žadonění dostávají potravu (mléko), a v důsledku toho rozdílně rostou a s rozdílnou pravděpodobností umírají. Druhou časovou dimenzí je evoluce, ve které jsou z mláďat přeživších do odstavu vybíráni rodiče další generace. Model jsme otestovali za použití třech selekčních režimů (pravidel výběru rodičů), které se lišily v tom, zda se zakládaly na výběru individuálním či skupinovém (tj. Výběru celého vrhu). Ve shodě se současnými hypotézami o skupinové selekci výsledky simulací ukazují, že selekční režim s nejsilnější skupinovou složkou vede ke snížené míře žadonění, slabšímu soupeření mezi sourozenci a nejefektivnějšímu využití mléka k růstu. V režimu čistě individuálního výběru naopak v průběhu simulované evoluce intenzita žadonění i sourozeneckého soupeření rostla a efektivita využití mléka klesala, protože jeho značná část byla spotřebována na energii potřebnou k žebravému chování.

Hranice eusociality

Klára Tichá, Muzeum Vysočiny, Jihlava

Příspěvek předkládá stručný průřez intenzivní a velmi dynamickou diskusí etoekologů a evolučních biologů o eusocialitě živočichů.

Mnoho recentních biologů stále používá klasickou definici eusociality, zavedenou Batrou, Michenerem a Wilsonem, která charakterizuje eusocialitu třemi základními atributy - překryvem generací (overlap of generations), dělbou práce při reprodukci (reproductive division of labor) a kooperativní péčí o potomstvo. V polovině devadesátých let však byly vytvořeny dvě další definice. Jejich autoři shodně kritizují formulaci "dělba práce při reprodukci" pro mnohoznačnost jejího významu (může být dočasná nebo trvalá, absolutní nebo statistická) a vypouštějí podmínku překryvu generací, poněvadž při srovnání sociality příbuzných druhů s překryvem a bez něj může být toto kritérium sporné. Rozcházejí se však v názorech na šíři pojmu eusocialita. Sherman a jeho spolupracovníci eusocialitu nepovažují za přirozenou třídu, ale za krajní situaci v kontinuu sociálních systémů s alloparentální péčí a navrhují za eusociální označit všechny živočichy, kteří alespoň v určitém období dospělosti místo vlastního rozmnožování pomáhají vychovávat potomstvo jiných členů své society (dočasné kasty, temporary castes). Crespi a Yanega naopak považují eusocialitu za samostatnou třídu a vyžadují strukturovanost společenstva na skupiny jedinců s reprodukčním chováním ireverzibilně rozrůzněným ještě před dosažením pohlavní zralosti (trvalé kasty, permanent castes). Dočasné pomáhání pak navrhují označit termínem kooperativní výchova (cooperative breeding) potomstva.

V současné době se o eusocialitě uvažuje u zástupců několika skupin živočichů. Z bezobratlých to jsou pavoukovci, korýši a hmyz - termiti, mšice, třásněnky, blanokřídlí a ambrosioví brouci (dokonce jsou zmínky i o helmintech), z obratlovců hlodavci rypoši.

Post-kopulačný pohlavný výber: môžu si samice vrabca domového vyberať „dobrých otcov"?

Dušana Slobodová a Herbert Hoi, Katedra Živočíšnej Fyziológie a Etológie, Prírodovedecká Fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Konrad Lorenz-Institut für Vergleichende Verhaltensforschung, Wien

Súperenie o partnerov pre kopuláciu v rámci pohlavia a voľba partnera opačným pohlavím sú silnými evolučnými mechanizmami. Samce, ktoré obstoja najlepšie v inter- a intrasexuálnej selekcii, sa úspešne rozmnožujú zanechávajúc životaschopnejšie a početnejšie potomstvo.

U druhov s biparentálnou starostlivosťou môže byť pre úspešné vyvedenie mláďat dôležitá samčia rodičovská investícia.

V našej štúdii voľne žijúcej populácie vrabca domového (Passer domesticus L.) sme predpokladali existenciu partnerskej voľby samíc založenej na rozlišovaní samcov rozličných rodičovských kvalít v post-kopulačnom pohlavnom výbere. Na základe skoršieho a neskoršieho hniezdneho úsilia samcov sme sa pokúsili zistiť, či ich počiatočná investícia je spoľahlivým predikčným faktorom miery ich následnej rodičovskej starostlivosti.

V rámci 31 sledovaných párov samce investovali signifikantne viac do stavby hniezda, než ich samice (p = 0.002), ale ich účasť na inkubácii (p < 0.001) a zahrievaní mláďat (p < 0.001) bola nižšia, než u samíc. Úsilie vynakladané pri kŕmení mláďat sa však medzi pohlaviami významne nelíšilo. Úspešnosť liahnutia nemala súvislosť s podielom samca na stavbe hniezda alebo inkubácii. Podiel samca na kŕmení mláďat ako jediná premenná modelu mnohonásobnej regresie rozličných hniezdnych aktivít samca a počtu vyletených mláďat dosiahla hladinu významnosti p < 0.05, čo naznačuje, že úspech hniezdenia sa zvyšuje s narastajúcou mierou spoluúčasti samca. Nenašli sme žiadny vzťah medzi investíciou samca do niektorých prejavov skorého reprodukčného správania ako stavba hniezda, hliadkovanie teritória a obranné správanie v zmysle agonistických interakcií, a neskoršej rodičovskej starostlivosti ako ochrana znášky, kŕmenie alebo zahrievanie mláďat. Jedinou výnimkou bol fakt, že skorá inkubácia pozitívne koreluje so stavbou hniezda (p = 0.02).

V našej populácii sme nepotvrdili, že by počiatočné reprodukčné správanie samcov slúžilo ako spoľahlivý signál neskoršieho rodičovského úsilia v partnerskej voľbe samíc. Naopak je pravdepodobné, že samce preukazujúce na začiatku hniezdenia vysokú parentálnu kvalitu znížia neskôr svoju investíciu do hniezdenia.

Muži jsou zkrátka muži. Positivní korelace mezi pachově a visuálně vnímanou maskulinitou

Jan Havlíček1, 2, Stanislav Lhota3, Luděk Bartoš4 & Jaroslav Flegr5 , 1kat. filosofie přírodních věd., 3kat. zoologie, 5 kat. parazitologie, Přirodovědecká fakulta. Univerzity Karlovy, Praha; 4 Oddělení etologie,Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha-Uhříněves; 2 Výzkumné centrum osobnosti a etnicity, Fakulta humanitních studií UK, Praha

Podle teorie investic jsou ženy pod silnějším selekčním tlakem pro důkladné ohodnocení sexuálního partnera. V případě člověka hrají nejvýznamnější roli vizuální a pachové podněty. V předchozích výzkumu bylo zjištěno, že mužská pachová atraktivita koreluje s vizuální atraktivitou nebo s nízkou fluktující asymetrií. Na základě těchto výsledků je pach těla interpretován jako čestný signál (honest signal) mužovy kvality.

V této práci jsme testovali existenci souvislosti mezi vnímáním maskulinity zrakem a čichem. Osmnáct žen hodnotilo 3-8 triček (nošených muži za standartních podmínek během tří nocí) a fotografických portrétů v následujících charakteristikách: příjemnost, atraktivnost a maskulinita. Cílový vzorek se skládal z 24 mužů. Byl použit dvojitý slepý design s opakovanými měřeními. Data byla analyzována procedurou glm pro nevyváženou anova s těmito faktory: identita dárce vzorku i hodnotícího, fáze menstruačního cyklu (při hodnocení triček i fotografií) a užívání hormonální antikoncepce. Následně byly vypočítány residuální korelační koeficienty mezi vizuálními a pachovými podněty pro příjemnost, atraktivitu a maskulinitu. Pouze korelační koeficient mezi vizuálně a pachově vnímanou maskulintou dosáhl hladiny statistické významnosti (r= 0,36; n=98; p<0,001). Tyto výsledky naznačují, že maskulinita, která může indikovat kvalitu muže, je konzistentně vnímána nejméně dvěma smyslovými kanály.

Vokalizace rypoše stříbřitého (Heliophobius argentocinereus)

Ema Knotková, Katedra zoologie, Biologická fakulta JČU, České Budějovice

Podzemní savci jsou zajímavým objektem pro studium vokalizace díky omezením, která skýtá jejich život v norách. Většina studií se zabývá sociálními nebo eusociálními druhy, naproti tomu je rypoš stříbřitý (heliophobius argentocinereus) z monotypického rodu heliophobius striktně solitérní. Žije na území od keně přes tanzánii až po jihovýchod zairu. Svoje podzemní systémy si hrabe v písčitých půdách savan i lesnatých území. V zajetí u něj bylo identifikováno šest typů akustických signálů z toho pět typů pravých vokalizací a jeden typ produkovaný třením zubů.. Jednotlivé druhy signálů se liší fyzikálními charakteristikami a kontextem při kterém jsou emitovány.všechny mají maximální frekvenci v nižší nebo střední části spektra od 0,2khz do 7khz. Výrazně se liší zvuky produkované samci (0,2-2khz) a samicemi (2,5-7khz). Posun vokalizace k celkově nižším frekvencím, než by odpovídlo teoretické hodnotě vycházející z velikosti zvířat, dobře odpovídá zjištěním o propagaci zvuku v podzemních norách, kde se právě tyto nižší frekvence šíří nejlépe.

Souvisí destrukční aktivita potkanů s jejich agresivitou ?

Pavel Rödl, Státní zdravotní ústav, Praha

Do 24 hod po odchytu v zemědělských provozech byli potkani po jednom umístěni do klecí o rozměrech 30 x 20 x 26 cm z pozinkovaného pletiva. Do pokusu bylo zařazeno 21zvířat nad 200 g. Jedna stěna klece byla tvořena horizontálně orientovanými kabely o síle do 20 mm, jejichž konce byly fixovány do "U" profilů. Expozice hlodavcům trvala devět dnů. Stupeň destrukce kabelů byl hodnocen jednak počtem cm rozhlodaných míst až na samotné vodiče a počtem cm narušené povrchové izolace bez obnažení vodičů. Pořadí zvířat bylo sestaveno dle prvního ukazatele, druhý posloužil jen jako doplňkový. Samci a samice byli hodnoceni jako jeden soubor, protože vzájemným porovnáním jejich reakcí nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly (Wilcoxonův dvouvýběrový test: p = 0,75)

Během prvních tří dnů pokusu byli postupně všichni jedinci podrobeni testu spočívajícím v rychlém přiblížení pracovní rukavice z výšky 1 m až k horní stěně klece. Tento podnět se pravidelně opakoval dvacetkrát, vždy po deseti minutách. Byly zaznamenávány tři typy možných reakcí. První: naskočení na stěnu klece a snaha po zakousnutí do rukavice. Druhá: naznačení hrozby ve vertikálním postoji na zadních nohách, třetí: doplňková aktivita s absencí vertikální polohy – žádná odpověď, přikrčení nebo přeběhnutí podél stěny klece. První reakce „agresivita" určovala pořadí zvířat v tomto testu. Sledování probíhalo vždy mezi 19 – 22 hod. Samci a samice byli hodnoceni jako jeden soubor, protože vzájemným porovnáním jejich reakcí nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly (Wilcoxonův dvouvýběrový test: p = 0,89). Stejně tak i habituace těchto aktivit měla obdobný průběh.

Korelací mezi pořadími zvířat dle hlodání a dle agresivity bylo potvrzeno, že potkani, vykazující častěji agresivní reakce, tedy s jejich pomalejší habituací, rozhlodali větší plochu kabelů až na vodiče (Spearmanův korelační koeficient = 0.78 p < 0.001).

Jsme si vědomi toho, že každá z korelovaných aktivit je výsledkem multifaktoriálního působení a popsané zjednodušené orientační pojetí může vyznívat spíše jako „nonsence corelation". Nicméně smysl tohoto příspěvku lze chápat též jako inspiraci ke studiu chování volně žijících synantropních hlodavců, jejichž jakýkoliv vztah k člověku bude vždy z mnoha hledisek velmi významný.

Vplyv času odstavu od matky na averzné správanie dojníc na prvej laktácii

Kišac, P., Brouček, J., Uhrinčať, M., Mihina, Š., Hanus A., Marenčák, Š.Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra

Testovali sme hypotézu, že čas odstavu teliat od matky vplýva na ich averzné správanie v prvej laktácii. 51 holštajnských jalovíc bolo po 24 hodinách cicania vlastnej matky náhodne rozdelených do piatich skupín: A - búdy od 2. do 7. dňa, potom koterec s napájacím automatom (n=10), B - búdy od 2. dňa do odstavu (n=9), D - od narodenia do 7. dňa s matkou, potom koterec s dojčiacou kravou (n=13), M - od narodenia do 7. dňa s matkou, potom búdy do odstavu (n=10), N - od narodenia do 7. dňa s matkou, potom koterec s napájacím automatom (n=9). Zvieratá boli odstavené vo veku 8 týždňov. V siedmom mesiaci laktácie boli zvieratá podrobené testu averzného správania (Pajor, E., Appl. Anim. Behav. Sci., 2000, 69, 89-102). Averzná ulička bola 16,3 m dlhá, široká 1,86 m. Hodnotenie prebiehalo v troch po sebe nasledujúcich dňoch, každý deň štyri testy. Prvý deň boli dojnice po prebehnutí uličkou kefované. Druhý deň bol v prvom až treťom teste aplikovaný jednorázový hluk 97 dB. Tretí deň boli dojnice v prvých dvoch testoch podrobené elektrickému šoku 1,5 kV po dobu jednej sekundy. Sledoval sa čas prechodu uličkou, počet návratov, státie a rekcia počas manipulácie. Výsledky boli hodnotené analýzou rozptylu.

Najrýchlejšie prešli do cieľa zvieratá skupín m a n (459 s, 492 s), najpomalšie kravy skupín a a b (912 s, 1115 s; f=4,00; p=0,0073; b: n, m*). Najviac sa vracala späť skupina a (3,7 krát), najmenej skupina n (0,8 krát; f=3,03; p=0,0268; a: n*). Najvyšší počet obdĺžnikov, v ktorých zvieratá stáli bol pri skupine b (22), najnižší pri skupinách m a n (6, 7; f=3,11; p=0,0241; b: m*). Zvieratá ustajnené s matkou počas prvého týždňa života (skupiny d, m, n) boli v averznej uličke kľudnejšie a bolo u nich pozorované menej averzného správania ako u zvierat, ktoré boli oddelené od matky 24 hodín po narodení (skupiny a, b). Čas odstavu teliat od matky vplýva na ich neskoršie averzné správanie.

Rychlostní standardy a metrické vyjádření lokomočních projevů koní různých plemen

Michael Duruttya, HIPO-DUR, Agentura pro znalectví a poradenství v chovu koní, Praha, Košice

Cílem předložené práce bylo ověření aplikovatelnosti metody použité v našem dřívějším výzkumu lokomočních projevů anglických plnokrevníků /1/ a to definovat délku absolvované trasy ve volnosti na základe etologického testu v případě dalších, různych plemen koní.

Otázka metrického vyjádření lokomočních projevů na základe etologického testu nebyla mimo anglických plnokrevníků dosud v odborné literatuře řešena /2/. Její zodpovězení se opírá o dřívější poznatky souvisejíci s rychlostí koní v jednotlivých druzích chodů na straně jedné a průměrných podílem doby trvání analyzovaných forem lokomocí realizovaných ve volnosti na straně druhé.

Materiál k předložené studii poskytl výzkum chovných klisen na pastvě počas denního, 10-hodinového časového úseku /od 8 do 18 hod./ plemena: shetlandský pony z chovu ZOO Košice /n=7/, hucul z chovu hřebčína Muráň /n=14/, norik z chovu hřebčína Muráň a Hrabušice /n=59/. Kontrolní skupinu tvoří anglický plnokrevník z chovu hřebčína Šamorín /n=24/ a německého hřebčína Erlenhof /n=15/. Rychlostní standardy pohybu koní různych plemen ve volnosti se opírají o následující námi definované poznatky hodnot pro fragmentární krok, krátký klus a střední cval /vyjádřených v metrech za sekundu/. Shetlandský pony: 0,20 / 0,60 / 0,90; hucul: 0,50 / 1,10 / 2,00; norik: 0,75 / 1,50 / 2,50 a anglický plnokrevník: 1,20 / 2,75 / 4,50.

Z výsledků této analýzy vyplýva, že klisny shetlandského pony absolvují v průběhu pobytu na pastvě 1.201 m průměrnou rychlostí 0,92 km/hod., huculské klisny 3.239 m průměrnou rychlostí 2,31 km/hod. a norické klisny 2.960 m průměrnou rychlostí 2,93 km/hod. V případě anglických plnokrevných klisen hřebčína Šamorín byla konstatována 6.661 m délka trasy absolvovaná průměrnou rychlostí 7,74 km/hod. Analogické hledisko v případě klisen hřebčína Erlenhof poskytlo poznatek o 16.226 metrové délce absolvované trasy průměrnou rychlostí 10,47 km/hod. Studie potvrdila aplikovatelnost naší metody pro libovolné plemeno koní. Současně položila základy předmětného výzkumu lokomocí koní.

1/ Duruttya, M.: Ethologische Charakteristik der Zuchtstute. In: Schweizer Kavallerist, 17., LXXX., 1990, s. 69

2/ Duruttya, M.: Lokomočné prejavy. In: etológia koní, i. Vydanie /monografia/, Košice, 1993, s. 83-96.

Automatická počítačová analýza hry selat

Šustr P. (1), Špinka M. (1), Newberry R.C. (2), (1) Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha - Uhříněves, (2) Center for the Study of Animal Well-being, Washington State University, Pullman WA, USA

Navrhli jsme experiment, ve kterém chceme vyhodnotit důležitost sociálních zkušeností před odstavem pro pozdější sociální chování selat. Testování zahrnovalo 4 selata, pocházející buď z jednoho vrhu nebo ze dvou různých vrhů, která byla vpuštěna do pokusné arény 2 x 2 m. Je známo, že ve hře, resp. bojovém chování selat jsou velmi významné vzájemné prostorové pozice obou účastníků. Pro pozorovatele je prakticky nemožné tyto pozice zaznamenat, protože tyto pozice se mění často i během jedné sekundy. Využili jsme možností počítačového systém EthoVision, který umožňuje sledovat pozice objektů v čase automaticky, a to z videozáznamu. Na každé sele jsme umístili dvě různobarevné značky, které nám umožnily sledovat sele jako vektor, nikoliv jen jako bod. Pro další analýzu dat z programu EthoVision jsme napsali program určený pro čištění dat a pro výpočet vzájemných pozic selat.

Vlastní čištění dat probíhalo ve třech krocích. V prvním kroku program označil chybná data na základě komplexu definovaných kritérií. Tyto chybné údaje byly v druhém kroce vypočítány ze sousedních bodů interpolací. Ve třetím kroku bylo testováno, zda tyto interpolované hodnoty vyhověly kritériu reálné vzdálenosti dvou bodů, umístěných na jednom seleti.

Po vyčištění dat jsme aplikovali algoritmus, který ve třech krocích zjistí vzájemné prostorové pozice selat. V první fázi jsme vypočítali skutečnou délku selete. K tomu jsme použili vzdálenost dvou sledovaných bodů a extrapolací jsme vypočítali požadovaná data. Jako parametry pro kalibraci byly použity skutečné poměrné délky selat. Ve druhém kroku jsme zjišťovali, jaká je vzdálenost mezi selaty a které je v daném okamžiku "aktivní" - to jest má svůj rypák blíže k druhému seleti. Poté byla pozice selat rotována tak, aby pasivní sele mělo svůj rypák v koordinátovém bodě x=0, y=0 a jeho tělo směřovalo do záporné části osy y. Byl vypočítán vzájemný úhel selat a místo vzájemného kontaktu. Pro účely našeho výzkumu jsme všechny pozice klasifikovali v těchto kategoriích: je kontakt - není kontakt, pozice paralelní - antiparalelní - kolmá, kontakt druhého selete před ušima - za ušima.

Výsledky automatické klasifikace byly porovnány s údaji zaznamenanými manuálně dvěma nezávislými pozorovateli.

Zmeny správania a fyziologických parametrov u kury domácej v domácom a novom prostredí vplyvom nečakaného zvuku, znehybnenia človekom a sociálnej situácie

Marek Rajman1, Monika Sedlačková2 a Ľubor Košťál2, 1Katedra živočíšnej fyziológie a etológie, Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského, Bratislava; 2Ústav biochémie a genetiky živočíchov, Ivanka pri Dunaji

Testovali sme vplyv vybraných podnetov na správanie a rádiotelemetricky merané fyziologické ukazovatele (pulz, krvný tlak, telesná teplota) u kury domácej v domácom a novom prostredí. Cieľom pokusov bolo určiť markery v správaní alebo fyziológii užitočné pri monitorovaní welfaru sliepok v chovoch. Sliepky znáškového typu vo veku 1 rok (n=4-5) sme testovali v domácej klietke a v novom prostredí (otvorené pole). Podnety predstavovalo znehybnenie človekom (2 min.) a nečakaný zvukový podnet v domácej klietke, nové prostredie samotné a nečakaný zvukový podnet (po 5 min. pobytu) a prítomnosť ďalšieho jedinca v novom prostredí. Porovnávali sme správanie a fyziologické parametre 10 minút pred a 20 minút po podnete v päťminútových rezoch pomocou analýzy variancie a post hoc testov. V pokuse s vplyvom človeka v domácom prostredí bol pulz počas znehybnenia štatisticky signifikantne vyšší (p<0,001) v porovnaní s hodnotami 10 min.pred a 20 min. po znehybnení. V telesnej teplote a v krnom tlaku nenastali žiadne signifikantné zmeny. Nečakaný zvukový podnet v domácom prostredí nevyvolal žiadne signifikantné zmeny ani v jednom z fyziologických ukazovateľov. Vo všetkých testoch v novom prostredí došlo k poklesu telesnej teploty v porovnaní s predchádzajúcimi desiatimi minútami v domácej klietke, hoci teplota prostredia sa nelíšila. V teste v novom prostredí (p<0,001) a s ďalším jedincom (p<0,001) bol pokles teploty signifikantný, zatiaľ čo s nečakaným zvukovým podnetom bol pokles teploty iba trendom. Prvých 5 minút po umiestnení v novom prostredí bol pulz signifikantne vyšší v porovnaní s druhým (p<0,001) , tretím (p<0,01) a štvrtým (p<0,05) 5 minútovým intervalom, zatiaľ čo v porovnaní s 10 minútami pred podnetom bolo toto zvýšenie iba trendom. V krvnom tlaku neboli pozorované signifikantné zmeny. V teste s nečakaným zvukom v novom prostredí a s ďalším jedincom nenastali signifikantné zmeny v krvnom tlaku a ani v pulze.

Zvýšenie pulzu po podnetoch bolo zreteľné ale krátkodobé. Prekvapujúce bolo dlhodobejšie zníženie telesnej teploty vo všetkých pokusoch v novom prostredí. Na potvrdenie tohto zistenia bude potrebné zopakovať pokusy s väčším počtom zvierat, čo je komplikované vzhľadom na prácnosť a na nákladnosť rádiotelemetrickej metódy.

Testování magnetorecepce potemníka moučného.

Martin Vácha a Helena Soukopová, Katedra srovnávací fyziologie živočichů a obecné zoologie, Přírodovědecká fakulta MU Brno

Magnetoreceptor zvířat, jeho princip a lokalizace jsou stále velkou výzvou pro smyslové a nervové fyziology. Etologické experimenty jsou dosud nejplodnějším přístupem při hledání vlastností kompasového smyslu. Behaviorální důkaz je odrazovým můstkem pro navazující práci neuroanatomů a neurofyziologů.

V případě potemníka moučného jde o laboratorní etologii se všemi jejími výhodami i nevýhodami. Našim cílem je přesně definovat vztah mezi kompasovou reakcí a: A) fyzikálními parametry - světelnými, magnetickými, vlhkostními a B) biologickými – věk, pohlaví brouků. Zmapování těchto vztahů chápeme jako předpoklad pro objasnění podstaty hmyzí magnetorecepce. Potemníkův kompasový smysl testujeme metodami založenými na učení podmiňováním. Využíváme skutečnosti, že dospělí potemníci zpravidla prchají od světelného zdroje (fotonegativní taxe), jehož geomagnetickou pozici (například na sever) jsou schopni si po určité době tréninku (24 hod) zapamatovat. Tento zapamatovaný směr pak preferují i při testu v prostředí homogenně osvětleném, kde je fototaktická reakce nemožná. V tomto případě jsme sledovali magnetotaxi při normálním a při mírně zeslabeném geomagnetickém poli (20T a 17T).

Jiným experimentálním přístupem, který jsme použili, byla registrace pohybů kukel. Zdánlivě nehybné stádium holometabolního hmyzu je ve skutečnosti doprovázeno celou škálou pohybů zadečku. Ty mají svou roli jednak v udržování homeostázy jako součást vegetativní regulace, ale také se objevují jako překvapivě citlivé odpovědi na rušivé vnější podměty. Registrace jemných pohybů (řádu m) odhaluje schopnost kukel registrovat zvuky, vibrace, světelné a pravděpodobně i magnetické podněty. Magnetický stimul, který jsme použili, bylo 20s postupné natočení horizontální složky zemského pole o 60°. Opět jsme použili metodu tréninku následovaného testem: při tréninku byl magnetický podnět (po 1s pauze) doprovázen klepnutím na hlavu. Při testu už zůstal jen magnetický podnět. V případě, že byly kukly citlivé k otočení pole a že si tento podnět spojily s bolestivým podrážděním, byla očekávána iritační reakce manifestovaná zadečkovým trhnutím či jiným jeho pohybem.

1) Zatímco v přirozeném poli byla kompasové reakce signifikantní (P<0,001), už poměrně nevýrazné zeslabení horizontální složky (o 15%) vedlo ke ztrátě orientace.

2) Překvapivě už ve stádiu kukly existuje behaviorální reakce svědčící o magnetorecepci. (Grant GAČR 206/01/1361)

Vliv parazita Toxoplasma gondii na lidské chování: zhoršení pozornosti u osob s "bezpříznakovou" toxoplazmózou

Martina Vitáková1, Jan Havlíček2, Jiří Klose3, Marek Preiss3 a Jaroslav Flegr1, 1Katedra parazitologie, 2Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2; 3Lékařsko-psychologické oddělení, Ústřední vojenská nemocnice, Praha

Je známo, že parazitický prvok Toxoplasma gondii specificky ovlivňuje chování svého mezihostitele. Toto ovlivňování se většinou považuje za cílenou manipulaci, prostřednictvím které je toxoplazma schopná zvýšit pravděpodobnost svého přenosu do definitivního hostitele (kočkovité šelmy) predací. V České republice je tímto prvokem dlouhodobě infikováno okolo 30% osob. Nejběžnější formou této parazitózy je latentní toxoplazmóza, která je obvykle považována za asymptomatickou. V posledních letech se ale zjistilo, že působí změny v osobnostním profilu a zhoršení psychomotorické výkonnosti u infikovaných osob. Cílem této práce bylo zjistit do jaké míry parazit ovlivňuje psychomotorickou výkonnost, především funkce pozornosti a paměti. K tomuto účelu byl použit test „Číselný čtverec – forma s časovým stresem" (NQ-S). Jedná se o vyhledávací test, rozdělený na pět subtestů - v prvním, třetím a pátém subtestu proband reaguje na prezentované cíle spontánním tempem, zatímco ve druhém a čtvrtém subtestu je doba prezentace cílů limitována počítačem. Tím je umožněno sledovat regulaci kognitivních procesů v klidových i zátěžových podmínkách. Celkem podstoupilo tento test 1314 vojáků základní služby, kteří byli současně serologicky vyšetřeni na přítomnost specifických protilátek metodou ELISA. Z daného souboru bylo 353 osob toxoplazma-pozitivních a 961 toxoplazma-negativních. Vyhodnocením naměřených hodnot pomocí faktoriálního ANOVA testu se ukázalo, že nakažené osoby nalezly ve srovnání s nenakaženými signifikantně méně cílů v subtestech prováděných v podmínkách spontánního tempa (F1313,1=9,58; p=0,002) i v subtestech prováděných v časové tísni (F1313,1=5,31; p=0,021). Průměrná doba hledání cílů u nakažených osob byla signifikantně vyšší jen ve spontánních subtestech (F1313,1=8,97; p=0,003). Tyto osoby zároveň zaznamenaly v zátěžových podmínkách významně více chyb, zejména nenalezených podnětů (F1201,1=6,46; p=0,011).

Tyto výsledky naznačují, že toxoplazma-pozitivní osoby mají zhoršené některé funkce pozornosti (schopnost koncentrace, rozsah pozornosti) a/nebo vizuální orientaci, oproti osobám toxoplazma-negativním.

Způsob působení hmyzího neuropeptidu leukopyrokininu na pupariační chování larev masařky Neobellieria bullata

Jan Žďárek, Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, Praha 6.

Hmyzí neuropeptidy ze skupiny leukopyrokininů (LPK) urychlují pupariační chování muších larev. Morfologická proměny lezoucí larvy na nepohyblivé soudečkovité puparium je provázena složitým stereotypním chováním. Způsob ovlivnění tohoto chování jedním z nejúčinnějších LPK analogů (pQTSFTPRLamid) jsme sledovali přímým pozorováním, analýzou videozáznamů a tensiometrickým snímáním tlakových pulsů hemolymfy, jež obráží motorické vzorce pupariačního chování.

Zjistili jsme, že období citlivosti larev k účinkům LPK začíná ~4 hodiny (255 min., survival analysis test) před začátkem pupariace. Stupeň akcelerace kontrakce (behaviourální složka pupariace) byl během citlivého období prakticky nezávislý na stáří larvy v době injekce, zatímco stupeň akcelerace sklerotizace kutikuly závislý na věku byl. Pokusy na ligaturovaných larvách jsme prokázali, že peptid nemá žádné periferní účinky na denervované svaly a že je pro jeho účinnost nezbytná neporušená centrální inervace. CNS se však nijak neúčastní na urychlení sklerotizace – neuropeptid tedy působí na integument přímo.

Analýza tensiometrických záznamů ukázala, jak LPK ovlivňuje program motorických vzorců chování. Urychluje přepnutí programu ze vzorců pro lokomoci (odpředu dozadu směřující somatická peristaltika) na vzorce fáze imobilizace a retrakce (obrácení směru peristaltiky a zatažení předních článků nesoucích larvální ústní orgány), nemá však žádný vliv na nástup, charakter a trvání pulsace, která obráží motorické vzorce typické pro fázi kontrakce u neovlivněných kontrol. V důsledku toho jsou u LPK larev vzorce fáze imobilizace/retrakce (I/R) významně prodlouženy, a to o to víc, o co mladší byla larva v době injekce, neboť vyplňují časovou mezeru mezi koncem lezení a nástupem vzorců kontrakce. K vlastní pupariaci u LPK larev dojde hned na samém začátku I/R fáze v důsledku celkového smrštění kutikuly, které výrazně zvýší základní tlak v hemocoelu. Znamená to tedy, že nervosvalová aktivita larvy experimantálně urychlené neuropeptidem LPK neustává dřív, dokud celý program pupariačního chování neproběhne, bez ohledu na skutečnou dobu vytvoření pupária. Peptid zřejmě působí jen ukončení lokomoce a smrštění kutikuly imobilizované larvy a to samotné stačí k uskutečnění morfologické proměny larvy na puparium. Žádné specifické vzorce fáze kontrakce k tomu nezbytné nejsou. K zatažení předních článků larvy dojde až po vytvoření puparia působením kontrakcí I/R fáze. (Grant GAČR č. 522/01/0501)

Abstrakta posterů

(řazená podle sekcí a panelových čísel)

1. Vyhazovací chování (eviction behaviour) u kukačky obecné (Cuculus canorus) jako adaptace mláděte k hnízdnímu parasitismu

Kateřina Feikusová a Marcel Honza, Ústav biologie obratlovců, Brno

Během dlouhodobého vývoje hnízdního parasitismu došlo ve vztahu kukačky a jejích hostitelů ke vzniku četných adaptací na obou stranách. Z etologického hlediska je velmi zajímavou adaptací vyhazovací chování mláděte kukačky. Mládě po vylíhnutí odstraní postupně všechna vejce nebo mláďata hostitele z hnízda. Tímto vrozeným chováním si zajišťuje veškerou pozornost a péči rodičů pro svůj zdárný vývoj a růst. Ačkoliv odpověď na ultimátní otázku je zřejmá, proximátní stránka tohoto chování nebyla dosud prostudována. Vyhazovací chování u mláďat kukačky obecné (Cuculus canorus) jsme studovali v hnízdech rákosnika velkého (Acrocephalus arundinaceus). Dění na hnízdě bylo natáčeno od vylíhnutí nebo nalezení vylíhlého mláděte kukačky nepřetržitě od rozednění do setmění. Celkově bylo natočeno 11 hnízd, z nichž u 8 hnízd bylo zaznamenáno také líhnutí kukačky. U kukaček, které se vylíhly v době od 16-21 hodin (3 hnízda), nastalo vyhazovací chování průměrně 37,6 hodin (min. 31, max. 48 hodin) od vylíhnutí. Kukačky vylíhlé v době od 8-10 hod (3 hnízda) vyhazovaly obsah hnízda průměrně 23,6 hodin (min. 22, max. 25 hodin) po vylíhnutí. K vyhození vajec nebo mláďat hostitele většinou docházelo v ranních či dopoledních hodinách (6 z 9 hnízd). Kukačka začínala aktivovat již před 4. hodinou (2 hnízda). Nejpozdější vyhození bylo zaznamenáno kolem 19 hodiny. Průměrná doba od vylíhnutí kukačky do 1.vyhození vejce či mláděte byla 30,6 hodin (min. 22, max. 48 hodin). Vyhazovací chování přetrvávalo průměrně 36,8 hod po vylíhnutí (min. 22, max. 50 hodin). Průměrná délka úspěšného vyhození vejce či mláděte činila 80,7 sec (min.18, max. 121 sec). V nepřítomnosti samice hostitele jsme zaznamenali 31 úspěšných i neúspěšných pokusů o vyhození obsahu hnízda hostitele, v přítomnosti inkubující samice 27 případů. Kukaččí mládě bylo úspěšnější v přítomnosti samice na hnízdě (9 ze 13 vyhození). Na každé úspěšné vyhození připadaly v průměru 3,4 neúspěšné pokusy (min. 0, max. 14). Podařilo se vyvrátit literární údaje, že vyhazovací chování se objevuje již 10 hodin po vylíhnutí mláděte kukačky a přetrvává až do stáří 4 dnů. Iniciace chování nesouvisí s poklesem teploty v hnízdě po odletu samice, jak předpokládali Payne a Payne in Rothstein a Robinson (1998). Nepotvrdila se ani domněnka těchto autorů, že k vyhazování dochází hlavně v ranních hodinách.

Projekt finančně zajišťuje grant č. A6093203 GA AVČR.

2. Cicanie prasiatok vo voľnom skupinovom ustajnení prasníc v pôrodnici

Ľ. Botto, V. Brestenský, P. Kišac, Š. Mihina, P. Krška, Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra

Cieľom práce bolo objasniť priebeh cicania v skupinovom ustajnení 6 prasníc s ciciakmi – cicanie vlastných a cudzích prasníc, početnosť cicaní a intervaly medzi nimi vo vzťahu k veľkosti vrhu .V skupinovom koterci bolo 6 individuálnych rozoberateľných kotercov, chodba s automatickým kŕmnym boxom pre prasnice a oddelený priestor pre prikrmovanie prasiatok. V prevádzkových podmienkach sme cicanie po dobu 24 hodín sledovali vo veku prasiatok 3-6, 13-16 a 27-30 dní, kedy sme zisťovali aj ich hmotnosť. Do cicania sme zahrnuli masáž, vlastné cicanie a ostatné aktivity prasiatok súvisiace s cicaním. Vo vrhoch pri jednotlivých pozorovaniach bol nasledovný počet ciciakov: prasnica A 6-4-4, B 9-8-8, C 9-9-9, D 9-8-8, E 7-4-4 a F 8-8-8 prasiatok. Prasnice A a E mali zdravotné problémy.

Čas cicania vlastných prasiatok bol najdlhší pri prasniciach B a A (400 min), najkratší pri prasniciach D a E (277 min). Výrazne najdlhší čas cicania cudzími prasiatkami bol pri prasnici A (337 min), najkratší pri prasnici E (11 min). Čas jedného cicania bol najkratší u prasnice C (5,1 min) s najväčším vrhom (bez straty ciciaka), najdlhší pri prasniciach A a E s najmenšími vrhmi (8,5 a 7,7 min). Najvyššia početnosť cicaní bola pri prasniciach B a D (33,6 a 32,7-krát), najnižšia pri prasniciach E a C (27 a 29-krát). Intervaly medzi jednotlivými cicaniami boli v obrátenom pomere. Najnižšiu priemernú hmotnosť mali ciciaky E a najvyššiu prasiatka D. Vo veku 13-16 a 27-30 dní dve prasiatka (E) cicali iba cudziu prasnicu A (304 a 419 min). Časy cicania vlastných ciciakov predstavovali 343 a 470 min. Pri poslednom pozorovaní jedno prasiatko (F) po nacicaní sa u vlastnej matky pravidelne cicalo cudziu prasnicu A (176 min).

Z výsledkov vyplynulo, že zdravotný stav prasníc a systém ustajnenia sa odzrkadlili na veľkosti vrhov a na priebehu cicania v skupine. K permanentnému cicaniu len cudzej prasnice došlo vo vrhoch s najnižším počtom prasiatok (s najväčšími stratami). Permanentné cicanie dvoch prasníc bolo z vrhu s vyšším počtom, ale s nižšou hmotnosťou.

3. Správanie matky s teľaťom v podmienkách polodivokého chovu.

Zimmermann, V. – Juhás, P. – Debrecéni, O. – Svoradová, V. – Čopík, A., Katedra špeciálnej zootechniky Slovenská Poľnohospodárska Univerzita, Nitra

Naša práca naväzuje na predchádzajúce práce zo správania sa stáda kráv s teľatami zošľachteného slovenského strakatého dobytka s vysokým podielom holštajnského plemena v polodivokých podmienkach. V predchádzajúcich prácach sme analyzovali indikátory materského správania HD v čase pred, počas a po pôrode. Cieľom tejto práci bolo poznanie a analýza správania sa troch matiek s teľaťom vo veku 5, 14 a 45 dní v jarnom období. Pre zápis sme zvolili metódu kontinuálneho etologického záznamu hlavných kategórii správania matky aj teľaťa počas svetelného dňa. Sledovali sme potravinové správanie, pitie, pohyb, státie, ležanie, komfortné správanie a kontakty matky s teľaťom.

Zistili sme, že 5 dňové teľa cicalo 4 x celkom 32 min., „14" 5 x celkom 32 min. a „45" 4 x celkom 29 min. U 5 dňového teľaťa sme nezistili náznaky pasenia, pasenie u 14 dňového teľaťa trvalo 1:22 hod. a u 45 dňového trvalo pasenie 1:43 hod. počas pozorovania. Trvanie ležania s vyšším vekom klesalo a trvalo u „5" 68,1 %, „14" 51,2 % a u 45 dňového teľaťa 45,9 % z času pozorovania. S vyšším vekom sa zvyšoval podiel času na pohyb z 9,8 na 18,5 resp. 22,5 %, na pasenie z 0 na 11, resp. 12,1 % a podiel státia bol u „5" 17,9 % „14" 14,7 % a u 45 dňového teľaťa 15,9 %. Hravé správanie sme zistili u 5 dňového teľaťa v trvaní 4 min., u „14" 21 min. a u „45" 45 min. Komfortné správanie sme zistili u 5 dňového teľaťa v trvaní 1 min., u „14" 22 min. a u „45" 4 min. Kontakty matky s teľaťom okrem cicania  trvali 1 min. u všetkých troch kráv v priebehu pozorovania. Etologický režim u kráv bol na rovnakej úrovni.

Z analýzy vyplýva, že matky teľatá ešte v 5. Deň ukrývajú a pasú sa so stádom, teľatá po zaradení do „škôlky" sa začínajú pásť cca vo veku 14 dní, teľatá aj matky komunikujú prevažne hlasom a v prípade imobility teľaťa odchádzajú za stádom bez neho.

4. Vplyv odstavu prasiatok v podmienkach SVJH SPU Nitra na základné kategórie správania.

Peter Juhás, Ondrej Debrecéni, Katedra špeciálnej zootechniky, Agronomická fakulta, Slovenská poľnohospodárska univerzita Nitra

Najväčšou záťažou v prvých týždňoch veku prasiatok je odstav. Keďže prasiatka sú naraz izolované od matky a presunuté do nového prostredia, predpokladali sme v deň odstavu zmeny v trvaní a výskyte základných kategórií správania: ležanie, státie, pohyb a sedenie. Pozorovali sme dva vrhy. Vrh č. 1 mal veľkosť 10 prasiatok. Vrh č. 2 mal veľkosť 6 prasiatok. Pôrod prebieha v pôrodnom koterci s rozmermi 180 cm x 240 cm. Prasiatka sú odstavované medzi 28 - 30 dňom života. Prasiatka sú presunuté do koterca pre odchov s rozmermi 187 cm x 236 cm. Správania bolo pozorované v dvoch po sebe idúcich dňoch (deň pred odstavom a v deň odstavu) v trvaní 8 hodín. Správanie prasiatok bolo pozorované dvomi priemyselnými kamerami a nahrávané VHS rekordérom. Zber dát bol vykonávaný z nahrávok, správanie bolo zaznamenávané skupinovo, snímkovým spôsobom v intervale 1 minúta. Analýza správania bola vykonaná porovnaním trvania jednotlivých kategórií správania v 20 minútových úsekoch. Variabilitu medzi jednotlivými úsekmi dňa sme hodnotili variačným koeficientom. Spávanie medzi dvomi dňami bolo porovnané párovým t-testom 20 minútových úsekov. V prvom prípade prasiatka po odstave výrazne viac ležali a menej sa pohybovali (lež. = 298,8 min. resp. 374,1 min. P = 0,054, poh. = 65,6 min. resp. 30,4 min. P = 0,053). V druhom prípade bola situácia opačná - menej ležali a viac sa pohybovali, rozdiel bol však menší (lež. = 364,3 min. resp. 316,5 min. P = 0,31, poh. = 10,2 min. resp. 22,8 min. P = 0,12). Rozdiel v trvaní nebol preukazný v žiadnom sledovanom ukazovateli. Zistili sme zvýšenú variabilitu medzi jednotlivými úsekmi dňa v ukazovateli pohyb. V prípade č. 1 sa variabilita zvýšila z 92,95% na 179,07%, v druhom prípade zo 130,97% na 148,17%. Toto je spôsobené zvýšeným podielom pohybu v prvých 60 minútach po presune do nového prostredia - rovnako v oboch prípadoch.

V základných kategóriách správania sa negatívny vplyv odstavu v nami pozorovaných prípadoch neprejavil. Pre malú početnosť je však nemožné robiť všeobecné závery.

5. Vztah mezi osobnostními dimenzemi a postoji stájového personálu a vybranými zdravotními a produkčními ukazateli u dojeného skotu

José Panamá, Výzkumný ústav živočišné výroby, Oddělení etologie, Praha

Špatné zacházení se zvířaty má negativní důsledky na produktivitu stáda (Hemsworth et al., J Anim Sci 2000;78:2821). Zvířata vystavovaná nevlídnému zacházení mají silnější strach z člověka (Hemsworth a Barnett, Vet Clin North Am Food Anim Pract 1987;339)). Nevhodné zacházení také zhoršuje welfare dojnic a může zhoršit image chovatelů hospodářských zvířat v očích veřejnosti.

Ve studii byl sledován personál, který přichází s dojnicemi do bezprostřednho kontaktu (naháňka zvířat, dojení). Celkem 115 osob z 20 různých podniků vyplnilo osobnostní dotazník měřící dimenze osobnosti a postojový dotazník,  kterým byly měřeny postoj a reakce ošetřovatelů na zvířata. Získané údaje byly konfrontovány s kvalitou finálního produktu a náklady na léčbu jedné dojnice ročně.

Hypotéza: Ošetřovatelé se špatným postojem a nevhodným osobnostnostním profilem negativně ovlivňují zdravotní ukazatele zvířat (např. procento zdravotních brakací) a ovlivňují ekonomické a produkční výsledky stáda.

Byl použit osobnostní dotazník Big Five NEO osobnostní inventáře (Hřebíčková, M., Urbánek, Testcentrum Praha 2001 ) standardizovaný pro českou populaci a postojový dotazník zaměřený na vztah mezi dojnicí a ošetřovatelem. Vybrané ekonomické a zdravotní ukazatele konkrétního stáda a některé technické údaje o ustájení jsme získali z dotazníku vyplňovaného vedoucím pracovníkem podniku.

Procedurou GLM bylo zjištěno, že délka praxe a celkový pozitivní postoj ke zvířatům má vliv na snižování procentuálního výskytu brakací (F = 4,03; P =0,0204). Dojivost zvířat je dále ovlivněna také délkou praxe, celkovým postojem ke zvířatům, citovou reakcí na zvířata a obecnou přívětivostí osob (F = 31,35; P < 0,0001). Realizační cena prodávaného mléka je rovněž ovlivněna těmito faktory (F = 23,64; P < 0,0001).

Závěr: délka praxe ošetřovatele a jeho celkový postoj ke zvířeti může významně ovlivnit procento brakací. Malá přívětivost a negativní citová reakce na chování zvířat mají špatný vliv na produktivitu a konečnou cenu mléka.

6. Potravová aktivita kozorožca vrchovského alpského (Capra ibex L.) v podmienkach ZOO Bratislava

Lucia Kršková, Martin Novacký, Katedra živočíšnej fyziológie a etológie, Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava

V snahe nadviazať na náš doterajší výskum zmien vrodených prejavov kozorožca vrchovského alpského v NP Höhe Tauern v Rakúsku spôsobených antropogénnymi faktormi sme v letnom období r. 2001 pokračovali v ich výskume v podmienkach ZOO Bratislava. Deskriptívnou metódou priameho pozorovania sme sledovali potravové správanie (so zreteľom na sociálne vzťahy) skupiny 5 kozorožcov (2 samce, 2 samice, 1 mláďa). Počas 113 hod. pozorovania vo vybraných dňoch v čase od 7:00 do 18:00 hod. sme individuálne (v 5 min. intervaloch) sledovali frekvenciu výskytu príjmu sena a jadrového krmiva, konzumácie zelených listov a kôry konárov, prežúvania a pitia vody, resp. pitia mlieka od matky. Z hľadiska všeobecného hodnotenia sme zistili, že alfa samec venoval príjmu potravy (počas 8 hod. pozorovaní za 1 vybraný deň) 271, 63 min., gama 208, 56 min., samica I. (matka) 199, 37 min., samica II. 176, 74 min. a mláďa 99, 70 min. V distribúcii potravovej aktivity sme pozorovali medzi jedincami sociálnej skupiny individuálne rozdiely. Potravová aktivita mláďaťa (narodeného 20. 5. 2001) spočívala v prijímaní potravy od matky (priemerná dĺžka = 12, 54 s.), konzumácii objemového a jadrového krmiva a zeleného lístia. Prežúvanie prebiehalo na miestach súvisiacich s overovaním sociálneho statusu jedincov v hierarchii society. Priame dokazovanie nadradenosti bolo orientované hlavne voči gama samcovi, menej voči samiciam. Vo vzťahu k mláďaťu absentovalo.

Záver: dĺžka príjmu potravy korešponduje s hierarchickým zatriedením zvierat v skupine. Dominantné postavenie vedúceho zvieraťa do určitej miery negatívne ovplyvňuje potravovú aktivitu ostatných zvierat. Získané informácie potvrdzujú význam kvantitatívno – kvalitatívnej analýzy výskytu sledovaných kategórii správania v uzavretom prostredí zoo. Dôkladnejšie spoznanie ich výskytu a trvania autori považujú za dôležité nielen z hľadiska možnosti navrhovania zlepšenia podmienok chovu (welfare) tohto druhu v zajatí, ale aj z hľadiska poznania adaptačnej stratégie prežívania sociálnych skupín kozorožcov v prírode.

7. Příčiny vysokého stupně subfertility samic nosorožce tuponosého v zoo

Martin Kuneš a Vítězslav Bičík, Ústav experimentální biofarmacie, společné pracoviště AV ČR a PRO.MED.CS Praha a.s., Hradec Králové; Katedra zoologie a antropologie PřF UP Olomouc.

Cílem práce bylo zjistit příčiny nízkého počtu porodů u nosorožců tuponosých v zoologických zahradách. Za tím účelem byly analyzovány sociální vazby ve skupinách, studováno chování nosorožců v období říje a ve spolupráci s Institutem biochemie Veterinární univerzity ve Vídni byly sledovány endogenní hladiny metabolitů pohlavních hormonů v trusu. Výzkum byl proveden ve skupině severního poddruhu (Ceratotherium simum cottoni, n = 5) v Zoo Dvůr Králové nad Labem a ve skupině jižního poddruhu (Ceratotherium simum simum, n = 3) v Zoo Ústí nad Labem. Vliv říje na chování byl hodnocen logistickou regresí, sociální chování c2 testem. Pro každé zvíře byl vypracován index agresivity a index atraktivity. U dominantních samic nebylo nalezeno statisticky významné snížení agresívního chování vůči samci ani v období říje ani mimo ni. Byl však zjištěn nižší stupeň agresivity samce vůči samici v období říje. Celkem bylo registrováno 15 kategorií sociálně kohezivního chování. U severního poddruhu C. S. Cottoni bylo pozorováno 5krát páření a 12krát pokus o páření. U jižního poddruhu C. S. Simum nebyly sexuální interakce pozorovány. Nejčastější formou agonistických aktivit bylo defenzivní chování, které bylo u obou poddruhů zacíleno na samce. Lze konstatovat, že v podmínkách obou zoologických zahrad, v nichž byl výzkum prováděn, docházelo ke zvýšenému počtu sociálních interakcí, které jsou následkem podmínek chovu v zajetí. Samci jsou vystavováni častým útokům samic. Ve volné přírodě se do takovéto situace dostávají pouze někteří submisivní samci, kteří se neúčastní reprodukce. Snížená hladina testosteronu u teritoriálních samců a nepravidelné ovulační cykly s nízkou luteální aktivitou samic s největší pravděpodobností negativně ovlivňují reprodukci nosorožců v zoologických zahradách. Nadměrné sociální interakce při chovu nosorožců v zajetí nahrazují zřejmě ty prvky chování, které v etogramu chybějí. Vyšší postavení jedince v sociální hierarchii nemá v podmínkách chovu v zajetí zvláštní výhodu např. V přístupu ke zdrojům potravy. Jde spíše o tendenci zachovat si určitou individuální vzdálenost. K podobným závěrům dospěl také mikulica 1991 (social behaviour in two groups of white rhinoceros, ceratotherium simum simum and c. S. Cottoni. Zoologische garten n. F., 61: 365-385). K úspěšné reprodukci v zajetí mohou přispět promyšlené změny sociálních vazeb ve skupině. Právě ty byly zřejmě hlavní příčinou úspěšného páření v zoo dvůr králové nad labem a po 482 dnech březosti narození mláděte dne 29. 6. 2000.

8. Chování nosorožce sumaterského v zajetí

Josef Suchomel, MZLU v Brně, Ústav ekologie lesa, Brno

Nosorožec sumaterský (dicerorhinus sumatrensis) patří k nejvzácnějším velkým druhům savců na světě a jeho chov v zajetí je velmi obtížný vzhledem k jeho specifické ekologii a etologii (schaffer et al, 1994; foose, 1999). V březnu 2001 jsem měl možnost sledovat největší chovnou skupinu tohoto druhu v zajetí, v záchranném nosorožčím centru sungai dusun na malajském poloostrově (2 samci, 5 samic). Zvířata byla chována jednotlivě ve výbězích o rozloze asi 1 ha, kde trávila převážnou většinu denního času odpočinkem v bahnitých kalištích, kde se chránila proti obtížnému hmyzu. Stres způsobený chovem v zajetí, v důsledku neznalosti etologie volně žijících populací a potravních návyků však způsobil, že došlo k patologickým změnám na pohlavních orgánech i odchylkám v chování (zvýšená agresivita) jak u samců tak u samic jedním z problematických rysů chování zdejších zvířat je velmi silná a někdy až zhoubná agresivita samců vůči samicím, která mizí jenom v době říje samic. Zvířata jsou zde proto chována odděleně. Vystihnout říji u samic je však velmi obtížné, poněvadž se navenek nijak výrazně neprojevuje a lze ji prakticky zjistit jen měřením pohlavních hormonů a monitorováním velikosti ovarií ultrazvukem. Když dosáhnou ovaria maximální velikosti a hormony určité hladiny, jsou samec a samice k sobě připuštěni. Pokud ale není vystihnuta tato doba co nejpřesněji, dojde často mezi oběma pohlavími k vzájemnému napadání a prudkým útokům. Chov nosorožců probíhá v tomto záchranném centru od r. 1984 a zdejší pracovníci předpokládají, že jsou dnes již schopni tyto negativní jevy v chování eliminovat a věří v brzkou úspěšnou reprodukci.

9. Závislost agresivity, celkové aktivity a sexuálního chování slonů afrických na ovulačním cyklu

Gabriela Krejčová, Katedra toxikologie, Vojenská lékařská akademie J. E. Purkyně, Hradec Králové

Cílem studie bylo zaznamenání sexuálního chování slonů afrických (Loxodonta africana) a zhodnocení, zda charakter chování souhlasí s ovulačním cyklem samic. Dále byla hodnocena závislost agresivity a celkové aktivity zvířat na jednotlivých fázích ovulačního cyklu samic.

Studie probíhala v letech 1995-1999 v ZOO Dvůr Králové nad Labem. Pozorované chovné stádo čítalo šest slonů (pět samic a jednoho samce). Byla zvolena deskriptivní metoda pozorování, záznam chování byl proveden formou etogramu. Výsledky etologické studie byly porovnány s jednotlivými fázemi ovulačního cyklu samic (grafické vyjádření ovulačního cyklu poskytla laboratoř Ústavu reprodukční biologie v Gőttingenu). Statistická zhodnocení výsledků byla provedena metodou logistické regrese. Pouze u jedné samice bylo zaznamenáno sexuální chování, které mohlo být charakterizováno jako typické. Obsahovalo všechny prvky od námluv po pokusy o páření. Statisticky ovšem nebylo prokázáno, že sexuální chování této samice závisí na jednotlivých fázích ovulačního cyklu. U dalších samic se sexuální chování neprojevovalo, nebo nemělo přirozený charakter. Sexuální chování samce bylo závislé na fázích ovulačního cyklu samic, bylo ovšem zaměřeno pouze ke dvěma slonicím. Vliv ovulačního cyklu na agresivitu zvířat byl statisticky prokázán u jedné samice a u samce. U dalších samic se agresivita zvyšovala především v období jednoho týdne před říjí, nicméně zde nebyl rozdíl statisticky významný. Stupeň celkové aktivity se ukázal být závislý na fázích ovulačního cyklu jen u jedné samice.

Výsledky studie se shodují s prací h. Bauera (1961), která poukazuje na fakt, že vzájemný sexuální poměr obou pohlaví není spoluurčován psychickými faktory, což nevylučuje, aby slon neprojevoval o některou samici větší zájem než o ostatní. Naopak bývá pravidlem, že se vůči několika samicím chová velmi rozdílně a individuální vztah samce k samicím je velmi patrný. Nelze tvrdit, že se samice bude pářit s jakýmkoliv (jediným dostupným) samcem a naopak. Tento problém může být vyřešen v podmínkách zoo umělou inseminací. Dále výsledky prokázaly, že je samec agresivnější v době, kdy jsou samice v říji, týden před říjí i týden po ní. V tomto období představuje samec větší nebezpečí jak pro samice tak pro ošetřovatele. Závislost agresivity na ovulačním cyklu se potvrdila i u jedné ze samic.

10. Vplyv niektorých faktorov na poradie oviec pri vstupe do dojárne.

Jana Margetínová1, Pavel Fľak2 a Jan Brouček2, 1Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra – pracovisko Trenčianska Teplá,2Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra

Ovce, ako stádové zvieratá, sú vo svojom správaní ovplyvnené sociálnym postavením, ktoré zohráva dôležitú úlohu aj pri dojení. Cieľom práce bolo zistiť poradie oviec pri strojovom dojení a možný vplyv plemennej skupiny a veku na toto poradie. Pozorovania sme robili v bežných prevádzkových podmienkach, v podhorskej výrobnej oblasti, vždy pri večernom dojení. Sledované stádo tvorilo 250 oviec plemena Zošľachtená valaška (ZV) a krížencov ZV s plemenom Lacaune (Lc) s rôznym podielom krvi (25% a 50%), vo veku od 1 do 5 rokov. Spolu sme urobili 6 pozorovaní, pri ktorých sme zaznamenali poradie vstupu oviec do dojárne. Zo záznamov chovateľa sme údaje doplnili o plemenné skupiny oviec a vek. Priemerné poradové čísla (PPC) oviec vo veku od 1 do 5 rokov (124,2; 107,3; 133,8; 178,2; 140,8) poukazujú na skutočnosť, že k dojeniu v skorších fázach nastupujú mladšie ovce, staršie zostávajú vzadu. Potvrdzuje to i štatisticky významná hodnota F-testu (7,74** pri P>0,01). Porovnaním vekových kategórii sme zistili štatisticky významné rozdiely najmä medzi 4 ročnými ovcami oproti ostatným 4:(1,2,3)**, 4:5*, najvyššie medzi 2 a 4 ročnými (C= –6,6286** pri P>0,01). PPC plemenných skupín ukázalo skorší nástup oviec s vyšším podielom krvi Lc (pri 100% ZV x = 137,5 a sx = 7,713; pri 25% 129,7 a 6,767; pri 50% 112,6 a 5,034). Vplyv je štatisticky významný F= 4,49* pri P>0,05.

Záver. Získané výsledky potvrdili vplyv veku a plemennej skupiny na poradie oviec pri strojovom dojení.

11. Významné aktivity správania sa oviec

Egon Gyarmathy , Jarmila Dubravská1, Emil Kovalčík, Katedra špeciálnej zootechniky, Slovenská poľnohospodárska univerzita, Nitra, 1Ministerstvo pôdohospodárstva SR, Bratislava

Ovce sú od prírody stádové zvieratá a môžu sa chovať buď stádovým spôsobom, skupinovým, alebo individuálne. Veľmi ťažko však menia zaužívaný spôsob chovu. V praxi sa vykúpilo 296 šumavských oviec od drobnochovateľov, a z týchto chceli vytvoriť stádo. Na stádový spôsob chovu si hneď privyklo 5 % oviec (jahničky do 1 roka). Do troch mesiacov si zvyklo 24 %, do 6 mesiacov 41 %, do 9 mesiacov 59 %, do 12 mesiacov 74 % a do 15 mesiacov si zvyklo 81 % oviec. 18 % najmä však starších, si nezvyklo vôbec. U oviec je stádový pud podstatne silnejšie vyvinutý, ako pud sebazáchovy. Potvrdzujú to skúsenosti pri zabíjaní oviec na bitúnkoch. Ak prejde jedna ovca cez dvere bitúnku, ostatné ju nasledujú a kľudne čakajú na zabitie. Stádový pud ovciam poskytuje ukľudnenie a potlačí pud strachu pred nebezpečím.

U všetkých kategórií oviec je presne dodržovaná zákonitosť hierarchického postavenia jedných zvierat, nad druhými. Hierarchia sa začína prejavovať už od veku 14 dní, keď väčšie a silnejšie jahňatá si vynucujú vedúce postavenie pri cicaní, žraní, pití. V stáde prebieha sústavný boj o vedúce postavenie. Ak sa zo stáda odstránia dominantní jedinci, ihneď ich miesto zaujmú ďalšie zvieratá, ktoré predtým zaujímali nižšie hierarchické postavenie. U oviec zaujíma najvyššie postavenie najstaršia bahnica, ktorá má najviac potomstva.

Osobitné postavenie v stáde má ošetrovateľ a tiež ovčiarsky pes, ktorí sú pre ovce najdôležitejšími autoritami. Ošetrovateľ hlasom ovláda stádo. Podľa toho ako zaobchádza s ovcami, pôsobí na stádo ukľudňujúco, alebo stresovo. Pes plní dôležitú funkciu, najmä v podhorských a horských oblastiach.

12. Evoluční aspekty rozpoznávání obličeje a mimiky

Vladimír Blažek, Katedra sociální a kulturní antropologie, Fakulta humanitních studií ZČU, Plzeň

V sociální komunikaci (u člověka a vyšších primátů zvláště) je jedním z jejích nejdůležitějších prvků rozpoznávání známých jedinců podle obličeje a rozlišování mimických výrazů. Rozpoznávání obličeje je pak strukturováno a zahrnuje např. Určení pohlaví a jiných obecnějších atributů a dále identifikování dílčích detailů. Zdá se, že na úrovni tzv. Neurokognitivních sítí existují u člověka specifické mechanismy rozpoznávání a identifikace jedinců podle obličeje, odlišné od rozlišování jakýchkoliv jiných předmětů. Podobně lze prokázat složitou vícevrstevnatou regulaci rozpoznávání emocí podle mimických projevů. Současné mnohé nové neurofyziologické a neurologické poznatky, ale i metody zpracování obrazu umožňují již uvažovat o určitých evolučních interpretacích a hypotézách. Ve sdělení bude podán stručný přehled vybraných evolučních aspektů vizuální kognice se zaměřením na rozpoznávání vzorců a schémat obličeje.

13. BarevnÉ vidění koní

Pokludová Markéta a Plháková Lenka, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

Smyslové vnímání je jednou ze základních forem, které motivují komunikaci zvířat s prostředím. V této skupině má významnou roli vnímání barev, což i u hospodářských zvířat může působit a ovlivňovat motivační intenzitu prvků prostředí a ovlivňovat i vytváření vztahu zvířete k člověku/ošetřovateli. Znalost barevného vnímání u domácích zvířat může být využita i v rámci technologie chovu.

V předkládané studii se autoři nezaměřili na hodnocení barev, které koně vidí, ale sledovali upřednostňování barev koňmi při možnosti výběru ze šesti základních.

Preference barev u koní byla sledována na příjmu krmiva/ovsa předkládaného v krmných nádobách šesti základních barev a na kvantitě přijatého krmiva/ovsa obarveného stejnou sadou barev. Výsledky sledování jsou statisticky ošetřeny a jsou doplněny i tabulkami a grafy základních aktivit.

14. Vliv Kozlíku lékařského (Valeriana officinalis) na chování volně žijících koček (Felis silvestris catus)

Šárka Bendová, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze

Účinek Kozlíku lékařského (Valeriana officinalis) na chování koček je všeobecně znám, přestože jeho původ zůstává ztracen v minulosti nebo nebyl doposud objeven vůbec. Komponenty odpovídající za dále uvedené aktivity jsou předmětem diskusí. Jsou uváděny pyridinové alkaloidy nebo valepotriaty typu valtratum-isovaltratum a didrovaltratum. Tyto látky mají silné tranquillizační účinky, které působí na snížení afektivních reakcí a svalového tonusu, pozitivně ovlivňují mozkovou kůru a hippocampus, zbavují zvíře strachu a snižují spontánní aktivitu (Mayer 1984).

Kočky byly sledovány v pěti kategoriích v závislosti na jejich hormonálním stavu: samci v reprodukční aktivitě (a1), samci mimo reprodukční aktivitu (n1), samice v oestru (a2), samice v anoestru (n2) a kastráti (k). Jako atraktant byla použita valerianová návnada, 1 ml tinctury valerianae byl nanesen na papírový kapesník o velikosti 5x5 cm a předložen 57 kočkám. Sledované aktivity vyvolané valerianou officinalis oproti kontrole jsou: očichávání návnady, olizování, kýchání, třepání hlavou, žvýkání, trhání, požírání, otírání se lícemi, otírání se krkem, převalování z boku na bok, přidržování návnady předníma nohama, ležení bez pohybu, grooming a flemování. Při srovnávání a1 a n1 byly zaznamenány rozdíly v celkovém čase stráveném s návnadou a ve výskytu těchto aktivit: přidržování návnady předníma nohama a1=100%, n1=62,5% (p=0,0455), ležení bez pohybu a1=50%, n1=12,5% (p=0,0445), převalování se z boku na bok a1=100%, n1=56,25% (p=0,0262), otírání se lícemi a1=100%, n1=25% (p=0,0005), otírání se krkem a1=100%, n1=62,5% (p=0,0455), třepání hlavou a1=87,5%, n1=31,25% (p =0,0094), kýchání a1=50%, n1=6,25% (p =0,0128), čas a1=5,2 min, n1=3,71 min (p=0,0331). A2 a n2 se významně lišili v otírání se lícemi a2=87,5%, n2=12,5% (p=0,0004) a v čase a2=3,9 min, n2=1,87 min (p=0,0277). Rozdíl pouze v čase byl zaznamenán u a1 a a2, a1=5,2 min, a2=3,9 min  (p=0,0326), dále pak u n1 a n2, n1=3,71 min, n2=1,87 min (p=0,0180). N1 a k se lišili v očichávání n1=100%, k=68,75% (p=0,0149), olizování n1=93,75%, k=50% (p=0,0059), požírání n1=81,25%, k=25% (p=0,0014), převalování se n1=56,25%, k=18,45% (p=0,0285), přidržování předníma nohama n1=62,5%, k=12,5% (p=0,0024), v čase n1=3,71 min, k=1,39 min (p=0,0024), rozdíl mezi n2 a k je v požírání n2=75,0%, k=12,5% (p=0,0192).

15. Vliv odchovu jalovic na jejich chování v bludišti po prvním otelení

Brouček, J., Uhrinčať, M., Kišac, P., Mihina, Š., Hanus, A., Marenčák, Š., Výzkumný ústav živočišné výroby Nitra

Způsob odchovu může ovlivňovat bludišťové učení telat. Telata ustájená v boudách bez výběhu našla bezprostředně po odstavu cíl v bludišti signifikantně rychleji než telata ze skupinového ustájení (arave, c.w. et al. 1992, j. Dairy sci. 75 3408-3415). Ve věku 15 týdnů byly v bludišťovém testu řešícím dvě otázky nejučenlivější jalovičky odchovávané ve skupinovém ustájení s napájecím automatem a nejméně přizpůsobivé jalovičky odchovávané ve volném ustájení s kojnými kravami (brouček, j. Et al. 1999, j. Dairy sci. 82: suppl. 1, 77). Cílem prezentovaného experimentu bylo testovat hypotézu, že metoda odchovu od 7. Dne života do odstavu má významný vliv na bludišťové chování po prvním otelení. Použilo se 34 dojnic, které byly od narození do 7. Dne života odchovávané v individuálním kotci s matkou a potom až do odstavu ve věku 56 dní ve volném ustájení s kojnými kravami (k, n=14), v boudách s výběhem (m, n=11), ve volném ustájení s napájecím automatem (n, n=9). Po odstavu byla všechna zvířata ustájena volně. Chování v  testu hebb-williamse (kilgour, r. 1981, anim. Behav. 29: 850-860) bylo hodnoceno v pátém laktačním měsíci. Cesta zvířete byla registrovaná videokamerou. Každá kráva řešila šest testových úloh ve třech za sebou následujících dnech. Sledovali jsme čas přechodu bludištěm a celkový čas stání. Výsledky byly hodnoceny analýzou rozptylu a tukeyovým testem. V řešení všech otázek byla nejpomalejší skupina k. V prvních čtyřech otázkách byla nejrychlejší skupina m, v posledních dvou skupina n. Signifikantní rozdíly byly mezi skupinami k a m v první (123 s, 41 s; f=4,14; p=0,0058) a v druhé otázce (149 s, 38 s; f=3,12; p=0,0231). Průměrný čas proběhnutí bludištěm měla za celý experiment nejdelší skupina k (170 s) a nejkratší skupina m (108 s). Mezi skupinami k a m byly průkazné rozdíly i v čase stání v bludišti během první (78 s proti 18 s;f=3,43;p=0,0153) a druhé otázky (114 s proti 15 s;f=2,99;p=0,0278). Z experimentu vyplynulo, že metoda odchovu telat má průkazný dopad na jejich pozdější chování v bludišti.

16. Udržiavacie správanie kráv pred pôrodom v rôzne veľkých individuálnych pôrodných kotercoch.

Uhrinčať, M., Brouček, J., Hanus, A., Mihina, Š., Kišac, P., Fľak, P., Výskumný ústav živočíšnej výroby, Nitra

Cieľom práce bolo otestovať hypotézu: "priestor pôrodného koterca neovplyvňuje prejavy udržiavacieho správania kráv pred pôrodom". Sledovali sme správanie sa zvierat (na,b,c=7) individuálne ustajnených v koterci rôznej veľkosti a (3x3 m), b (4,5x4,5 m) a c (4,5x6 m). Počas posledných 12 hodín pred vypudením plodu sme zaznamenávali čas (min) strávený chodením všetkými 4 končatinami, pohybom prednými alebo zadnými končatinami, státím, žraním a ležaním. Údaje sme hodnotili dvojfaktorovou analýzou rozptylu s opakovanými pozorovaniami na totožných zvieratách. Interakcia medzi skupinami a časom sledovania bola významná iba pri aktivite státie (f=1,8; p=0,019). U ostatných aktivít bol priebeh správania rovnaký. Zistili sme rozdiely (p<0,01) v aktivite chodenie (a:b,c; b:c), (a=2,36 min; b=6,7 min; c=10,6 min), kde zvieratá v a chodili najmenej. Porovnanie času ležania a:b:c nebolo štatisticky významné. Aktivita pohyb bola preukazne vyššia v skupine a v porovnaní s b,c (2,6 min, 0,7 min, 1,1min; p<0,05). Čas státia bol v a 17,9 min, v b 14,5 min a v c 9,2 min. (p<0,05 a:c). Rozdiely v žraní (p<0,05) boli medzi a (3,4 min) a b (9,4 min). Čas žrania v koterci c (8,4 min) sa od nich významne nelíšil. Z uvedeného vyplýva, že kravy v koterci a sa správali odlišne v porovnaní s kravami v koterci b v aktivitách chodenie, pohyb, žranie a s kravami z koterca c v aktivitách chodenie, pohyb a státie. Medzi kotercami b a c boli rozdiely len v aktivite chodenie. Na základe zistených rozdielov môžeme konštatovať, že naša hypotéza sa nám nepotvrdila.

17. Historie domestikace a chování psů

Eva Baranyiová1 a Antonín Holub, 1Veterinární a farmaceutická univerzita, Palackého 1-3, Brno

V současné době se v postindustriálních, informačních společnostech názory na svazek lidí a psů výrazně polarizují. Lidé se zcela subjektivně dělívají na nesmiřitelné milovníky a odpůrce psů. Ztěžuje to formování objektivních, racionálních stanovisek, postojů a názorů. Mimořádnou roli při tom vždy hrají problémy spojené s chováním psů. Ty však byly založeny v dávné minulosti. Předci dnešních lidí a psů začali žít ve společném prostředí asi před pěti sty tisíci let. V současnosti se objevuje názor, že zhruba před jedním stem tisíce let se počali oba druhy sbližovat. Docházelo k dění, které možno označovat jako domestikaci psů. Putující malé tlupy sběračů a lovců byly sledovány smečkami vlků, prapsů. Jejich tábořiště s odpady byla psům výhodnou nutriční nikou. Někteří psi se specifickým chováním do života paleolitických lidí stále víc a víc integrovali. Rozhodujícím faktorem byly zvláště některé prvky psího chování, výhodné též pro lidi. Psi se postupně stávali jejich očima, ušima i nosy. Své osudy spojili tyto dva savčí druhy tak těsně, že spolu dnes žijí ve všech geografických oblastech světa, od tropických deštných pralesů, přes rozsáhlé savany, polopouště, kraje mírných pásem až po mrazivé pustiny arktidy a antarktidy. Jsou lidem nepostradatelní při lovu, hlídání a ochraně stád, v dopravě, ale jsou jim i potravou. Dělí se do stovek uznávaných plemen, členěných do rozmanitých skupin a tříd. Životní sloh moderních a postmoderních lidí se od bědné existence loveckých tlup zcela liší. Proto se během času mnohé prvky predátorského psího chování, pro něž je lidé cíleně selektovali a cvičili, stávají, zvláště v urbanizovaném prostředí, nežádoucími. To postoje lidí ke psům rozporuplně modifikuje. Znesnadňuje to i objektivní řešení chovatelských otázek. Již od dob darwina je chování psů věnována vědecká pozornost, ale bez velkých praktických důsledků. Nicméně se šesti miliardami lidí koexistuje na světě na půl miliardy psů, zatímco jejich i etologicky blízkých kanidů, vlků, nežije na světě volně ani 160 tisíc.

18. Chování malých a velkých psů

Antonín Holub a Eva Baranyiová1, 1Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno

Velká variabilita některých rysů chování bývá občas spojována s nejrůznějími dalšími charakteristikami psů, např. S jejich plemennou příslušností, pohlavím, ale i s takovými morfologickými prvky, jako je kvalita srsti (krátkosrstost, dlouhosrstost, hrubosrstost), její barva, a také jejich velikost. Byla vyselektována tak malá psí plemena, že jejich hmotnost je jen zlomkem hmotnosti ras obřích (ratlíci - bernardýni). Z publikovaných údajů je zřejmé, že jen psi pracovních plemen byli zkoumáni důkladněji než psi chovaní pro radost, že heritabilita mnohých prvků chování psů je nízká a že vědecky fundovaných dokladů o souvislostech morfologických znaků a prvků chování je velmi málo. Abychom posoudili vliv velikosti na chování psů, a tedy etologický význam jejich plemenné příslušnosti, rozdělili jsme je do pěti skupin, na psy plemen trpasličích (do 5 kg), malých (5 až 10 kg), středních (10 až 17 kg), velkých (17 až 33 kg) a obřích (nad 33 kg). Zjistili jsme, že velikost psů ovlivňuje jejich četnost v rustikálním a urbanizovaném prostředí diferencovaně. Na venkově se chová poměrně čtyřiapůlkrát méně psů plemen trpasličích než ve městech, ale téměř dvojnásobně víc psů plemen velkých a třiapůlnásobně víc obřích. U psů malých a středních plemen jsme takto nápadné rozdíly v distribuci nezaznamenali. Různě velcí psi bývají ve většině ukazatelů chování hodnoceni shodně. Nicméně z ne tak častých rozdílů rozporné premisy a úvahy sice vyslovovat lze, ale nelze se z nich dobírat vědecky dostatečně fundovaných a spolehlivých závěrů.


2023 © ČSEtS
Webmaster: Silvie "Akela Taka" Rádlová | Kamil Vlček | design © Silvie "Akela Taka" Rádlová