|
| |
Michel, G.F., Mooreová, C.L.: PSYCHOBIOLOGIE. Biologické základy vývoje chování. Praha, PORTÁL 1999, 478 s., 497 Kč. (ISBN 80-7178-116-9)
Orig.: Developmental Psychobiology, An Interdisciplinary Science. Massachusetts Institute of Technology, 1995.
V předmluvě monografie se autoři vyjadřují k jejímu názvu (s.14): "...Tinbergen tvrdil, že každá ze čtyř otázek, týkajících se fylogeneze, ontogeneze, přímých účinků a funkce v evoluci, vyžaduje svébytné odpovědi, které nelze vyvodit z odpovědí na kteroukoli z ostatních otázek. Navzdory tomu jsou však odpovědi na tyto čtyři otázky navzájem propojeny a jako celek poskytují koherentní psychobiologický pohled na chování."
(Pozn. pro upřesnění: N. Tinbergen (1907-1988) v r. 1963 ve studii věnované K. Lorenzovi k jeho šedesátinám charakterizoval etologii jako "the biology of behavior" a odvolávaje se na J.S.Huxleyho píše: "...Huxley likes to speak of the three major problems of biology: that of causation, that of survival value, and that of evolution to which I should like to add a fourth, that of ontogeny." Zeitschrift Tierpsychol. 20, 1963.s.411-433).
Uveďme si dvě krátke citace, z podkapitoly -Abnormalita- a ze závěru monografie:
(S.412-413): "...přírodovědný přístup k problému abnormality dokonale ladí se současným přístupem klinické psychologie. Dnes se mnohem častěji uznává, že v případe normality a abnormality nejde o pojmy vědecké, ale spíše morální nebo právní. Jejich význam je určen sociokulturně, a ne vědeckými operacemi. Vědecké metody nemohou určovat, které druhy chování nutno změnit, mohou však být nezbytné při rozhodování, jak změnu účinne prosadit. Vědecké metody také odhalují relativní svévolnost postupů při rozlišování normality a abnormality. Mohou však stanovit,jak bude projev chování určen vztahem mezi jedincem a danou situací. Právě vhodnost nebo nevhodnost chování ve specifckých situacích určí, zda je změna chování nutná..."
(S.431): "...systémový přístup se svými obousměrnými a nelineárními příčinnými drahami vede k zabudování úrovně jedince jak do molekulární tak do populační biologie. Ani jeden z těchto oborů však není na jedince soustředěn. Podle našeho názoru je úroveň jedince ohniskem zájmu věd o vývoji. Systémový přístup si žádá, aby se vývojoví biologové běžně pohybovali jak na horní populační úrovni, tak na spodní molekulární úrovni. Něco podobného lze říci i o vědcích zkoumajících chování. Vědy o vývoji, zejména pak vývojová psychobiologie, nejsou tedy postradatelným středem, nýbrž nevyhnutelným centrem sjednocené biologie."
Autoři na mnoha místech oceňují tzv. etologický přístup ke studiu lidského chování (zvl. práce Blurtona-Jonese, Bowlbyho, Hindeho, aj.), etologii člověka však za oddělenou poddisciplinu nepovažují (s.391). Ostatně ani jednu z velkých monografií tomuto tématu věnovaných (Cranach, et al. 1978 a Eibl-Eibesfeldt 1989), ve svém impozantním literárním přehledu neuvádějí.