Metakomunikace u zvířat a lidí

Metakomunikace je definována jako "komunikace o komunikaci" (Bateson, 1955), jako "signál o signálu" (Morris, 1978). Soudí se, že je to vlastnost, která není v živočišné říši příliš rozšířená (Ramsay, 1988). Popisuje se u fylogeneticky vyšších živočichů v souvislosti se hrou. Metakomunikace byla nejlépe prozkoumána u masožravců a u opic. Podle Batesona (1955) jsou zvířata vybavena schopností tvořit signály, které jim pomohou rozlišit mezi aktivitami, které jsou sice morfologicky příbuzné, ale mají jinou motivaci, odlišný význam. Důležitá je signalizace přátelské (neagonistické) motivace před iniciováním hry. Ve fylogenezi představuje vznik metakomunikace novou vlastnost, pro níž musely být vytvořeny předpoklady:

1. Prodloužená fáze mláděcího období. Živočichové jsou sice vybaveni paletou hotových behaviorálních vzorců (vrozených automatismů), ale význam mnohých komunikačních signálů si osvojují během života. Podle Hocketta (1963) se vytvářejí asociační vztahy mezi signálními prvky a rysy vnějšího světa. Schopnost správně interpretovat význam je rozvíjena individuálními zkušenostmi, které získává živočich v průběhu ontogeneze. Učí se spojovat určité prvky, kombinuje množství náhodných jednotek (podnětů) do jednotek, které dávají smysl.
2. Složitější způsob sociálního života, který vyžadoval přesnější a obsažnější výměnu informací, rozvinutí bohaté vzájemné komunikace. Dosavadní repertoár komunikačních prostředků již nestačil pro všechny situace.
3. V evoluci se vyvinula schopnost sémantických reprezentací. To znamená, že zvíře získalo dovednost spojovat původně náhodné vztahy mezi znakem, jehož nositelem je signál a jeho důsledky- významem pro jedince. Metakomunikace, je-li vázána na schopnost tvořit reprezentace, je vlastností rozvinuté CNS, která umožňuje příjem, zpracování, reorganizaci, uchování informací v paměti a jejich transfer do nových souvislostí.
4. U nižších živočichů je signál obvykle diskretní, fyzikálně přesně definovaný. Komunikační kanál je jednoduchý, informace, obsažená v signálu je jednoznačná. Komunikace vyšších živočichů je však obvykle komplexní, neexistuje jediný komunikační kanál. Živočich přijímá informace, které pro něho mají význam prostřednictvím zraku, sluchu, čichu a dalších receptorů. Jednotlivé signály, přicházející do CNS z různých kanálů, musí být integrovány. Z množství různých, i rozporných signálů je abstrahován správný význam.

Není náhodou, že se metakomunikace u zvířat vyskytuje v souvislosti se hrou. Právě hra má všechny typické rysy chování, ve kterém se spojují jakoby nelogicky motorické prvky, původně charakterizující odlišné motivace. Signální význam prováděných motorických aktů musí být nějakým způsobem jasně prezentován partnerovi. Uvažuje se o metakomunikaci z hlediska její důležité funkce - zabránit agresi, přeorientovat možné agonistické vyladění partnera na přátelské. Zvířata k tomu mohou používat různé prostředky neverbální komunikace (mimiku, gesta, pohybové vzorce).

Jak je tomu u člověka? Způsobem života ve skupině musel být člověk brzy vybaven mechanismy, které zpřesňovaly jeho komunikační schopnosti jak ve způsobu vysílání a přijímání signálů, tak v chápání jemných rozdílů ve verbálních i neverbálních projevech.

U člověka došlo ke kvalitativnímu zlomu v komunikaci v s vývojem jazyka i zmnožením sociálních interakcí. Jazyk působí sám o sobě jako zdroj metasignálů nebo v kombinaci s evolučně staršími prostředky neverbální komunikace. Metakomunikace se prohlubuje a stává se součástí nejrůznějších sociálních aktivit. Může mít podobu verbální i neverbální. Může předcházet (jako u jiných živočichů), ale i doprovázet jeho aktivity, nebo je vysvětlovat ex post. Metakomunikace je u člověka neúmyslná (někdy dokonce i v rozporu s jeho úmysly), nebo záměrná. Může vysvětlovat, upřesňovat záměry nebo prováděné pohybové vzorce, jazykové projevy, ale také zatemňovat, klamat. Vyskytuje se v dyadické komunikaci i v interakcích s více jedinci.

Lze shrnout, že u člověka plní metakomunikace různé funkce:

0. kognitivní: vysvětluje, zpřesňuje význam verbálních či neverbálních projevů,

0. motivační: směřuje k redirekci agrese do přátelského či alespoň indiferentního vyladění,

0. sociální: zapojuje se do hry, relaxace, zábavy, modelování sociálních situací.

Bateson, G.: The message : "This is play". In: B. Schaffner (Ed.): Group processes, vol. II. Macy, New York, 1955.

Eibl-Eibesfeldt, I.: Human ethology. Aldine de Gruyter, New York, 1989.

Křivohlavý, J.: Neverbální komunikace. Řeč pohledů, úsměvů a gest. Akademie múzických umění, SPN Praha, 1988.

Morris,D.: Man watching. A field guide to human behaviour. Triad Panther, St. Albans, 1978.

Ramsay, A.: Time, space, and hierarchy in zoosemiotics. In: Sebeok a Ramsay, 1969.

Sebeok, T.A., Ramsay, A.: Approaches to animal communication. Mouton, Hague, Paris, 1969.

Scheflen, A.E.: How behavior means. Doubleday, New York, 1974.

(Další literatura u autorky)