Zabíjení mláďat nově příchozími dospělými samci u indických opic hulmanů posvátných (Semnopithecus entellus) je už dlouhá léta předmětem diskusí. Ačkoli údaje různých autorů svědčí pro to, že zde může jít o velmi účinnou reprodukční strategii samců, nízká incidence takového chování zůstává poněkud paradoxní skutečností.

Přestože opatrnost mláďat samotných a jejich obrana matkami i ostatními samicemi může riziko zabití podstatně snížit, k vysvětlení nízké incidence infanticidy sama o sobě nestačí. Svou roli zde totiž zjevně hraje i “nemotivovanost” samotných samců. Laicky řečeno, samci mláďata nezabíjejí, protože sami “nechtějí”.

Jedním takovým, dnes už klasickým vysvětlením nízké infanticidní motivovanosti samců je možnost zmýlení paternity prostřednictvím sociálně indukovaného (pseudo)estru. Terénní data ze tří různých lokalit však ani tuto představu nijak nepodporují. Přestože mnohé nasvědčuje tomu, že se zde skutečně o infanticidní kontrastrategii jedná, její efektivnost je přinejlepším omezená na určité situace a problém neinfanticidního chování na jejím základě plně vysvětlit nelze.

Naše navrhované alternativní vysvětlení je založeno na pozorování, že (1) samice se přednostně drží určitých, vždy neinfanticidně se chovajících samců, což jim zjevně dává výhodu v soutěži o harém a (2) že neinfanticidní chování velmi úzce souvisí s momentální sociální situací a s momentální pozicí toho kterého samce. Navíc se (3) neinfanticidní chování jasně liší od chování paternalistického. Vyvozujeme tedy, že se zde může jednat o behaviorální taktiku. Samec se neinfanticidně chová tehdy, má-li šanci, nikoli však jistotu, získat a udržet si harém, přičemž tak získává přízeň samic, která jeho postavení upevňuje.

Infanticidní chování hulmanů se tedy skutečně zdá být reprodukční strategií samců, ovšem takticky regulovanou v závislosti na momentální situaci.

Terénní práce autorů byla financována za přispění Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových a firmy Olympus.